S každým úderem srdce mi v krku pulzuje bolest. Polykání je stejné, jako bych si průdušnicí táhla rozbité sklo. Vytáhnu si límec zdravotnické haleny výš a upravím pevnou látku tak, aby skryla slabé modravé modřiny, které mi rozkvétají na kůži. Dusivý tlak Mateova sevření ze včerejšího odpoledne stále straší v mém těle. Jeho psychotické, žhnoucí rudé oči mi problesknou myslí pokaždé, když mrknu. Odporně sladká vůně vanilkového parfému Daphne lpí na mých vlasech a oblečení, a zvedá se mi z ní žaludek. Ráno ve sprše jsem si kůži vydrhla do krve, ale ten přízračný puch zůstává a vysmívá se mi.

Vejdu na porodnické oddělení Všeobecné nemocnice ve Veridii a držím hlavu sklopenou. Školu už mám pro dnešek za sebou a teď musím jen přežít tuhle směnu. Ale v okamžiku, kdy vystoupím z výtahu, atmosféra se změní. Obvyklý chaotický bzukot sester, pípání monitorů a vrzání koleček vozíků se zastaví. Oči sledují mé pohyby. Za deskami s dokumenty a obrazovkami počítačů se rozléhá šepot. Cítím, jak mi jejich pohledy dřou o kůži. Zrychlím krok a spěchám do zaměstnanecké šatny, abych si tam odložila tašku.

Sienna stojí u skříněk. Když se dveře s bouchnutím zavřou, otočí se. Žaludek mi spadne až někam k patám. Je to nevlastní sestra Daphne. Za normálních okolností by to byla docela fajn spolupracovnice, ale dneska je to ten poslední člověk na světě, na kterého se chci dívat. Máme společný rozpis směn, takže vyhnout se jí je nemožné.

„Bells?“ řekne Sienna tiše.

Ztuhnu, ruku napřaženou nad číselníkem skříňky. „Ahoj, Sienno.“

Věnuje mi lítostivý pohled a rty má pevně sevřené. Bolí to. Nenávidím, když se na mě někdo dívá jako na zraněné zvíře.

„Nedělej to,“ varuji ji a snažím se mluvit tiše.

„Tohle je trapné,“ zamumlá, podrbe se za uchem a její oči uhnou před mými. „Ale alfa poslal růže.“

„Cože?“ zamračím se a spustím ruku ze skříňky.

Mysl mi okamžitě skočí k včerejší noci. Poté, co si vynutil mou poslušnost, jsem se zamkla v domácí pracovně. Stočila jsem se do obřího sedacího vaku, třásla se a brečela, dokud mě nedostihlo vyčerpání. Když se rozednilo, byl pryč. Spal v hlavní ložnici bytu. Prostěradla byla zmačkaná a jeho drahý oblek ležel odhozený na zemi přesně tam, kde ho ze sebe svlékl. Nechal ho tam s plným očekáváním, že ho zvednu, vyčistím a zahraju si na poslušnou malou družku. Nesnáším nepořádek, ale má zášť převážila nad smyslem pro pořádek. Nacpala jsem oblek do pytle na odpadky a cestou ven jsem ho hodila do odpadní šachty v domě.

Nacpu svou tašku do kovové skříňky, s prásknutím dveře zavřu a následuji Siennu ven k hlavní recepci.

Pultu vévodí pět obrovských, nevkusných kytic. Krvavě rudé růže namíchané se zářivě žlutými slunečnicemi. Zabírají polovinu stolu a blokují výhled do čekárny. Kolem nich se motá několik sester, zkoumají okvětní lístky a rozplývají se nad tím, kolik to muselo stát.

„Tady. Přišly s tímhle,“ řekne Sienna. Sáhne do středu té největší kytice a vytáhne křiklavě růžovou obálku.

Mateo na přední stranu napsal mé jméno svým typickým, ostrým rukopisem.

„Ty jsou tak nádherné,“ řekne Brielle. Je to jedna z ultrazvukových techniček a věnuje mi široký, zasněný úsměv.

