Porušené sliby bolí stejně jako hlad. Ponížení štípe hůř než čistá citronová šťáva nalitá přímo do čerstvé rány po říznutí papírem. Tohle však přesahuje fyzickou bolest. Tahle zrada proniká za lži, kterými nás krmili, i za očekávání, v něž nás vychovali. Zasáhne samotné jádro naší přirozenosti a popírá všechno, co nás dělá tím, kým jsme, bez ohledu na naše postavení nebo hodnost ve smečce.

Stojím osamocená na terase bytu, který jsem sama zajistila a vybavila. Strávila jsem měsíce přípravami tohoto místa, vybírala jsem nábytek z tmavého mahagonu, měkké koberce a teplé osvětlení, abych vytvořila útočiště pro svého druha a pro sebe, když se loni vrátil z výcviku na alfu. Byla jsem bláhově nadšená z našeho shledání poté, co jsme poslední ročník strávili odděleně. Obětovala jsem vlastní ambice, úmyslně jsem se vzdala přijetí na svou vysněnou školu a ohrozila svou budoucnost, jen abych mohla zůstat tady v tomhle městě s ním.

Přes prosklené dveře běží na velké obrazovce v obývacím pokoji televizní přenos. Hlasitost je ztlumená, ale ten obraz tříští mou realitu s trýznivou jasností. Můj osudový, bohyní daný druh, Mateo Rossi, se právě žení se svou osobně vybranou Lunou.

Mateo mě nesčetněkrát držel v náručí a podsouval mi nádherně propracované lži. Líbal mě na čelo, díval se mi hluboko do očí a přísahal, že mě miluje tak, jak slíbil, než odjel na výcvik. Nějaká neodbytná, intuitivní část mého já vždycky věděla, že budu odvržena. Věděla jsem, že čas se odpočítává do úplňku v den mých šestnáctých narozenin. Když ta noc nadešla, zalilo mě měsíční světlo, smečka se shromáždila v očekávání a nestalo se vůbec nic. Neproměnila jsem se. Nezpřerážely se mi kosti, žilami mi nezačala proudit žádná prvotní síla. Ticho mého vnitřního vlka bylo ohlušující. Toto jediné selhání mě okamžitě degradovalo. Z respektované členky mimořádně silné pokrevní linie bet jsem klesla na tu nejnižší možnou hodnost – omegu bez vlka. Následující dny jsem se Mateovi vyhýbala a snažila se popřít drsnou realitu své nové existence.

Před tímto selháním bylo všechno dokonalé. Potkali jsme se v den, kdy jsme oba nastoupili na Veridijskou akademii, přesně dva roky po jednom z nejkrutějších útoků odpadlíků v historii vlkodlaků. Vzpomínka na tu noc mě v nočních můrách děsí dodnes. Bylo tam šest set osmdesát sedm obětí. Vzduch chutnal po mědi a hořícím dřevě. Pamatuju si, jak jsem táhla Daphne Millerovou pod vyztužený ocelový stůl v knihovně a tiskla jí ruku nasáklou krví na ústa, abych utlumila její vyděšené výkřiky. Zachránila jsem jí život, zatímco venku v krví zbrocených chodbách bojovala moje vlastní rodina. Moji rodiče, silní beta válečníci, byli při obraně smečky zmasakrováni. Já sotva přežila. Neměla jsem přežít. Když teď sleduju tu obrazovku, nikdy jsem si nepřála zemřít víc než právě dnes.

Můj druh si vybral svou Lunu a smečka obřad vysílá, aby to viděl celý svět. Je to veřejné prohlášení, že nejsem ani zdaleka dost dobrá na to, abych stála po jeho boku. Jeho rodiče pečlivě vybrali Daphne, aby nesla jeho jméno, udržovala jeho odkaz a porodila mu dědice.

Na obrazovce vypadá Daphne zářivě. Září ukradenou, oslnivou radostí. Ta hořká ironie mi propaluje díru přímo do hrudi, protože kráčí uličkou v naprosto stejných hedvábných šatech slonovinové barvy se srdíčkovým výstřihem a vlečkou, jaké jsem si pro sebe vybrala já. Má na sobě moje vysněné šaty. Ruku má pevně zavěšenou do paže mého druha. Vypadají jako ten nedotčený, nedotknutelný dokonalý pár, když kráčejí po mramorových schodech do chrámu Měsíční bohyně k oficiálnímu obřadu spojení.

