Iris

Probudila jsem se a divoce sebou házela, zatímco mi ušními bubínky pronikal fantomový jekot mé pěstounské matky ze zamaštěné kuchyně, která už neexistovala. Pět pěstounských rodin. To byl chmurný záznam mé dosavadní existence. Přišla jsem na tenhle nelítostný svět bez jména, bez biologických rodičů a bez jediné špetky bezpečí. Své dětství jsem strávila proplouváním pekelnými krajinami maskovanými jako rodinné domovy a každý jediný den jsem bojovala jen o to, abych si zajistila kůrku chleba a kout na spaní. Nic se ale nevyrovnalo ryzí noční můře toho posledního domu.

Můj pěstoun si ze mě udělal osobní sexuální otrokyni. Za zamčenými dveřmi mě vystavoval neustálému, mučivému sexuálnímu týrání. Aby měl jistotu, že nikdy neotěhotním a nepošpiním jeho bezchybnou veřejnou pověst, přinutil mě podstoupit pokoutný lékařský zákrok, při kterém mi odstranili dělohu. Vyřízl ze mě schopnost mít děti, vyprázdnil mě zevnitř a zanechal mě zohavenou. Ta zrada bolela o to víc, že moje pěstounská matka věděla o každém jediném detailu. Dívala se, jak se to děje. Své mlčení ospravedlňovala tím, že mi chladně připomínala, že nejsem jejich biologická dcera, ale jen toulavé břemeno, kterého se ujali.

Konečný bod zlomu přišel ve chvíli, kdy jsem objevila jejich plán provdat mě za bezcitného muže, který byl dost starý na to, aby mohl být můj dědeček. Výnosná transakce pro ně. Rozsudek smrti pro mě.

Utekla jsem. Vrhla jsem se do hluboké noci a prchala mrazivými ulicemi města jen v tom tenkém oblečení, co jsem měla na sobě. Myslela jsem si, že pádím vstříc své dlouho očekávané svobodě. Místo toho jsem vběhla přímo do náruče opilých obchodníků s lidmi. Hrubé, špinavé ruce mě popadly za paže a odtáhly mě do naprosto temné uličky. Zápach zvětralého piva a nemytých těl mi vytlačil vzduch z plic. Přes oči mi hrubě přetáhli špinavý šátek, který mě uvrhl do naprosté temnoty. Plánovali mě prodat za rychlý zisk. Vláčeli mě po hrubém betonu, holá kolena se mi odírala o asfalt a já čekala na brutální konec svého života.

Pak tu těžkou hrůzu prořízl hlas.

„Kdo jste a co s ní děláte? Okamžitě ji pusťte.“

Byl to ženský hlas. Jasný, melodický a prostoupený nepopiratelnou, smrtící autoritou. Dokonce i přes dusivou pásku na očích a pohlcující opar strachu jsem cítila obrovské bohatství a syrovou moc, která z její přítomnosti vyzařovala. Obchodníci s lidmi se rozprchli jako vyděšené krysy. To byla noc, kdy nebesa seslala Gemmu, aby mě vytáhla z ohně.

Ostré vibrace budíku v telefonu mě plně vytrhly z té děsivé vzpomínky. Bzučení telefonu se stále hlasitěji rozléhalo o levné, oprýskané dřevo mého nočního stolku. Přitiskla jsem si plochý polštář na uši, pevně zavřela oči a čekala, až to neúnavné zvonění přestane, než jsem se konečně převalila a popadla ten prasklý přístroj.

Od té strašlivé noci v uličce uplynulo sedm měsíců. Sedm měsíců od chvíle, kdy Gemma zasáhla a ukázala mi pulzující svět, o kterém jsem neměla tušení, že existuje. Gemma byla mafiánská princezna, žena narozená do nepředstavitelného bohatství, a přesto měla prudce loajální a laskavé srdce. Stala se mou zachránkyní, mou nejlepší kamarádkou a jedinou rodinou, kterou jsem kdy uznala. Když objevila mou zoufalou vášeň pro malování, bez mrknutí oka mi zaplatila všechny pomůcky. Byla mi mentorkou, využila svých rozsáhlých konexí a pomohla mi přeměnit mé syrové trauma v prodejné umění. S její podporou si moje práce získala pozornost, vytáhla mě ze stoky a přivedla mě do života plného stability.