Zírám na ty zářivě červené lístky. Vypadají jako krev.

„Můžete si je vzít,“ řeknu. Otočím se k pultu zády a přejdu ke svému počítači, kde se rychlými a ostrými údery do klávesnice přihlásím. „O květiny nestojím.“

Harper, vrchní sestra, se na mě přes brýle zamračí. „Byl to dárek od tvého druha, Arabello. Je to gesto.“

Přestanu psát. Ticho v místnosti se protáhne, je husté a těžké.

„Já nemám druha,“ řeknu.

Vyslovení těch slov nahlas mě zasáhne jako fyzická rána. Drtivá tíha té lži mi narazí do hrudi. Je to úplně stejný pocit jako v okamžiku, kdy mě ten odpadlický vlk rozsápal – trhání masa, lámání kostí, naprostá bezmoc při sledování toho monstra, jak přímo před mýma očima trhá mého bratra na kusy. To trauma se mi ozývá v žebrech a vyráží mi dech z plic.

Nikdo už neřekne ani slovo. Sestry si vymění chápavé, nepříjemné pohledy. Rozumí varování v mém tónu. Během pěti minut ty obrovské kytice zmizí v odpočívárně, z dohledu.

Pohřbím se do práce. Kontroluju životní funkce, aktualizuju karty a pomáhám těhotným matkám na oddělení. Pohybuju se jako stroj, vypínám mozek a odmítám pustit jedinou myšlenku na Matea skrz svou obranu. Hodiny se vlečou. Když moje směna konečně skončí, slunce už zapadlo za obzor a uvrhlo město do tmy.

Jedu zpátky do svého bytového komplexu. V okamžiku, kdy zahnu do své ulice, světla mého auta osvítí známé, elegantní černé auto zaparkované přímo před domem.

Mateo.

Tep mi vyletí do nebes. Pohmožděná kůže na krku mě pálí. Ani se nedotknu brzdy. Sešlápnu plyn, svírám volant, až mi klouby zbělají, a projedu přímo kolem vlastního domova. Nemůžu jít dovnitř. Potřebuju prostor. Potřebuju kyslík, který nepáchne po jeho dominanci nebo parfému Daphne. Potřebuju čas, abych dokázala poskládat roztříštěné střepy své reality.

Všeobecná nemocnice ve Veridii se nachází blízko hlavního turistického tahu, což je oblast neustále zaplavená návštěvníky a hlučnými, zářivými neonovými nápisy. Restaurace a obchody tu zůstávají otevřené dlouho do noci. Zaparkuji o pár bloků dál a jdu pěšky ke svému oblíbenému korejskému BBQ bistru. Vzduch tu voní po pečeném česneku, spáleném masu a výfukových plynech.

Zaberu si malý stůl v zadním rohu restaurace. Místo je narvané hlučnými skupinkami, které se smějí u syčících grilů a cinkajících sklenic od piva. Držím hlavu sklopenou, dloubám do grilovaného masa na talíři a žvýkám, aniž bych cítila jediné sousto. Chci jen zmizet v tom hluku, být bezejmennou tváří v davu cizích lidí.

Jak tu tak sedím obklopená lidmi, kteří nemají ani tušení, jak moc jsem zlomená, moje mysl je tažena zpátky do minulosti. Přemýšlím o noci, kdy jsem zjistila, že jsem rozbitá schránka. O noci, kdy jsem si uvědomila, že nejsem hodna toho, abych vlastnila vlčího ducha.

Byla to noc velmi podobná téhle. Ve vzduchu visela ta samá těžká, dusivá hrůza.

Bylo mi osmnáct. Byla to noc úplňku v měsíci mých narozenin. Rozhodující okamžik pro každého vlkodlaka.

Noční vzduch byl mrazivý a prokousával se mou tenkou bundou. Seděla jsem se zkříženýma nohama ve vlhké trávě na našem dvorku. Slunce zrovna začalo vykukovat nad obzor a zalévalo oblohu matným oranžovým světlem. Za mnou seděla na zahradním křesle moje babička.

