_Pohled Sienny_

Když jsem otevřela oči, přelil se přes mě zdrcující pocit déjà vu. Uvítala mě černočerná tma, hustá a dusivá. Stojatý vzduch působil těžce, svíral mi hrudník a kradl mi kyslík z plic. Dech se mi zkrátil. Z hrdla se mi draly zběsilé nádechy, zatímco jsem poslepu sahala do prázdna. Tahle hutná tma okamžitě spustila hluboce zakořeněné trauma z dětství, které mi způsobil můj násilnický otec. Zamykal mě v místnostech bez oken, přesně jako byla tahle, a nechával mě hodiny a hodiny topit se v děsivé černé prázdnotě.

Posunula jsem se na matraci a připravila se na ostrý dotek kovu na kůži. Zuřivě jsem začala rozpřahovat ruce do širokého oblouku. Moje zápěstí byla volná. S úlevou jsem ze sebe vydala roztřesený výdech. Tentokrát jsem nebyla připoutaná k posteli.

Také jsem si všimla, že bolestivé svírání mých těsných svatebních šatů je pryč. Těžký tyl a dusivý korzet zmizely. Někdo mě převlékl do nadměrně velkého bavlněného trička a volných kraťasů. Látka byla měkká a pohodlná a na mé drobné postavě úplně splývala. Hrůzostrašné uvědomění, že mě někdo svlékl, zatímco jsem byla v bezvědomí, mi do žil vneslo novou vlnu paniky.

„Jsem rád, že tě vidím vzhůru.“

Alessiův hluboký, dunivý hlas se zlověstně rozlehl z neviditelných koutů stínů. Překvapeně jsem vypískla a hlava mi divoce cukla, jak jsem se snažila lokalizovat jeho polohu. V černočerném pokoji nebylo nic, co by prozradilo, kde je, a jeho hlas se tak proměnil v ducha, který pronásledoval nejtemnější kouty mé mysli.

Vytáhla jsem si povlečení až k hrudi, moje narůstající panika bojovala s mou intenzivní nenávistí ke tmě. „Co to máš sakra s tou tmou? Rozsviť ty zasraný světla!“

Místností se rozlehlo ostré cvaknutí. Oslnivá světla se rozsvítila a na zlomek vteřiny mě oslepila. Rychle jsem zamrkala a zakryla si obličej rukou, aby si oči zvykly na náhlé světlo.

Alessio se ležérně opíral o vzdálenější zeď. Mezi rty mu spočívala nezapálená cigareta. Byla to nenápadná narážka na můj dřívější komentář o astmatu, tiché uznání, že si pamatoval mou fyzickou slabost. V příkrém osvětlení ložnice působil masivně, jeho široká ramena přímo provokovala stěny, aby se kolem něj stáhly.

Polkla jsem suchý knedlík v krku a donutila se promluvit. „Strýčku Alessio—“

Pevně zatnul čelist a umlčel mě. „Jen Alessio.“

Jeho ostrý tón prořízl napjatý vzduch jako žiletka. Byla jsem nesmírně ráda, že mohu vyhovět. Zvrácená skutečnost, že mě násilím provdali za vlastního strýce, byla už tak dost odporná, aniž bych to ještě umocňovala formálním oslovením. Když jsem svému manželovi říkala „strýčku“, znovu se mi zvedal žaludek.

Odlepil se od zdi a pomalu vykročil vpřed, čímž rychle rozptýlil poslední zoufalou iluzi bezpečí, kterou jsem snad ještě měla.

„Jestli si myslíš, že se k tobě budu chovat jinak jen proto, že jsi moje neteř, jsi na velkém omylu. Pro mě nejsi nic víc než dcera mého nepřítele. Udělám, co bude v mých silách, abych ti udělal ze života peklo.“

Spadla mi čelist nad čirou zlobou v jeho slovech. Má mysl se snažila pochopit, jak mi ten muž, který mě kdysi nosil na ramenou jako malé dítě, chce teď systematicky zničit život. Strýček z mých matných vzpomínek byl pryč, nahradil ho chladnokrevný cizinec.

Odtlačila jsem se nahoru, až moje záda narazila na masivní dřevěné čelo postele, a pevně jsem sevřela v pěstích měkké bavlněné povlečení. „Proč musím trpět já? Ten spor je mezi tebou a mým otcem! Nemá to se mnou nic společného!“

Jeho pohled byl prázdný a děsivě bez emocí. Krev mi v žilách stydla. „Dítě musí pykat za hříchy svého otce.“

Čirá krutost jeho logiky mě nechala bez dechu. I já jsem byla obětí bezohledné povahy svého otce, a přesto jsem tady platila tu nejvyšší cenu za jeho krvavé činy.

Přimhouřila jsem oči a našla jiskru odvahy pohřbenou hluboko pod svým strachem. „Podle zákona jsi můj manžel. Jsem tvá manželka.“

Alessio mě nemilosrdně odbyl, jeho výraz ztvrdl do nečitelného kamene. „Tohle manželství pro mě nic neznamená a ty taky ne. Nic od něj nečekej a rozhodně nečekej nic ode mě.“

Odfrkla jsem si, hruď se mi zvedala pobouřením. Od monstra, které mě uneslo přímo od oltáře, jsem rozhodně neočekávala pohádkovou romanci, ale on byl ten, kdo tenhle zvrácený svatební obřad zorganizoval.

