_Pohled Sienny_

Žaludek mi zakručel, ostrá, hlodavá bolest se prořízla slábnoucím adrenalinem z mé konfrontace s Alessiem. Sloužilo to jako drsná připomínka, že jsem nesnědla ani sousto od chvíle, kdy jsem na tohle rozlehlé panství vkročila. Hodiny v samovazbě téhle ložnice splývaly do jedné. Přecházela jsem po podlahových prknech z tvrdého dřeva, třela si bolavé břicho a dusila se v tichu nepřátelského území. Stěny kolem mě se zdály, jako by se svíraly. Zmapovala jsem každý kout místnosti, abych odvedla pozornost od hladu, ale nebyly tu žádné knihy, žádná televize a můj mobilní telefon už dávno zmizel. Izolace byla kalkulovaný tah, jehož cílem bylo zlomit mého ducha a přinutit mě k poslušnosti.

Zvenčí cvakla těžká závora.

Hlava mi vystřelila k masivnímu mahagonovému dřevu. Alessio mě tu zamkl před několika hodinami. Ztuhla jsem na místě a čekala, až se mosazná klika pohne. Nikdo nevešel. Chodba zůstávala mrtvolně tichá. Zvedla jsem se z okraje matrace a došla k východu. Vyrůstání v domě plném nebezpečných, nepředvídatelných mafiánů mě naučilo všechno zpochybňovat. Byla to past? Bude na druhé straně čekat Alessio s tím svým chladným, mrtvým pohledem? Sevřela jsem chladný kov kliky a stiskla ji.

Vystrčila jsem hlavu ven a přelétla pohledem spoře osvětlený koridor. Cesta byla prázdná, ale z dálky se rozléhalo tiché hučení mužských hlasů. Břichem mi projela další ostrá bodavá bolest. Potřebovala jsem jídlo, abych si udržela sílu. Vklouzla jsem ven z pokoje, bosá chodidla měkce našlapovala na drahý běhoun. Šla jsem za drsným rytmem těch hlasů a zahnula za roh. Opulentnost sídla ostře kontrastovala s naprostým násilím, které stálo na chodbě.

Cestu blokovali dva obrovští muži. Na širokých hrudích se jim na taktických popruzích houpaly těžké útočné pušky. Měli na sobě černé košile šité na míru, které se jim napínaly přes mohutné postavy – naprostý kontrast k smrtícím zbraním v jejich rukou.

„Zajímalo by mě, na co myslel, když se rozhodl, že si ji vezme.“

Promluvil první strážný. Čirý hnus, který se mu valil z jazyka, mě zasáhl jako fyzická rána. Mluvili o mně. Vstoupit do doupěte rodiny Ferarových znamenalo brodit se mořem nenávisti. Můj žaludek si vybral přesně tu vteřinu, aby ze sebe vydal další hlasité, duté zakručení.

Oba muži trhli hlavou mým směrem. Od mramorových stěn se odrazilo kovové cvaknutí uvolňovaných pojistek. V mžiku mi na obličej mířily dvě těžké hlavně zbraní.

Srdce mi vyskočilo až do krku. Spolkla jsem obrovský knedlík strachu a vyhodila ruce do vzduchu, abych jim ukázala, že jsem neozbrojená.

„Co tu kurva děláš mimo svůj pokoj?“

Zavrčel první strážný. Měl silný italský přízvuk a jeho svalnaté paže pokrýval tmavý inkoust, který vykukoval z vyhrnutých rukávů. Udělal hrozivý krok vpřed a strčil mi hlaveň z chladné oceli blíž k hrudi. Nevynaložil ani nejmenší úsilí, aby zbraň sklopil.

Otevřela jsem ústa, abych to vysvětlila. „Alessio řekl, že –“

Ostrý zvuk natahování pušky mě přerušil.