Otáčím se k terase zády, vejdu do obývacího pokoje a na ovladači stisknu tlačítko vypnutí. Obrazovka zčerná a odřízne jásající dav. Podívám se na svůj telefon. Na displeji svítí textová zpráva, kterou mi Mateo poslal jen pár minut předtím, než dorazil do chrámu.

*Tohle je pro smečku. Budeš lépe chráněná. Teď můžeš studovat na chirurgyni bez povinností Luny. Nikdy tě neopustím. Jsi ta, kterou miluju – moje pravá družka.*

Ty lži mi v ústech chutnají jako jed. Ubohá, zbabělá zpráva od kluka příliš slabého na to, aby se postavil za družku, kterou mu vybrala bohyně. Zoufale trvá na tom, že toto veřejné manželství je pouze politická nutnost, a očekává, že přijmu život ve stínu. Nechutné na tom je, že malý, zlomený střípek mého srdce zvažuje, že to přijme. Mohla bych být jeho skrytou milenkou a zpovzdálí sledovat, jak buduje život, který patří mně, s dívkou, kterou jsem zachránila před odpadlíky. Měla jsem ji tam nechat, ať ji roztrhají.

Mé myšlenky pohlcuje zoufalé nutkání uprchnout. Chci utéct a už se nikdy neohlédnout. Mám na to prostředky. Stačí, abych zavolala babičce do Švédska, řekla jí, že už jsem toho vytrpěla dost, a ona by pro mě okamžitě poslala auto. Vím, že by to udělala. Ale útěk podstatu problému nevyřeší. Útěk znamená opustit všechno, na čem jsem tak bolestně usilovně pracovala.

Pragmatismus mě drží nohama na zemi. Do konce akademického semestru zbývají pouhé tři měsíce. Pokud teď přestanu chodit na přednášky, přijdu o všechny těžce vydřené vysokoškolské kredity. Můj průměr prudce klesne. Můj sen stát se chirurgyní je posledním střípkem stability, který mě drží v realitě. Tahle kariérní cesta je to jediné, co mě drží nad vodou, protože tahle hnisající rána zrady, podobně jako hrůzná ztráta mé rodiny, potřebuje čas na zhojení. Odmítám dovolit Mateovi, aby mi vzal i mé vzdělání.

Stahuji se do své domácí pracovny a hledám útočiště mezi učebnicemi a anatomickými tabulemi. Následujících několik hodin trávím pečlivým opakováním poznámek na nadcházející zkoušku z biologie a nutím mozek soustředit se na buněčné struktury místo na obřad spojení.

Je skoro osm hodin, když ticho mého útočiště praskne. Zazvoní mi telefon. Na displeji se objeví jméno mé babičky, GG, a fotka, na které se obě zářivě usmíváme na mé loňské promoci.

„Ahoj, GG,“ zvednu to a snažím se, aby můj hlas zněl klidně.

„Neříkej mi ahoj, GG, mladá dámo,“ řekne a její hlas je těžký silným švédským přízvukem a protkaný zuřivou, naléhavou panikou. „Co to má znamenat, Arabello?“

„Já nevím,“ odpovím popravdě a nepřítomně zírám na své zvýrazněné poznámky.

„Odmítl tě řádně?“ dožaduje se odpovědi a její slova štípou do vzduchu. „Přerušil to pouto formálně?“

„Ne, on nechce. Řekl, že ona bude jeho Lunou jen jménem. Očekává, že zůstanu.“

„Chci, aby sis okamžitě sbalila věci a přijela bydlet ke mně, Arabello. Nemusíš být tam, kde tě nechtějí. Proč jsi mi nezavolala, abys mi řekla, co se děje? Poslala bych pro tebe ve vteřině, kdy to oznámili,“ její tón je hlasitější a zoufalejší.

„Protože jsi vyřizovala důležité záležitosti pro krále. Nechtěla jsem tě obtěžovat něčím tak banálním,“ řeknu, s těžkým povzdechem zaklapnu notebook a zavřu sešit.

