Probouzím se do ticha.

Na vteřinu zapomenu, kde to vlastně jsem. Neznámý strop, sluneční světlo, které skrz závěsy proniká v měkkých, šedivých pruzích. Pak mě to zasáhne jako cihla do hrudi.

Slammerova postel.

Ne Jaxonova.

Ta bolest v žebrech není ze zranění – je to z jeho nepřítomnosti.

Stále mám na sobě stejné oblečení jako včera v noci. Legíny pod tepláky, lehký svetr přimknutý ke kůži v místec