Valeriin pohled

Celou noc jsem se převalovala ve své studené, nadměrně velké posteli a upínala se k jiskřičce naděje, kterou mi Evelina dala přes ten jednorázový telefon. Těžká hedvábná prostěradla se mi pletla kolem nohou, zatímco se mi ve tmě honily hlavou splašené myšlenky a přehrávaly drsné události posledních dnů. Když jsem tam tak ležela a zírala na zdobené stíny tančící po stropě, uvědomila jsem si svou zásadní chybu. Dovolila jsem, aby mě má pošetilá láska ke Kaelenovi zaslepila. Zapomněla jsem, kým skutečně jsem.

Nebyla jsem jen nějaká poddajná družka čekající na drobek náklonnosti. Zapomněla jsem na tu zuřivou, neústupnou vlčici z Mrazivé smečky. Na dívku, která bojovala o respekt v zasněžených tréninkových kruzích, která stála zpříma na zasedáních Rady, když se ji starší a arogantnější samci snažili překřičet. Ztratila jsem své pravé já kvůli Kaelenovým manipulativním slovům a jeho dusivé kontrole. Vzal mou oddanost a překroutil ji v past, ze které nebylo úniku.

Ale s tím je konec.

Zírala jsem na ranní světlo, které se plížilo oknem z tvrzeného skla a malovalo kamenné zdi do matně šedých odstínů. Budu se držet při zemi. Budu sledovat každý jeho krok, hlídat jeho rozvrh a čekat na vhodnou chvíli udeřit. Evelina slíbila, že s bratrem promluví v můj prospěch. Dokud se znovu neozve, musela jsem hrát roli zlomené, uvězněné družky.

Když mi Gemma později toho rána přinesla tác se snídaní, místnost naplnila vůně pečeného masa a vajec. Při pohledu na jídlo se mi zvedl žaludek. Seděla jsem na kraji matrace a vraždila stříbrný podnos pohledem. Jíst v této místnosti mi připadalo jako přijmout porážku. Znamenalo to přiznat, že patřím do tohoto pozlaceného vězení, odříznutá od své vlastní smečky.

Gemma položila tác na malý stolek u okna. Všimla si mého strnulého postoje a tmavých kruhů pod očima. „Jez, Luno,“ řekla a posunula tác o kousek blíž. „Války se s prázdným žaludkem nevyhrávají.“

Vzhlédla jsem k ní. V jejích očích se zračilo smutné pochopení. Nebyla jen služebná; byla to jediná spojenkyně, která mi v tomhle zrádném místě zbyla. Zvedla jsem se a došla ke stolu. Vzala jsem kousek toastu a donutila se polknout suché sousto. Chutnalo jako popel, ale přesto jsem ho spolkla, odhodlaná udržet si sílu.

„Nenávidím ho,“ zašeptala jsem s jasným jedem v hlase. Ta slova mi udělala lépe než jídlo.

„Já vím,“ odpověděla, chvíli na mě upírala zrak a pak ucouvla, aby mi dopřála prostor.

Těžké dubové dveře se bez varování rozletěly. Kovové panty zaskřípaly. Povědomá vůně koření a cedru mě obklopila a udusila zatuchlý vzduch v místnosti.

Vešel Kaelen. Působil klamně vřele, široká ramena uvolněná a na rtech mu pohrával omluvný úsměv. V rukou držel obrovskou kytici mých oblíbených růžových pivoněk. Při tom pohledu mi po kůži přejel mráz odporu. Přešel přes místnost a ignoroval, jak mi ztuhla páteř. Gemma sklonila hlavu, vyklouzla ze dveří a zavřela za sebou.

Posadil se do sametového křesla hned vedle mě. Jeho těžká, vtíravá vůně pronikla do mého osobního prostoru. „Viděl jsem je v jižních zahradách,“ zamumlal tichým, hladkým hlasem. „Připomněly mi tě.“

Nenatáhla jsem se pro ně. Ani jsem nemrkla. Jen jsem zírala na zeď za jeho hlavou.