„Banálním? Lásko moje, tohle není nic, co by se dalo brát na lehkou váhu. Trpíš a bude to ještě mnohem horší. Nepřerušené pouto s alfou, který je spojený s jinou družkou, je rozsudkem smrti pro tvůj zdravý rozum. Bude to systematicky trhat tvou duši na kusy. Budeš mít pocit, jako by ti v hrudi hnila část tvého vlastního ducha.“

„Prosím, nenuť mě cítit se hůř, než už se cítím,“ promnu si spánky a snažím se ji uklidnit. „Nemůžu si prostě sbalit věci a opustit studium. Mám školu a práci. Nejsem jen jeho odvržená družka. Odmítám být rohožka na boty. Přesně proto jsem ti nezavolala; věděla jsem, že budeš chtít, abych okamžitě přijela do Švédska. Nechci kvůli jeho zradě ztratit sama sebe a svou budoucnost. Odjezd je až ta poslední možnost.“

Bez varování se klid mého prostoru roztříští.

„Jak to myslíš, že odjezd je poslední možnost?“

Prudce zvednu hlavu. Mateo vtrhne do mé domácí pracovny. V žilách mi rychle stoupne panika. Stále je oblečený v tom samém slavnostním obleku, ve kterém si vzal Daphne. Černé sametové sako, stříbrná výšivka, znak Luny výsměšně připnutý na klopě – přináší svatbu přímo do mého útočiště.

„GG, musím končit.“ Přeruším oční kontakt s Mateem. „Miluju tě.“

„Arabello—“

Okamžitě telefon zavěsím a utnu její varování.

Mateo přejde místnost třemi dlouhými kroky, tvář zkřivenou nevěřícným výrazem. Popadne opěradlo mé kancelářské židle a odtáhne ji od stolu, čímž mě donutí vyjet do volného prostoru. Odmítám se mu podívat do očí.

„Řekl jsem ti, že pro mě nic neznamená,“ trvá na svém a zvyšuje hlas. „Ty jsi moje družka. Nikam nepůjdeš.“

Zůstávám zticha. Vstanu, abych mezi námi vytvořila prostor, ale když udělám krok vpřed, udeří mě do nosu nevolnost vyvolávající, nepopiratelná vlna pachu. Granátové jablko a sladká vanilka. Je to pach Daphne. Valí se z jeho slavnostních šatů v hustých, dusivých vlnách a maskuje jeho přirozenou vůni cedru. Žaludek se mi obrátí prudkou silou. Fyzický důkaz jeho intimnosti s ní ho pokrývá jako druhá kůže.

Zvednu ruce a silně do něj strčím, přímo do hrudi.

„Nechci tě ve svém prostoru,“ řeknu mu přísně a hlas se mi třese potlačovaným vztekem. „Zamořuješ můj domov pachem své nové manželky. Teď se na tebe sotva dokážu podívat. Vypadni.“

Místo aby ukázal byť jen špetku výčitek svědomí, jeho pohledné rysy se zkřiví temnou, obrannou zuřivostí. Čelist se mu pevně zatne.

„Teď seš kurva hrozně dramatická,“ zavrčí a udělá krok ke mně. Pokouší se ospravedlnit svou zradu, jeho alfí ego nedokáže přijmout mé odmítnutí. „Neměl jsem na vybranou, Bells. Nedělám to, abych ti ublížil. Vrátil jsem se domů k tobě. Ty jsi moje družka. Do tebe jsem zamilovaný. Tohle manželství je pro přežití naší smečky. Otáčíš se ke mně zády jen proto, abys mi ublížila. Chováš se, jako by to byla moje vina!“

Jeho majetnictví vybuchne a naplní malou kancelář tísnivou, dusivou aurou.

„Neopustíš mě,“ zavrčí a jeho hlas klesne do nebezpečné, zvířecí polohy. „Na světě neexistuje jediné místo, kam bys mohla utéct a já tě tam nenašel. Uteč, a jenom to pro mě uděláš horší.“

Vyrazí vpřed. Jeho ruce vystřelí a brutální, neúprosnou silou mě sevřou za holé paže. Prsty se mi zaryjí do masa a pohmoždí svaly pod ním.

„Ubližuješ mi!“ vykřiknu a zoufale se snažím vymanit z jeho toxického doteku. Zapřu se nohama, zkroutím trup a bojuji proti zdrcující síle alfy.

„Přestaň se mnou bojovat!“ zařve.

Děsivou silou do mě strčí. Nohy se mi zamotají. Nekontrolovatelně zavrávorám přes dřevěnou podlahu a rukama máchám ve snaze udržet rovnováhu. Zárubeň se blíží příliš rychle. Hlava mi s odporným, slyšitelným prasknutím narazí na tvrdou kovovou kliku.

