_Pohled Sienny_

Kousala jsem se do měkké vnitřní strany tváře, abych ze sebe nevydala ani hlásku, a svůj zuřivý pohled jsem upírala na vyleštěnou mramorovou podlahu. Na jazyku jsem cítila chuť mědi a ostrou fyzickou bolestí jsem se snažila ukotvit v realitě. Potřebovala jsem zůstat v klidu. Věděla jsem, že se musím chovat naprosto bezchybně, abych tohle nepřátelské zajetí přežila. Kdybych jim ukázala, jak moc jsem ve skutečnosti vyděšená, roztrhali by mě na kusy.

Všude kolem masivního dřevěného jídelního stolu se Alessiovi bezcitní mafiánští společníci otevřeně vysmívali mlčení mého otce. Jejich hlučné hlasy a cinkání příborů se odrážely od vysokých stropů a plnily obrovskou místnost dusivým hlukem.

„Řekněte, jak dlouho myslíte, že Gideonovi potrvá, než zavolá a začne vyjednávat o jejím propuštění?“ zeptal se statný muž s plnou pusou krvavého steaku. „Už je to několik dní. To ticho je ohlušující.“

„Možná ji považuje za ztracený případ,“ vložil se do toho další muž.

U stolu propukl krutý smích. Nechala jsem hlavu skloněnou a skrývala svou reakci. Už dávno jsem znala bolestivou pravdu. Mého otce nezajímalo, jestli žiju, nebo jestli jsem mrtvá. Nikdy by neplýtval penězi nebo prostředky na to, aby mě zachránil. Spíš by Gideon pravděpodobně sbalil zbytek mých věcí a poslal je na sídlo rodu Ferara, čímž by si nad mou existencí navždy umyl ruce.

Hlučná místnost zničehonic ztichla. To náhlé ticho působilo mnohem tíživěji než ten hluk. Cítila jsem, jak se mi do temene hlavy vypaluje těžký pohled. Alessiovy chladné šedé oči se zavrtávaly do mé třesoucí se postavy na podlaze.

„Proč nejíš? Chceš umřít hlady?“ dožadoval se odpovědi. Jeho hluboký hlas ovládl celou místnost a rezonoval mi v hrudi.

Zvedla jsem bradu. Odmítala jsem je nechat po sobě šlapat jako po odhozeném koberci. Možná jsem jeho politickým vězněm a zákonnou manželkou, ale nejsem zvíře.

„Nemám co jíst,“ odsekla jsem drze a opětovala mu jeho mrazivý pohled.

Alessio nemrkl. Jednou tleskl svýma velkýma, mozolnatýma rukama o sebe a dal znamení procházející služebné. Ta přispěchala s čistým keramickým talířem naloženým horkým pečeným masem a zeleninou. Místo aby mi ho podal, vzal Alessio ten talíř z jejích třesoucích se rukou zcela záměrně sám.

Naklonil se přes opěrku svého křesla a vysypal ten kouřící obsah na špinavou podlahu přímo před má kolena. Hustá šťáva stříkla po kamenných dlaždicích. Pak zvedl svou těžkou křišťálovou sklenici a vychrstl studenou vodu těsně vedle té břečky. Ledově mrazivá tekutina vystříkla nahoru, promáčela mi látku oblečení a zastudila mě na holé kůži.

Pobouřeně jsem vyskočila na nohy. Svaly se mi napjaly vztekem.

„Co to sakra děláš?“ zasyčela jsem.

„Dávám ti tvoje jídlo. Měla bys být vděčná, že tě v tom pokoji zkrátka nenechám umřít hlady,“ zazněl jeho neústupný hlas, zcela zbavený soucitu.

Ostatní mafiáni u stolu se mému ponížení jen pošklebovali. Těžce potetovaná žena sedící o pár míst dál mě propálila pohledem plným ryzí nenávisti.

„Copak? Jídlo není podle tvé chuti, princezno?“ posmívala se. Mezi prsty protáčela ostrý nůž.

Starší muž na mě namířil vidličku ve výšce mé hrudi a pustil se do mě. „Dáme ti jídlo a vodu a ty máš tu drzost ještě od Dona žádat víc? Ty nevděčný spratku.“

Nenápadně jsem z okraje servírovacího vozíku vedle sebe sebrala do dlaně malý stříbrný nůž na steak. Chladný kov jsem si zasunula za okraj sukně, abych ho skryla před zraky ostatních, a pak jsem upřela své žhnoucí oči na staršího muže.

„Když je to tak dobrý, proč si neklekneš a nesníš to teda ty?“ vyštěkla jsem nazpět hlasem kapajícím jedem.

Odvrátila jsem pozornost zpátky k Alessiovi a obdařila ho hlubokou, výsměšnou úklonou.