Hodiny odtikávaly. Půlnoc přišla a odešla. Měsíc dosáhl vrcholu a začal klesat.

Nic se nestalo.

Žádná kosti lámající agónie. Žádný příval nadpřirozené síly. Žádné zostření smyslů. A především se neozval žádný hlas. Vnitřní spojení, kde se měl probudit duch mého vlka, zůstalo prázdné a mrtvé.

Zírala jsem na své třesoucí se ruce, ticho v mé mysli řvalo hlasitěji než jakýkoli křik.

Moje babička vstala a její boty tiše křupaly na trávě. Přešla ke mně a dřepla si přímo přede mě. Její ledově modré oči zkoumaly mou třesoucí se postavu. Nedokázala jsem se přimět k tomu, abych zvedla bradu. Nedokázala jsem se jí podívat do očí. Ta hanba byla jako fyzická tíha drtící mi páteř.

„Může to mít zpoždění kvůli traumatu z toho útoku,“ řekla. Hlas měla pevný, bez jakékoli měkké, konejšivé lítosti. „V pondělí se vrať do školy. Znovu se sejdeme příští měsíc. Ještě dnes ti objednám vyšetření. Běž spát, Arabello.“

Zůstala jsem v trávě ještě dlouho poté, co odešla dovnitř. V mé pokrevní linii nikdy nebyla žádná omega. Ani jediná. Je to jediný důvod, proč byla rodina Vargů přijata do elitního městského systému hodností. Můj otec bojoval zuby nehty a vybudoval si nelítostnou pověst dávno předtím, než potkal mou matku, která byla zdejší. Byla to moje babička, kdo ho donutil se přestěhovat, a požadovala, aby pro naše jméno zajistil lepší příležitosti. Vargové jsou válečníci. Jsme silní.

A já byla tady. Rozbitá. Prázdná.

Celé tělo se mi třáslo, jak ranní rosa prosakovala skrz moje džíny. Panika mi drásala hrdlo. Co řeknu Mateovi? Byl zlatým chlapcem, dědicem alfy. Jak bude jeho hrdá, mocná rodina reagovat na to, že jsem zmetek? Ani by nemuseli to slovo vyslovit nahlas. Já už věděla, co se děje. Samotná Měsíční bohyně mě prohlásila za nehodnou schránu.

Jako by ho mé vířící myšlenky přivolaly, v kapse mi pípl telefon. Vytáhla jsem ho. Na displeji se rozsvítilo jeho jméno a naše společná usměvavá fotka. Na obrazovce čekala hlasová zpráva.

Stiskla jsem přehrát.

„Těším se, až tě v pondělí uvidím,“ naplnil jeho hluboký, sebevědomý hlas tichý dvorek. „Miluju tě.“

Upustila jsem telefon do trávy. Existovala maličká, mikroskopická šance, že se můj vlk jen zpozdil kvůli rozsáhlým operacím, které jsem podstoupila po útoku odpadlíků. Bylo mi dvanáct let, když se do mě to monstrum zakouslo. To už je skoro sedm let. Doktoři mě tehdy sešili zpátky, ale mou duši spravit nedokázali.

Nedokázala jsem se přimět k tomu, abych otevřela jeho další textovou zprávu, natož abych vyťukala odpověď. Odtáhla jsem se dovnitř, vysušila si vlhké vlasy a zalezla do postele. Přetáhla jsem si přes hlavu těžké deky a hledala tmu. Spánek nepřicházel. Oči mě pálily, celou dobu dokořán, a celé hodiny jsem zírala do zdi.

Později toho rána otevřela babička dveře mé ložnice.

„Vstávej. Máš schůzku u doktora, ať se na tebe podívá.“

Vytáhla jsem se z postele, oblékla si čisté oblečení a následovala ji ven k autu. Zavezla nás na soukromou kliniku na okraji území. Věděla jsem, že doktorku a celý personál už podplatila, aby drželi jazyk za zuby. Hanba omegy v rodě Vargů nebyla nic, o čem by dovolila, aby se z toho staly veřejné drby.