„Jestli jeho jméno vyslovíš ještě jednou s takovou neúctou, nebude se ti líbit, co s tebou udělám.“

Zatnula jsem zuby. Jak čekali, že mu budu říkat? Strýček Alessio? Boss Alessio? To druhé znělo v téhle výbušné situaci bezpečněji. Narovnala jsem páteř, odmítala jsem se krčit. Jestli jsem se chtěla najíst, musela jsem tuhle situaci uhrát. Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila.

„Boss Alessio mě požádal, abych si vzala, cokoliv chci, a právě teď mám hlad. Chceš mu snad odporovat?“

Vyslala jsem tu lež povýšeným tónem a dívala se mu přímo do očí. Strážný zkoumal mou tvář. Hledal náznak zaváhání, ale já mu žádný nedala. Ztěžka vydechl a těžkou zbraň sklopil. Ramena mi úlevou nepatrně poklesla.

Tato krátká vlna úlevy zmizela vteřinu poté, co se můj pohled přesunul na druhého strážného.

Zíral na mě s neskrývaným, predátorským chtíčem. Jeho tmavé, slizké oči sjížděly po tenké látce mého nadměrného trička, zdržely se na mých holých nohách a plazily se rovnou zpátky k mému hrudníku. Svlékal mě očima. Naprostá chlípnost v jeho pohledu mi nahnala husí kůži a vyvolala hluboký pocit odporu.

„Oči mám tady nahoře.“

Zasyčela jsem ta slova a protáhla se kolem nich, potřebovala jsem mezi námi vytvořit vzdálenost.

„Kuchyň?“

Hodila jsem tu otázku přes rameno. První strážný štěkl na svého partnera rozkaz a nařídil mu, aby mi ukázal cestu.

„Pohni.“

Druhý strážný mi tvrdě vrazil studenou hlaveň zbraně do kříže a agresivně mě popohnal vpřed.

„Měla jsem to v plánu udělat i bez toho, abys do mě vrážel.“

Protočila jsem panenky a donutila nohy udržet stabilní tempo. Jeho těžký pohled se mi s každým krokem vypaloval do páteře. Napětí ve vzduchu houstlo, takže se mi těžko dýchalo. Cestou jsem míjela několik členů personálu. Služebné utírající prach ze starožitných váz i muži v oblecích nesoucí kufříky – všichni se zastavovali a zírali. Každý do jednoho na mě vrhal pohledy plné nenávisti. Krev, co mi kolovala v žilách, ze mě v tomhle domě dělala chodící terč. Držela jsem bradu vysoko, odmítala jsem jim ukázat, že se potím.

Došli jsme do obrovské kuchyně. Přes celou místnost se táhly lesklé mramorové linky a spotřebiče z nerezové oceli. Strážný se zastavil na prahu a opřel se svou hmotou o zárubeň dveří. Služebná v naškrobené uniformě se o mě hrubě otřela ramenem, když procházela kolem.

„Ukliď po sobě, co tu naděláš.“

Ušklíbla se a pohodila vlasy přes rameno. Zírala jsem na její vzdalující se záda a čelisti se mi zatnuly. Ignorovala jsem tu malichernou nepřátelskost a zamířila rovnou do obrovské spíže. Nasbírala jsem nějaké jednoduché suroviny a hodila je na pánev na velkém průmyslovém sporáku. Prskání másla bylo jediným zvukem v místnosti. Ticho se natahovalo. Ohlédla jsem se přes rameno.

Strážný zůstával u dveří. Jeho tmavé oči sledovaly každý můj pohyb. Ten pohled byl těžký, tichý a nepříjemný.

„Jak se jmenuješ?“

Neodpověděl. Jen na mě dál zíral s prázdným, intenzivním výrazem. Chloupky na zátylku se mi zježily. Ticho začínalo být nesnesitelné. Odvrátila jsem pozornost zpět ke sporáku.

„To bylo divný,“ zamumlala jsem si pod vousy.