Položil květiny na stůl a naklonil se blíž. Než jsem stihla zvednout ruku, abych ho zastavila, jeho dlaň mi obemkla zátylek. Jeho rty se otřely o mé.

Dřímající pouto druhů prudce ožilo. Byl to fyzický šok, elektrický výboj přímo do mého nervového systému. Moje zrádné tělo neposlechlo mysl. Nenávist, kterou jsem chovala, na zničující zlomek sekundy zmizela, když se mi jako přílivová vlna vrátila každá niterná vzpomínka na jeho dotek. Kůže mi zahořela, tep mi bušil v uších a mé rty proti těm jeho změkly. Moje vnitřní vlčice zakňučela, vyhladovělá po svém druhovi, a reagovala na živočišnou přitažlivost, která nás spojovala.

Pak, jako by se kouzlo zlomilo, mu zazvonil telefon.

Pronikavý elektronický tón rozbil těžký vzduch. Kaelen se odtáhl, těžce si povzdechl a sáhl do kapsy. Vytáhl přístroj a displej v šeru místnosti osvítil jeho tvář.

Celia. Její jméno se na displeji objevilo výrazným písmem a naléhavě na sebe upozorňovalo.

Realita mě udeřila do hrudi a vyrazila mi dech z plic. Pouto druhů se stáhlo a zanechalo v mém žaludku jen odporný, prázdný pocit. Popadla jsem kytici pivoněk ze stolu a vrazila mu ji do hrudi, až se okvětní lístky mezi námi rozdrtily.

Odtáhla jsem se dozadu na postel a vytvořila mezi námi co největší odstup. „Máš se starat o drahocennou matku svého dítěte,“ zasyčela jsem. „Proč tu sakra jsi? Právě jsi mě políbil, i když víš, že jsi ji přivedl do jiného stavu. Co jsi to za monstrum?“

Povzdechl si a hodil zničené květiny na podlahu. Promnul si kořen nosu a hrál si na ublíženou oběť. „Přestaň být tak sakra dramatická,“ zamumlal a pohlédl na mě s arogantním vyčerpáním. „Nepřišel jsem se hádat. Chtěl jsem jen, abychom si sedli a promluvili si jako rozumní dospělí.“

„Rozumní dospělí?“ vyštěkla jsem a můj hlas stoupal a odrážel se od kamenných zdí. „Zavřel jsi mě do zapomenutého kouta tohoto paláce, jako bych byla nakažlivá. Zabavil jsi mi elektroniku, odřízl mě od všech, na kterých mi záleží, a teď máš tu drzost nazývat mě dramatickou?“

Jeho oči se proměnily v modré střepy ledu. Vřelá fasáda v jediném okamžiku zmizela. „Jsi moje Luna.“

„Tak se ke mně podle toho chovej!“ opáčila jsem a opětovala jeho mrazivý pohled. „Nebo ještě lépe, zbav mě toho titulu a nech mě jít.“

Zůstal zticha. Čelisti měl pevně semknuté, na tváři mu cukal sval. Tohle dělal vždycky – uzavřel se, když nemohl řídit průběh rozhovoru.

Tentokrát jsem se jím nehodlala nechat odbýt. Sklouzla jsem z postele, přistoupila blíž a vtrhla do jeho osobního prostoru, stejně jako on do mého. „Myslíš si, že mě tím trestem zlomíš,“ řekla jsem hlasem, který klesl do smrtelného klidu. „Ale zapomínáš, odkud pocházím. Byla jsem vychována v krutém mrazu Mrazivé smečky. My se nelámeme. My zmrzneme a vrátíme se ostřejší.“

Zíral na mě shora. Na vteřinu se mu v pohledu mihnul ošklivý, zahořklý záblesk. Vydal ze sebe krátké, hořké zasmání, které znělo jako škrábání kovu o kámen.