Doktorka Astrid stála ve vyšetřovně a držela tablet.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě. Tón měla opatrný, naprosto stejný jako před lety, když jsem se s ní poprvé setkala na traumatologickém oddělení. Tehdy si všichni v místnosti mysleli, že vykrvácím a umřu. Být omega v mé zuřivě hrdé rodině byl úplně stejný pocit. Rozsudek smrti.

„Ahoj,“ zamumlala jsem a hlas jsem měla sotva slyšitelný.

„Dobře.“ Doktorka Astrid se zhluboka nadechla a donutila se k napjatému úsměvu. Podívala se mi přes rameno na mou babičku.

Babička Katerina jen krátce přikývla a vyšla z místnosti. Těžké dveře za ní zaklaply. Byly jsme tam jen my dvě.

„Je tu spousta důvodů, proč má tvůj vlk trochu zpoždění,“ začala doktorka Astrid a položila tablet na pult. „Byla jsi v poslední době ve stresu? Je něco, co bys mi chtěla říct, než začnu s prohlídkou a testy?“

Sevřela jsem okraj vyšetřovacího stolu a šustivý papír se mi trhal pod zpocenými prsty. „Trochu,“ pomalu jsem přikývla. „Našla jsem svého druha. Nebo spíš on našel mě.“

Tvář doktorky Astrid zjemněla. „Gratuluji,“ usmála se a na zlomek vteřiny se jí upřímně ulevilo. „Proč by to pro tebe mělo být stresující? Najít svého druha je dobrá věc. To pouto obvykle zpožděnou proměnu urychlí.“

„Bude to další alfa města,“ zašeptala jsem.

Úsměv jí zmizel z tváře. Ramena se jí napnula. Vzduch ve sterilní místnosti ztěžkl desetkrát víc. Věděla jsem přesně, co se jí honí hlavou, protože naprosto stejné obavy mě mučily celou noc.

Alfa a Luna Rossiových. Co se týče pokrevních linií a síly, jsou neúprosní. Pro svého drahocenného dědice nepřijmou omegu bez vlka. Luna Rossi je vybraná družka alfy Rossiho. Nikdo ve smečce pořádně neví, co se stalo s jejich skutečnými druhy, ani jestli je vůbec někdy měli. Svou moc vybudovali na strategických spojenectvích, ne na osudu. Mě by brali jako poskvrnu na svém odkazu.

Doktorka Astrid udělala krok vpřed, objala mě a přitiskla si mě k sobě. Nadechla jsem se vůně sterilních alkoholových tampónů a žvýkačky s příchutí máty. Čichla k prohlubni na mém krku, aby analyzovala můj pach, a pak se odtáhla a nechala mi ruce na ramenou.

„Už ses s ním spojila,“ konstatovala. Nebyla to otázka. Cítila z mého pachu, že si mě nárokoval.

Přikývla jsem a bojovala se slzami.

„Tím můžeme začít,“ povzdechla si a její výraz zvážněl. „Ale musím k tobě být upřímná, Bello. Pokud ani intimní styk s tvým osudovým druhem ji nedokáže vyvolat, pravděpodobnost, že jsi skutečná omega, je vysoká. Tento stav může přímo souviset s tím vším závažným poškozením nervů a tkání, ke kterému došlo během útoku odpadlíků—“

„To není to, co chci slyšet,“ vypravila jsem ze sebe, když se mi slzy konečně přelily přes řasy.

„Já vím. Já vím, Bells,“ řekla tiše a setřela mi slzu z tváře. „Jediný způsob, jak se tahle situace může vyvinout ve tvůj prospěch, je, aby tě označil. Znamení skutečného alfy by mohlo proměnu vynutit. Ale i tak je šance, že vlk, ve kterého se proměníš, bude mít vyšší hodnost, téměř nulová. Nebudeš válečnice.“

Odmlčela se a nechala tu drsnou pravdu zapůsobit.