Nandala jsem horké jídlo do porcelánové misky a pánev vydrhla dočista. Popadla jsem své provizorní jídlo a prošla přímo kolem něj. Zařadil se do kroku za mnou. Studená hlaveň zbraně se tentokrát mých zad nedotkla, ale jeho dusivá přítomnost působila jako fyzická tíha. Proplouvali jsme klikatými chodbami, dokud jsme nedorazili na místo, kde první strážný stále držel hlídku.

„Boss řekl, že na ni máš dohlídnout.“

První strážný pronesl to chladné oznámení. Ukázal prstem na chlípného muže. Alessio mi oficiálně přidělil právě tohohle slizkého úchyla jako mého osobního hlídače. Proč jsem potřebovala vyhrazeného strážného? Sídlo se hemžilo ozbrojenými muži. Nešlo odsud utéct.

Hlídač přikývl hlavou, na rtech mu pohrával temný úšklebek.

Zrychlila jsem krok. Dorazili jsme do mých komnat. Vklouzla jsem dovnitř a těžké dřevo za sebou zabouchla. Hruď se mi zvedala. Čtyřiadvacet let přežívání v domě plném výbušných, vyšinutých mužů jako Nolan mi vyostřilo instinkty na maximum. A přesně teď na mě ty instinkty křičely. Tomuhle muži jsem nemohla věřit ani vteřinu.

Sedla jsem si na okraj matrace a snědla své jídlo. Teplý pokrm uklidnil hlodavou bolest v mém žaludku, ale děs v mých žilách se jen znásobil. Zírala jsem na prázdnou porcelánovou misku v dlaních. Potřebovala jsem se jí zbavit. Přešla jsem ke dveřím. Úzkou štěrbinou jsem ho viděla stát přímo přes chodbu. Stál v pozoru a sledoval můj pokoj.

Otevřela jsem dveře jen natolik, abych jimi prostrčila ruku. Natahovala jsem misku před sebe.

„Potřebuju tohle umýt.“

„Nech to na mně.“

Jeho chraplavý hlas zaduněl tichou chodbou. Udělal agresivní krok blíž. Natáhl velkou, masitou ruku.

Varovné zvony přehlušily mé myšlenky. Vzpomněla jsem si na muže, které zaměstnával můj otec, na ten typ, co si bral v temných koutech našeho domu to, co chtěl. Stiskla jsem okraj porcelánu, ve snaze udržet prsty co nejdál od něj. Místo toho, aby si vzal nádobí, se jeho drsné prsty násilně sevřely kolem mého štíhlého zápěstí. Ten stisk mi drtil kosti.

Vyjekla jsem. Cukla jsem rukou zpátky ze všech sil.

Miska vyklouzla. S rachotem se rozbila o dřevěnou podlahu a roztříštila se na desítky ostrých bílých střepů. Hodila jsem celou váhu těla dozadu a popadla okraj těžkých dveří. Zaryla jsem bosé nohy do koberce a zoufale hledala oporu. Zapřela jsem se ramenem do dřeva a zoufale se ho snažila zabouchnout.

Natlačil na druhou stranu své masivní tělo. Dřevo prasklo o zárubeň. Svaly na krku mu naběhly, jak se snadno protlačil dovnitř, jeho naprostá váha přemohla moji páku. Překročil rozbitý porcelán a sáhl za sebe.

Závora cvakla. Bezpečně za sebou zamkl dveře.

Srdce mi bušilo o hrudní koš jako lapený pták. Připadalo mi, že z místnosti zmizel všechen vzduch.

„Začnu křičet.“

Couvala jsem, abych mezi námi vytvořila odstup. Otevřela jsem ústa, aby pochopil, že svou hrozbu myslím vážně.

„Tak křič, do toho. Kdo by tě přišel zachránit? Jsi tady nula.“

Vysmíval se mi s krutým úšklebkem, udělal další pomalý krok do mého prostoru a vyzýval mě.