„Přesně proto jsem si tě nevybral.“

Ta slova visela ve vzduchu jako zničující rána. Pravda o našem manželství byla odhalena v jediné větě. Nebyla jsem dost poddajná. Nebyla jsem dost slabá. Nepotřebovala jsem ho tak, jako ho potřebovala Celia.

Zírala jsem na něj a cítila, jak se každá špetka zbytkového tepla v mém těle mění v led. Pouto se stáhlo a doznívající elektřina se proměnila v čirý odpor. „Dobře,“ odplivla jsem si jedem nasáklým hlasem. „Protože já bych muži, který podvádí, nikdy neodpustila.“

S odporem jsem si odfrkla a otočila se k němu zády. „Běž. Celia čeká. Běž utěšit tu svou křehkou malou milenku.“

Čelist mu ztuhla tak silně, že jsem myslela, že si roztříští zuby. Probodával pohledem můj zátylek a těžce oddechoval nosem. Pak se jako ten ubohý zbabělec, kterým byl, otočil na patě a vyrazil pryč. Zabouchl za sebou těžké dubové dveře, až to v místnosti zadunělo jako výstřel.

Chvíli jsem stála jako přimrazená, pak se mi podlomila kolena. Sesunula jsem se k silnému dřevěnému sloupku postele a lapala po dechu, hrudník se mi prudce zvedal. Hřbetem ruky jsem si otřela ústa a snažila se z nich smýt tu pachuť po něm. Byla jsem otřesená a znechucená tím, jak moc zpřetrhané pouto stále ovládalo mé tělo. Byla to biologická past. V tu chvíli jsem se zařekla, že už před ním nikdy nesmím polevit v ostražitosti. Pokud mu to dovolím, použije to pouto, aby mě ovládal.

Sotva o deset vteřin později se dveře znovu rozletěly. Trhla jsem sebou, v domnění, že se Kaelen vrátil, ale byla to Gemma. Vtrhla do pokoje, hruď se jí prudce zvedala, oči široce rozevřené šokem a naléhavou panikou.

„Máš hovor,“ vydechla a pevně za sebou zavřela dveře. „Na zabezpečené pevné lince. Dole v salonku.“

Srdce se mi zastavilo. „Cože?“

„Pevná linka,“ zopakovala a chytila mě za paži. „Řekla jsem jim, ať počkají. Je to zabezpečené spojení.“

Dala jsem se do pohybu, ještě než stihla dokončit větu. Znechucení a doznívající žal náhle vystřídal obrovský příval adrenalinu. Protáhla jsem se kolem ní a rozrazila dveře. Běžela jsem dlouhou chodbou pokrytou kobercem. Bosé nohy mi pleskaly o úseky z leštěného dřeva a plíce mě pálily, když jsem seběhla po točitých schodech. Bylo mi jedno, kdo mě uvidí. Bylo mi jedno, jestli vypadám jako spořádaná Luna. Záleželo mi jen na tom, abych se dostala k tomu telefonu.

Vklouzla jsem do salonku v přízemí. Byla to stará, zaprášená a zřídka využívaná místnost, zastíněná těžkými závěsy. V koutě za silnými sametovými závěsy jsem zahlédla starý černý telefon. Sluchátko leželo vyvěšené vedle přístroje na malém mahagonovém stolku.

Popadla jsem ho a pevně si ho přitiskla k uchu. Ruce se mi třásly.

„Haló?“ vydechla jsem, hruď se mi zvedala a hlas se mi chvěl chaotickou směsí adrenalinu a zoufalé naděje.

Na lince viselo těžké ticho. V uchu mi praskal statický šum.

Pak se ze sluchátka ozval hluboký, velitelský hlas, který mi vibroval přímo skrz plast do morku kostí.

„Luno Valerie.“

Ztuhla jsem. Dech se mi zadrhl v krku.

„Tady Alpha Darius.“