Spustila jsem nohy přes okraj matrace a nepřítomně zírala na loupající se barvu na stěně své malé ložnice. Ostrá, deprimující připomínka mé současné reality.

Palec se mi vznášel nad svítícím displejem telefonu, když jsem zkontrolovala datum. Hruď se mi stáhla a v krku se mi vytvořil dobře známý uzel finanční paniky.

„Páni, myslím, že jsem nezaplatila účet za elektřinu,“ zamumlala jsem do prázdné místnosti.

Účty za energie se pramálo staraly o mou uměleckou vášeň nebo tragickou minulost. Vyžadovaly okamžitou hotovost. Setřásla jsem ze sebe přetrvávající úzkost z noční můry, oblékla se, pečlivě zabalila obrovské plátno, které jsem předchozí noc dokončila, a nasedla na přecpaný autobus směrem do Gemminy luxusní čtvrti.

Navštívila jsem její rozlehlé sídlo už mnohokrát, ale pouhá velikost té nemovitosti ve mně vždycky dokázala vyvolat pocit, že měřím pět centimetrů a jsem neuvěřitelně chudá. Dům zabíral téměř celý městský blok a tyčil se nad nedotčenými ulicemi jako moderní pevnost. Jen samotné bezchybné lemování plátkovým zlatem kolem jejích masivních vstupních dveří vypadalo, že stálo víc než moje nájemné za celý život. Když jsem stála na širokých kamenných schodech a balancovala se svým objemným uměleckým portfoliem, tíha mých nezaplacených účtů mi připadala ještě těžší.

Než jsem stačila sáhnout po vyleštěném mosazném zvonku, těžké dvojité dveře se rozletěly. Gemma stála ve velkolepém foyer, na sobě měla přiléhavé značkové oblečení na cvičení a tvář měla nalíčenou tak bezchybně, že mohla jít rovnou před kamery.

„Iris!“ vypískla a rozhodila rukama, jako by od našeho včerejšího rychlého oběda uplynula celá desetiletí.

Vešla jsem dovnitř a nechala za sebou těžké dveře bezpečně zaklapnout. Zvuk mých obnošených tenisek se ostře rozléhal po rozlehlých, dokonale čistých mramorových podlahách.

„Nemůžu se dočkat, až uvidím, jak bude tvoje dílo vypadat na chodbě.“ Natáhla ruku a její pěstěné prsty poklepaly na ochranný obal obrazu v mých rukách.

„Myslela jsem, že jsi říkala, že přijde do obýváku?“ zeptala jsem se, pevně svírajíc plátno, zatímco jsem se rozhlížela po té obrovské, zastrašující vstupní hale.

Gemma odmítavě mávla rukou, když jsme procházely kolem sluncem zalitého, pečlivě vyzdobeného obývacího prostoru. „Tak nějak jsem si říkala, že do obýváku bych chtěla něco většího. Něco výrazného, co tě praští do očí hned po vstupu, třeba velké barevné akcenty.“

Vyhlídka na to, že si u mě objedná další obrovské dílo, pro mě byla záchranným lanem. Gemma byla klientkou snů. Nebyla vůbec náročná, dávala mi plnou tvůrčí svobodu a pravidelně platila mnohem víc, než jsem si skromně říkala. Cynická část mého mozku často přemítala, jestli její extrémní štědrost není spíš motivována lítostí než upřímným oceněním mého uměleckého talentu. Bez ohledu na její skryté motivy se mi na stísněné kuchyňské lince hromadily poslední upomínky za energie. Hrdost mi elektřinu nezaplatí.

„Pokaždé, když k tobě přijdu, objevím něco nového, co můžu obdivovat.“ Zaklonila jsem hlavu a nepokrytě zírala na propracovaný, několikapatrový křišťálový lustr zavěšený vysoko nad hlavní chodbou.