Drsná pravda jeho slov mě zasáhla, ale mou bojovnost to neuhasilo. Měl pravdu. Nikdo v tomhle domě nedal ani zlámanou grešli na dceru nepřítele. To, že jsem to uvnitř věděla, mě ale nezastavilo. Odmítala jsem být oběť. Nasála jsem do plic obrovský nádech, cítila, jak se mi rozšiřují žebra, a vydala ze sebe pronikavý, uši drásající jekot.

V jeho tmavých očích probleskla skutečná panika. Vrhl se po mně.

Mozolnatá ruka mi pevně sevřela ústa a umlčela mě. Zasyčel mi do ucha, jeho dech byl horký a odporný.

„Jsi kurva šílená?“

Věděla jsem, že mám jen jednu skutečnou šanci na přežití. Otevřela jsem čelisti a zabořila zuby hluboko do masité části jeho dlaně. Jazyk mi zaplavila kovová pachuť měděné krve. Zabručel. Vší silou jsem mu vrazila koleno nahoru. Má čéška narazila přímo do jeho rozkroku s odporným žuchnutím.

S bolestným zaklením padl na podlahu a ruce mu vyletěly dolů, aby si to místo chytil. Tvář se mu zkroutila do agónie.

Zoufale jsem se sápala ke dveřím. Třesoucí se prsty mi klouzaly po hladkém kovu zámku. Podařilo se mi západku vycvaknout. Svoboda byla jen pár centimetrů daleko. Než jsem však stihla vzít za kliku a utéct na chodbu, vzpamatoval se. Obrovská ruka naplocho udeřila do dřeva. Dveře s cvaknutím zapadly.

Jeho prsty se mi zabořily do kořínků vlasů. Škubl se mnou dozadu. Skalp mě pálil. Tvář mi spálila ostrá, prudká facka. Hlava mi krutě odskočila na stranu. Ta síla mi otřásla zuby, roztrhla mi ret a v levém uchu mi zanechala vysoké, ozvěnou znějící pískání. Ucítila jsem čerstvou krev.

„Ty malá děvko.“

Zavrčel mi tu urážku přímo do kůže. Přitiskl mé tělo na svůj hrudník a zabořil své špinavé zuby trýznivě hluboko do jemné křivky mého krku. Zmítala jsem se. Kopala jsem nohama. Jednu masivní ruku mi natlačil na ústa, čímž nemilosrdně tlumil mé výkřiky. Druhou rukou chytil límec mého nadměrného trička.

S brutální silou trhl dolů. Levná bavlněná látka s hlasitým roztržením povolila.

Roztrhal ze mě oblečení. Tričko mi v cárech spadlo z ramen a odhalilo má holá prsa chladnému vzduchu. Látka se roztrhla napůl a shrnula se mi k pasu. Popadl lem mých kalhotek a strhl mi tenkou krajku po stehnech dolů. Po tvářích mi tekly slzy, když bylo mé nahé tělo plně vystaveno na odiv. Zkřížila jsem si paže přes hrudník, ale on mi je surově odehnal.

Strčil mě dopředu. Svalila jsem se na měkkou matraci, pružiny pod mou vahou zaskřípaly.

Kopala jsem nohama a drápala se dozadu, ale on stál na okraji postele a blokoval mi únikovou cestu. Jeho tmavé oči bloudily po mé holé kůži a plnil je odporný, nenasytný hlad. Zíral na má odhalená prsa, jeho pohled sjel níž na má holá stehna a hltal mou nahotu. Jeho mohutné ruce sjely k pasu. Zběsile šmátral po kovové přezce svého koženého opasku.

Místností se rozlehl zvuk koženého opasku proklouzávajícího poutky.

„Postarám se o to, abych ochutnal každý kousek tvý kůže…“

Těžce oddechoval a prsty si rozepínal zip u kalhot.

V té přesné, děsivé chvíli se zamčené dveře prudce rozrazily. Dřevo narazilo do zdi s hlasitou, ohlušující ranou.

Vešel Alessio.