„Musíš okamžitě ukončit bojový výcvik.“

Pevně jsem zavřela oči. Bojový výcvik byl moje záchranné lano. Byla to jediná věc, díky které jsem se po tom útoku cítila bezpečně. Vzdat se ho znamenalo kapitulovat.

„Musíš říct Mateovi pravdu,“ pokračovala naléhavým tónem. „Protože pokud mu zalžeš a on to zjistí později, vrhne to na tebe velmi špatné světlo. Zákony smečky lhaní nepřejí. Hned teď ti vezmu pár vzorků krve, abych se ujistila, že po zdravotní stránce jsi jinak v pořádku. Ale nechci, aby sis dělala velké naděje. Rozumíš? Ano?“

Nedokázala jsem jí odpovědět. Knedlík v krku byl příliš velký, příliš bolestivý. Jen jsem strnule přikývla.

Vyhrnula jsem si rukáv a nechala ji zasunout chladnou jehlu do žíly, zatímco jsem sledovala, jak zkumavky plní tmavá krev. Když bylo po všem, šla jsem domů a na zbytek víkendu se zamkla v pokoji. Nejedla jsem. Nemluvila jsem.

Přišlo nedělní odpoledne.

„Pojď dolů,“ přikázal hlas mé babičky přes dveře ložnice.

Odtáhla jsem své vyčerpané tělo dolů ze schodů. Stála v hale a u vchodových dveří na ni čekala elegantní černá zavazadla. Znamenalo to, že odjíždí. Vracela se do Ironridge, do drsného, nekompromisního Lykaního území, kde sloužila.

„Děkuju, že jsi přijela, babi,“ řekla jsem tiše a stála u paty schodů.

Těžce si povzdechla a ta ledová fasáda u ní na zlomek praskla. Přešla ke mně, chladnými prsty mi zvedla bradu a donutila mě podívat se jí do očí.

„Přežila jsi jeden z nejhrůznějších útoků v historii naší smečky, maličká,“ řekla a hlas jí vibroval divokou, starodávnou pýchou. „Obětovala jsi část svého těla, aby bylo učiněno zadost spravedlnosti a aby ses pomstila za svou rodinu. Nedovol nikomu v tomhle městě, aby ti to přežití vzal. Rozumíš?“

„Ano,“ vyrazila jsem ze sebe, ale to slovo znělo prázdně. Nevěřila jsem tomu. Necítila jsem se jako přeživší. Cítila jsem se jako selhání.

„Pojď,“ přikázala a pustila mě. Otočila se a otevřela těžké protipožární dveře vedoucí do garáže.

Následovala jsem ji dovnitř.

Uprostřed betonové podlahy byl zaparkovaný zářivý, kobaltově modrý kabriolet Volkswagen Beetle.

Ohromeně jsem na něj zírala.

„Tvoje matka to zařídila od chvíle, kdy zjistila, že čeká holčičku,“ vysvětlila babička a přejela rukou po lesklé modré kapotě. „Ženy z rodu Vargů jsou neuvěřitelně vzácné. Bohužel v naší pokrevní linii to byli vždycky muži, kdo shrábli veškerou slávu a tituly. Takže jsme byli moc nadšení, když ses narodila. Konečně malá holčička, kterou by mohla celá rodina rozmazlovat.“ Otočila se zpátky ke mně a její ostré oči zjemněly. „Starej se o něj, ano?“

„Děkuju,“ vzlykla jsem a hrkly mi čerstvé slzy. Krokem vpřed jsem ji objala kolem pasu a zabořila obličej do jejího ramene.

Babička kolem sebe vždycky vyzařovala ledovou, nepřístupnou auru. Během dospívání jsem měla pocit, že mou matku a mě nenávidí. Byla tak přísná, tak tvrdá. Ale když jsem ji teď objímala, uvědomila jsem se, že to není nenávist. Byl to přetrvávající, vojenský chlad z toho, že musela sloužit pod Lykaním králem. Bylo to o přežití.