Protočila panenky a vágně ukázala k neocenitelným mistrovským dílům, která lemovala její bezchybné stěny. „To všechno už je zastaralé. Snažím se z tohohle domu udělat něco svého a tvoje kousky jsou moje oblíbené. Jsou tak neotřelé a trendy, nemůžu se jich nabažit.“

Její štědrá chvála mi na tváři vykouzlila zářivý, upřímný úsměv. Položila jsem velké ploché pouzdro na pozlacený konzolový stolek a opatrně odcvakla kovové západky. Bez ohledu na to, kolikrát mou práci pochválila, zranitelný okamžik odhalení dokončeného díla mi vždycky vpravil do žil pořádnou dávku čisté nervozity. Vytáhla jsem plátno ven a otočila ho těmi odvážnými, agresivními tahy barev směrem k ní.

Gemma tleskla rukama a oči se jí rozšířily skutečným nadšením. „Panebože! To je dokonalé, Iris! Tvoje práce je prostě božská!“

Prstem obkreslila tahy mého štětce ve vzduchu. „Nechám to někoho okamžitě pověsit, ale nejdřív si promluvíme o platbě.“

Žaludek se mi nepříjemně stáhl. Tohle byla vždycky moje nejméně oblíbená část naší dynamiky. Míchání hlubokého přátelství s byznysem mě nutilo se ošívat a přiřazování tvrdé peněžní hodnoty mé emocionální práci mi připadalo nepřirozené. Když si svou práci nacením moc vysoko, její elitní kruh se mé aroganci vysměje a odmítne si ji koupit. Když ji nacením příliš nízko, vysoká společnost bude mé umění považovat za bezcenné a pod svou úroveň. Neměla jsem naprosto žádnou představu o spravedlivé tržní hodnotě v této nedostupné příjmové kategorii.

Gemma si zkřížila ruce na hrudi, povytáhla dokonale tvarované obočí a čekala, až řeknu cenu.

„Deset tisíc?“ nabídla jsem chabě a ta slova ze mě vypadla spíš jako zoufalá otázka než sebevědomé tvrzení.

Gemma si zhluboka povzdechla. Zavrtěla hlavou, hluboce zklamaná mým naprostým nedostatkem nemilosrdného obchodního ducha. „Dám ti dvacet tisíc a budu to považovat za velkou slevu.“

Spadla mi brada. Dvacet tisíc dolarů. Ta astronomická částka mě udeřila do hlavy a úplně mi zkratovala schopnost formulovat souvislou odpověď. Stála jsem v opulentní hale jako přimrazená, s otevřenými ústy a v neskrývaném, ponižujícím šoku.

Gemma mě obdařila přísným pohledem a předvedla dramatické, přehnané protočení očí. „S tímhle musíš přestat.“

Sklepla jsem čelisti k sobě a donutila své obličejové svaly k neutrální masce. „S čím?“

„Tvářit se takhle šokovaně, když ti lidé za tvoji práci nabídnou to, co ty považuješ za velkou sumu peněz.“ Přistoupila blíž a káravě mi poklepala na rameno.

Nervózně jsem si prohrábla tmavé vlasy a vágně ukázala na to opulentní okolí a tichý personál v uniformách, který plynule proplouval vedlejšími místnostmi. „Já vím, jen na to nejsem zvyklá. Sem do toho všeho prostě nezapadám.“

Gemma se do mě zavěsila a blýskla zářivým, dravým úsměvem. „No, myslím, že to musíme změnit.“

Moje skepse se mi musela jasně zračit ve tváři. Sotva jsem přežila dětství strávené přeskakováním mezi zneužívajícími pěstounskými rodinami. Byla jsem zvyklá bojovat o plesnivé zbytky, ne popíjet dovážené šampaňské pod křišťálovými lustry. Celoživotní brutální chudobu nemůžete vymazat jedním tučným šekem.

„Jak to přesně plánuješ udělat?“ zeptala jsem se, přičemž jsem v tónu zachovala silnou skepsi.