„Dovol, abych se vrátila do své klece. Přešla mě chuť.“

Alessio se naklonil kupředu s čelistmi pevně semknutými. „Pokud vynecháš tohle jídlo, nedostaneš celé dny k jídlu vůbec nic. Pořádně si své volby rozmysli.“

Žaludek se mi zvedal při té nechutné podívané na zničené jídlo na podlaze. To radši umřu hlady. Prudce jsem se otočila na patě a s hlavou vztyčenou jsem vypochodovala z jídelny. Stráže, co mě pronásledovaly, jsem ignorovala a soustředila se výhradně na to, abych mezi sebou a tím stolem vytvořila co největší vzdálenost.

Jakmile jsem se ocitla ve svých komnatách, zabouchla jsem těžké dveře od ložnice a zacvakla zámek. Couvala jsem, dokud mi páteř nenarazila do zdi, a svezla se na podlahu. Mé tlukoucí srdce ztvrdlo na kámen. V mysli se mi ve smyčce přehrával obraz, jak Alessio to jídlo vyklopil, jako bych byla potulný pes.

Jestli tohle veřejné ponížení bylo jen začátkem jeho zvrácené pomsty, musela jsem z tohohle panství ještě dnes v noci utéct. Své týrání by jen stupňovali.

Zvedla jsem se z podlahy a přiběhla k velkému oknu v ložnici. Otevřela jsem těžkou skleněnou tabuli a podívala se ven. Do tváře mě udeřil chladný noční vzduch. Podívala jsem se dolů a zalila mě vlna nevolnosti. Ta děsivá hloubka pod okny mě rozechvěla až do morku kostí. Pád z takové výšky by mi zlomil nohy, pokud by mě rovnou nezabil. Když jsem pohlédla na temnou linii stromů v dálce, věděla jsem, že je to má jediná schůdná cesta z tohohle pekla.

Rychle jsem se přesunula k obrovské posteli s nebesy. Strhla jsem z matrace tlustou přikrývku a těžký přehoz. V šeru mi ruce pracovaly zběsilým tempem. Kroutila jsem tlusté látky dohromady a tvořila masivní uzly, abych je svázala do provizorního lana. Každý uzel jsem otestovala celou vahou svého těla a modlila se, aby švy vydržely.

Konec svázaných prostěradel jsem dotáhla k dubovému stolu u okna. Pevně jsem látku zajistila ke stabilní noze a pro jistotu udělala trojitý uzel. Zbytek látky jsem shrnula do náruče a vyhodila ji ven z otevřeného okna. Těžký materiál se rozmotal, lehce zaplápolal v chladivém nočním vánku a pak tiše dopadl na kamenný exteriér sídla.

Vyklonila jsem se, abych své dílo zkontrolovala. Lano viselo dolů, ale nešlo rozeznat, jestli dosáhne až na trávu. Můj život závisel na tomhle chabém záchranném laně. Kdyby některý uzel povolil, nebo kdyby mě Alessio chytil, byla bych mrtvá.

Pomalu, se srdcem až v krku, jsem vylezla na kamenný okenní parapet. Chytila jsem se měkké látky, co mi síly stačily. Přehodila jsem nohy přes okraj a pevně obtočila holá lýtka kolem zkroucených prostěradel, abych zklidnila své splašené srdce. Visela jsem nad černočernou propastí a pevně zavřela oči, abych zahnala závrať.

Mosazná klika za mnou zachrastila.

„Hej! Proč je to zamčený zevnitř? Otevři!“ zařval hrubý hlas skrz tlusté dřevo. Na rám dveří začaly neúprosně bušit pěsti.

Srdce se mi propadlo do žaludku. Oči se mi v panice rozšířily. Už mě šli zkontrolovat.

Teď, nebo nikdy.

O zlomek jsem povolila sevření nohou a nechala působit gravitaci. Klouzala jsem po přikrývce tak rychle, jak mi to jen opatrnost dovolila. Rychlé tření mi pálilo jemnou kůži dlaní, ale já zatnula zuby, pevně se držela a ostrou bolest ignorovala. Kolem uší mi svištěl vítr. Výkřiky z mé ložnice byly stále hlasitější a zoufalejší.

Zrovna když se má bosá chodidla dotkla měkké, vlhké trávy na zemi, ozvala se shora hlasitá rána. Cukla jsem sebou a přikrčila se nízko ke zdi sídla. Dveře mé ložnice se rozletěly.

„Je pryč?! Vyhlaste poplach! Najděte ji!“ zaječel do noci hlas, v jehož tónu byla zřetelná panika.

Couvla jsem zpět na trávník a vzhlédla k otevřenému oknu.

Alessio se vykláněl ven a svými širokými rameny vyplňoval okenní rám. Na tu vzdálenost se naše pohledy intenzivně propojily. Slabá vnější bezpečnostní světla osvětlovala drsné rysy jeho tváře. V jeho šedých očích se zračila tak vražedná zuřivost, že jsem se třásla strachem. Sadistické pobavení z jídelny bylo pryč, vystřídáno smrtícím vztekem predátora, který si uvědomil, že mu kořist vyklouzla z klece.

Věděl, že jsem tady dole. Věděl, že jsem se mu znovu vzepřela. Nebylo však už nic, co bych mohla udělat, abych se vrátila zpátky.

Otočila jsem se a vyrazila sprintem do temného, hrozivého lesa.