Popošel o pár kroků blíž k nohám postele a agresivně určoval pravidla mé nové, ponuré reality. „V tomhle domě platí pravidla. Nepokoušej se o útěk. Nemluv na mé ozbrojené muže. Nesmíš opustit tuto ložnici, s výjimkou cesty do kuchyně, kde si budeš vařit vlastní jídlo. Už nejsi žádná opečovávaná mafiánská princezna. Všechno si budeš dělat sama.“

Těžce jsem ho propálila pohledem a zpochybnila jeho absurdní požadavky. „A co přesně mám jako dělat zamčená celý den vevnitř jako zvíře v kleci? Nemůžu ani vyjít z pokoje.“

Jeho chladný pohled ztvrdl na pevnou žulu. „Zapomínáš, že jsi tu vězeň? Nejsi na dovolené. Čím dřív se smíříš se svým únosem, tím lépe pro tebe.“

Můj dlouho potlačovaný vztek překypěl. Měla jsem po krk toho, že se mnou můj otec zachází jako s pouhou politickou hračkou, a teď že jsem doslova předmět Alessiovy pomsty.

Shodila jsem ze sebe deky a zařvala na plné plíce. „Já jsem neprosila, abys mě unesl! Neprosila jsem tě, aby sis mě vzal, a neprosila jsem o nic z tohohle! Proč bych se s tím jako měla prostě smířit?“

Zůstal naprosto klidný a sledoval můj výbuch s kalkulujícím pohledem predátora.

Sklouzla jsem z okraje matrace, bosými chodidly došlápla na studenou podlahu a naléhavě se dožadovala odpovědí. „Proč ses vůbec namáhal si mě vzít, když mě tak moc nenávidíš?“

Jeho zdůvodnění bylo hluboce mrazivé a rozléhalo se v tiché místnosti. „Tvůj otec by byl nadšením bez sebe, kdyby zjistil, že jsem ženatý s jeho drahou dcerou. Dcera za dceru.“

Ta slova visela ve vzduchu, ztěžklá nevyřčenou tragédií a krveprolitím. Nedávalo mi to žádný smysl, ale odmítala jsem se nechat snadno ovládat nebo zastrašit jeho tajemnými výhrůžkami. Zírala jsem na něj s intenzivním, ohnivým vzdorem a chtěla ho tít do živého. Potřebovala jsem, aby věděl, že se snadno nezlomím.

Zvedla jsem bradu a podívala se mu přímo do očí. „Jsi dost starý na to, abys byl můj otec.“

Na jeho pohledné tváři se pomalu zvedlo tázavé, arogantní obočí. Prohlédl si mě od hlavy až k patě, jeho pohled se zastavil na velkém tričku, které volně viselo z mé třesoucí se postavy.

„A to si piš, že bych si tě ve zlomku vteřiny přehnul přes koleno a seřezal tě, že bys nevěděla, čí jsi.“

Zadrhl se mi dech při té explicitní výhrůžce. Udělala jsem krok blíž a zkrátila vzdálenost mezi námi tak, až jsem z jeho kůže ucítila slabou vůni tabáku a drahé kolínské.

Zaklonila jsem hlavu dozadu, hlas klidný navzdory rozbušenému srdci. „Jen do toho.“

Zamkli jsme do sebe pohledy v těžkém, dusivém tichu. Můj ohnivý, vzdorovitý výraz zuřivě bojoval s jeho ledovým, neústupným pohledem. Napětí v místnosti zhoustlo a proměnilo se v hmatatelnou, elektrickou sílu, která mi tlačila na kůži. Navzdory nevítanému, hluboce matoucímu mravenčení, které jeho dominantní slova vyvolala v mém podbřišku, jsem zuřivě odmítala jakoukoliv plíživou myšlenku na stockholmský syndrom. Svému únosci bych nikdy nepropadla. Neskočila bych z bláta otcova týrání rovnou do louže Alessiovy zvrácené pomsty.

Naklonila jsem se ještě o nepatrný kousek blíž a vložila do svých dalších slov každou kapku nenávisti, kterou jsem měla. „Jdi do prdele.“

Ani nemrkl. Jeho hlas byl hladký jako samet, ale protkaný smrtícím úmyslem. „Mnozí to zkoušeli, a všichni nakonec skončili mrtví.“

Z jeho smrtelně vážného tónu a naprostého nedostatku emocí v jeho temných očích mi krev v žilách zmrzla na led. Po zádech mi přejel mráz a usadil se hluboko v kostech. V tom děsivém okamžiku jsem si uvědomila, že jsem přešla od soužití s démonem k tomu, že mě vlastní samotný ďábel. Alessio Ferara nebyl muž, který by vyhrožoval naprázdno. Byl to nelítostný zabiják, který si pro zábavu zahrával s lidskými životy.

Zoufale jsem potřebovala najít způsob, jak z tohohle sídla utéct, než mi pohltí duši.