„Zviditelnění.“ Sebevědomě mě poplácala po paži. „Pojď se mnou dnes večer na večírek. Dovol mi představit tě lidem, kteří ti pomůžou posunout tvůj malý byznys na další úroveň. Když si budou myslet, že jsi nadějná a zároveň trendy, tvoje práce se jim bude nesmírně líbit a zaplatí ti za ni ty nejvyšší částky.“

Hrudí mi projel chladný osten děsu a stáhl mi žaludek do pevných uzlů. Nebylo to jen to přemrštěné, zastrašující bohatství, co mě děsilo. Byl to ten temný, násilný zdroj onoho bohatství. Gemmin otec byl vysoce postavený mafiánský boss. Jeho jméno vzbuzovalo absolutní strach v celém městě a já jsem jeho tvář viděla už nesčetněkrát v ponurých zprávách. Lidé na tomhle exkluzivním shromáždění nebudou jen bohatí. Budou nebezpeční, nemilosrdní a budou působit mimo hranice zákona.

Gemma mé narůstající obavy okamžitě vycítila. Vystrčila spodní ret a použila jako zbraň nacvičené, komické našpulení rtů, kterým si pravděpodobně už od batolecího věku ohýbala své nebezpečné rodiče přesně podle své vůle.

„Prostě dneska pojď se mnou. Když se ti to nebude líbit, už tě nikdy o nic takového nepožádám. Tak pojď, dělej mi dnes večer společnost.“

Dlouze a poraženecky jsem vydechla s vědomím, že té ženě, která mi zachránila život, nedokážu nikdy říct ne. „Fajn. Ale nemám co na sebe.“

„Mám toho spoustu, co ti můžu půjčit, drahoušku.“ Prakticky mě táhla chodbou k obrovské šatně, která měla větší rozlohu než celý můj bytový komplex.

Příslib uměleckého zviditelnění sváděl předem prohranou bitvu s mou narůstající úzkostí. O pár hodin později jsem seděla ztuhlá na zadním sedadle elegantního černého luxusního vozu, uvězněná v jedněch z Gemminých vypůjčených šatů. Ten drahý kousek oblečení byl mistrovskou ukázkou značkového krejčovství, jasně ušitý tak, aby obepínal specifické křivky Gemmy, a ne moji hubenější, neohrabanou postavu. Pevná látka mi svírala žebra a omezovala dýchání, zatímco ramínka tenká jako břitva tvrdošíjně odmítala zůstat na mých ramenou. Každých pár minut mi ramínko sklouzlo po paži jako neustálá fyzická připomínka, že mám na sobě kostým určený pro někoho jiného.

Nervózně jsem si pohrávala s roztřepenými, zničenými konečky svých černých vlasů. Gemma udělala, co mohla, aby mi je upravila do něčeho elegantního, ale můj naprostý nedostatek základní péče byl vedle její bezchybné prezentace do očí bijící. Zírala jsem z tónovaného okna, zatímco luxusní vozidlo projíždělo kolem tyčících se železných bran a rozlehlých, pečlivě střižených trávníků. Každé sídlo, které jsme míjeli, převyšovalo to předchozí a vyzařovala z něj zastrašující aura starých peněz a skrytého násilí. Počáteční jiskra vzrušení, kterou jsem cítila v šatně, vyhasla a nahradila ji dusivá vlna syndromu podvodníka.

Auto zpomalilo a plynule zabočilo na masivní kruhovou příjezdovou cestu před panstvím, které připomínalo palácovou pevnost. Bylo to místo, kam jsem rozhodně nepatřila.

„Připravená?“ zeptala se Gemma a její sebevědomý hlas prořízl mé vířící myšlenky.

„Ano.“ Donutila jsem koutky úst k prkennému, nepřesvědčivému úsměvu.

Řidič mi otevřel dveře a vpustil dovnitř chladný noční vzduch. Neohrabaně jsem se posunula po kluzkém koženém sedadle a zběsile tahala za těsný lem těch svazujících šatů, abych zabránila jejich vyhrnování. Jakmile jsem vystoupila na dokonale čistou dlažbu, okamžitě jsem si všimla malé armády sluhů, kteří se hemžili u vchodu. Muži v elegantních, identických oblecích parkovali přijíždějící luxusní vozy, zatímco jiní stáli v pozoru u vysokých dveří a čekali, až budou moci převzít kabáty a kabelky. Tahle ohromující přehlídka koordinovaného bohatství a podřízenosti byla něco, co jsem do té doby viděla jen na filmovém plátně.