Za očima mi exploduje oslepující bolest. Uši mi zaplní pronikavé zvonění. Pálivé slzy mi okamžitě rozostří zrak, když se mi podlomí kolena. Zhroutím se na podlahu, lapám po dechu a svírám si stranu pulzující hlavy.

Mateo klesne na podlahu vedle mě. Zběsilý, obranný hněv z jeho postoje zmizí. Jeho chování se změní ve zvrácený, násilnický klid, ze kterého mi stydne krev v žilách. Ruka se mu vznáší nad místem, kde moje hlava narazila do kovu.

„Podívej, cos mě donutila udělat,“ zašeptá nebezpečně.

„Jdi ode mě,“ podaří se mi ze sebe vyrazit, zatímco se snažím po čtyřech odškrábat pozpátku pryč.

Než se stihnu pohnout o další píď, jeho ruka vystřelí. Jeho velké prsty se surově obtočí kolem mého krku. Stiskne a okamžitě mě odřízne od kyslíku. Lapnu po dechu, ruce mi vyletí nahoru, abych ho poškrábala na zápěstí, nehty se mu zaryjí do kůže, ale jeho sevření je jako ze železa.

Vytáhne mě nahoru a přitiskne mě těsně ke své pevné hrudi. Jsem donucena podívat se mu přímo do tváře. Srdce mi buší v čiré hrůze. Kluk, kterého jsem milovala od svých čtrnácti let, je pryč. Zpátky na mě zírá monstrózní cizinec. Jeho oči už nemají známý modrý odstín; září sytě démonickou rudí. Jeho vnitřní vlk se prodral na povrch, nepříčetný a násilnický.

Otevře ústa a jeho ostré špičáky jsou plně vysunuté. Nakloní tvář do prohlubně mého krku. Ztuhnu, v sevřeném hrdle mi uvízne zakňučení, když jeho tesáky zavadí o citlivou kůži na místě, kde se krk setkává s ramenem – přesně na místě určeném pro znamení spojení. Výhrůžka je jasná. Označí si mě proti mé vůli, aby si mě k sobě navždy připoutal.

Stáhne se jen o tolik, aby mi volnou rukou sevřel tvář, a ujistí se, že se dívám přímo do jeho žhnoucích, násilnických očí. Můj vlastní odraz mi vrací obraz čiré hrůzy. Jsem přišpendlená, bez dechu, naprosto bezmocná proti jeho síle.

„Řekni to,“ přikáže a jeho hlas vibruje monstrózním, panovačným vrčením. Vyžaduje mou naprostou podřízenost. „Řekni, že zůstaneš, Arabello.“

Zírám na něj, plíce mě pálí nedostatkem vzduchu a před očima mi plavou černé skvrny. Vzdor v mé mysli křičí, ale zoufalství ho přehluší. Nastupují instinkty přežití.

„Řekni to!“ zaryčí z plných plic, a jen ta samotná hlasitost rozechvěje okna mé kanceláře.

„Zůstanu,“ vyrazím ze sebe. Odporná lež drhne o mou pohmožděnou průdušnici a na jazyku chutná jako žluč a porážka.

V okamžiku, kdy mi ta slova opustí rty, běsnící vlk v něm ustoupí. Děsivá, žhnoucí červená se vytrácí z jeho duhovek a rychle přechází zpět do jejich jemného, dětsky modrého odstínu. Monstrózní alfa mizí a nahrazuje ho manipulativní kluk, který mi láme srdce. Oči se mu zalijí slzami.

Konečně uvolní drtivé sevření na mém krku. Zoufale, přerývaně se nadechnu a zakašlu, jak se mi vzduch nahrne zpátky do plic. Než se stihnu odtáhnout, obtočí kolem mě obě ruce a vtáhne mě do dusivého objetí, z něhož není úniku.

„Nemůžeš odejít,“ pláče a zaboří obličej do mých vlasů. Daphnina vanilková vůně mi zvedá žaludek, ale jsem v jeho náručí uvězněná. „Nemůžeš mě opustit. Potřebuju tě. Potřebuju tě, Arabello. A ty potřebuješ mě. Jen já tě dokážu ochránit.“

Jeho ruce mě hladí po zádech, ignorujíce chvění mého vyděšeného těla. Jeho poslední slova visí v těžkém vzduchu kanceláře a zpečeťují můj osud jako doživotní trest.

„Jsi moje.“