Babička Katerina je asi o deset až třináct centimetrů nižší než já. Vlasy má černé jako uhel, hustě protkané šedinami a bílými prameny odrůstajícími od kořínků. Nevypadá staře, kůži má napnutou a ostrou, ale její oči prozrazují desítky let utrpení, které prožila. Vždycky byla nesmírně elegantní a kultivovaná. Uctívala jsem ji. Chtěla jsem být přesně jako ona. Přesně z toho důvodu jsem se vzdala lékařského programu a hned na začátku výcviku se přidala k brutálnímu bojovému týmu.

Rozbrečela jsem se ještě víc a slzami zmáčela látku jejího drahého kabátu. A vůbec poprvé v mém životě mě neodehnala. Ovinula mi ruce kolem zad a přitiskla si mě k sobě pevněji.

Nevím, jak dlouho jsme tam v tiché garáži společně stály. Když se konečně odtáhla, zvedla ruce a palci mi setřela slzy z tváří. Dlouze se mi dívala do tváře a vryla si mé rysy do paměti, než mě pustila.

„Věci se pro tebe teď změní, maličká. Drasticky,“ varovala mě a její tón přešel do vážného, taktického rejstříku. „Pokud budeš někdy potřebovat, abych pro tebe přijela, zavolej mi. Neváhej. Rozumíš? Krví jsi pořád Varg, a já nedovolím, aby se k tobě v tomhle teritoriu kdokoli choval bez respektu. Pokud nebudu moct přijet osobně, pošlu místo sebe své vojáky. Jasné?“

„Jasné,“ přikývla jsem a otřela si nos.

„Musím jet. Zkus to své postavení tajit, co nejdéle to půjde.“

„Nemůžu,“ vyhrkla jsem a panika ve mně začala znovu růst.

Zarazila se a obočí se jí stáhlo. „Proč ne?“

„Mým druhem je Mateo Rossi,“ přiznala jsem. Ta slova mi na jazyku chutnala jako popel.

Zhluboka se nadechla a oči se jí na zlomek vteřiny rozšířily. Politické a společenské nebezpečí tohoto spojení jí okamžitě došlo. Bez dalšího slova ke mně vztáhla ruce, znovu si mě přitiskla na hruď a objala mě ještě pevněji než předtím.

„Když mě budeš potřebovat, okamžitě mi zavoláš, Arabello. Rozumíš mi?“ vyžadovala odpověď, zatímco mi mluvila do vlasů.

„Ano.“

„Musím jet. Slíbila jsem svému generálovi, že budu zpátky před západem slunce. Mé srdce tu zůstává s tebou, vnučko. Jako vždycky.“

„Dávej na sebe pozor,“ přikývla jsem a poodstoupila, abych ji nechala odejít.

Poté, co odjela vlastním autem, jsem došla k modrému kabrioletu. Odemkla jsem dveře a posadila se na sedadlo řidiče. Vonělo to tam novotou. Svěží kůže, čistý plast, nedotčený potenciál.

Ostrý pach kouře z korejského BBQ, který ulpěl na mé bundě, mě vytrhne zpátky do přítomnosti.

Sedím na naprosto stejném sedadle řidiče modrého kabrioletu, zaparkovaného v temných stínech turistické zóny. Stejně jako tehdy v noci před lety tu sedím, svírám kožený volant a nevím, co mám dělat a kam mám jít.

Telefon v kapse mé zdravotnické haleny mi zavibruje o stehno. Je to Mateo. Vždycky je to on. To jeho neúprosné pronásledování je dusivé.

Nemám energii na ten telefon sáhnout. Nemám sílu podívat se na jeho jméno blikající na obrazovce.

Opřu hlavu o opěrku a zavřu oči. Zoufale potřebuji jen jeden jediný okamžik klidu. Rušný hluk města za okny pomalu slábne. Potřebuju cokoli, co mě vytrhne z bludného kruhu myšlenek útočících na samotnou podstatu mé duše.

Ale pravda tu v tichém autě dál zůstává tíživá a drtivá.

Nejsem ho hodna. Nebyl pro mě žádný vlčí duch, ani žádný druh.