_Pohled Sienny_

„Kdo by se vůbec opovážil—“ Zlostné zavrčení masivního strážného mu odumřelo na rtech.

Otočil se a věta mu odumřela v hrdle, když se ocitl tváří v tvář Alessiemu. Don stál ve dveřích, tyčící se, zuřivá postava vyzařující chladnou, smrtící autoritu. Z tváře strážného zmizel zvrácený chtíč. Muž se třásl hrůzou a zoufale se snažil vytáhnout si kalhoty, jeho tlusté prsty neohrabaně zápolily s těžkým koženým páskem u pasu.

Využila jsem jeho nepozornosti, abych se zachránila. Zoufale jsem natáhla ruku, popadla tlustou přikrývku z matrace a pevně si ji omotala kolem nahého těla. Horké slzy traumatu a úlevy mi stékaly po zarudlých tvářích. Končetiny se mi třásly. Fantomový pocit jeho špinavých rukou trhajících ze mě oblečení a chytajících mě za holá prsa mi stále lezl po kůži. Schovala jsem svou obnaženou kůži pod těžkou látku a přitáhla si kolena k hrudi.

Alessio postoupil hlouběji do ložnice. Jeho šedé oči se zafixovaly na potícího se muže a zcela ignorovaly mou vzlykající postavu v koutě.

„Smím se zeptat, co se to tu děje?“ Alessiův hlas zaduněl stísněným pokojem.

Strážný padl na kolena, z bledého čela mu lil pot. Zadrhával se a lhal svému bossovi, aby si zachránil vlastní kůži. „B-bossi! Byla to ta prolhaná děvka! Svlíkla se a snažila se mě svést do postele. Přísahám, vrhla se na mě—“

Vyšlehl ohlušující výstřel a bolestně se odrazil od malých stěn.

Cukla jsem sebou a pevně zavřela oči, když mi v uších zazvonil hlasitý třesk. Strážného bezvládné, těžké tělo narazilo do podlahy s odporným žuchnutím. Čistá díra po kulce seděla přímo mezi jeho očima. Z rány pulzovala hustá, tmavá krev a rychle se rozlévala po mém dokonale bílém koberci. Kovový pach čerstvé krve se smísil s hořkým zápachem střelného prachu.

Za Alessiem se do chodby nahrnuli ozbrojení muži s tasenými a připravenými zbraněmi.

„Zbavte se toho těla,“ nařídil Alessio mužům.

Schovali zbraně do pouzder, vešli do pokoje, popadli mrtvou váhu za kotníky a táhli mrtvolu ven na chodbu, přičemž za sebou nechávali hustou, mokrou šmouhu karmínové barvy. Alessio je sledoval, dokud nezmizeli, a pak obrátil svůj mrazivý, nečitelný pohled ke mně, plačící v koutě. Upravil si manžety svého obleku šitého na míru, jeho výraz byl zbavený jakékoli lidské empatie.

„Neber to jako projev laskavosti, Sienno. Jen zkrátka nesnáším, když mi někdo lže do očí.“

Naprostá krutost jeho prohlášení mě zasáhla přímo do hrudi. Čelist se mi třásla ze zbytkového adrenalinu i z hořké reality jeho slov. Sebrala jsem zbytek jakés takés odvahy, která mi zbyla, abych promluvila.

„Takže kdyby nelhal, nechal bys ho prostě žít? Nechal bys ho, aby mi to udělal?“ zašeptala jsem třesoucím se hlasem.

Alessio na mě zíral spatra. Pokoj naplnilo jeho chladné, nepřerušované ticho. To byla veškerá odpověď, kterou jsem potřebovala. Bylo mu naprosto jedno, co se stane s mým tělem nebo mým životem. Stál by opodál a nechal by to monstrum, ať mě znásilní, čistě jen kvůli jeho nenávisti k mé pokrevní linii.

Otočil se na podpatku a vyšel ven, nechávaje mě tu samotnou s pachem smrti.

Během několika minut dorazila úklidová četa. Seděla jsem ztuhlá na kraji matrace, žaludek stažený do pevných, mučivých uzlů kvůli přetrvávajícímu strachu z napadení, zatímco drhli podlahu od karmínové krve a srolovaný zničený koberec odnesli pryč.

Ve chvíli, kdy skončili, se u mých dveří objevil další přísný strážný. Stál se založenýma rukama a s tvrdým pohledem.

„Don požaduje, abys za ním okamžitě přišla do hlavní jídelny.“

Pevněji jsem sevřela přikrývky a skrývala pod nimi své roztrhané spodní prádlo a zničené tričko. „Nemám hlad.“

Můj malicherný vzdor však netrval dlouho. Strážný napochodoval do pokoje, jeho těžké boty se rozléhaly po čisté podlaze.

„Když v tomhle domě dostaneš přímý rozkaz, splníš ho bez odmlouvání,“ vyštěkl, natáhl ruku a brutální silou mě chytil za paži.

Strhl mě z postele. Přikrývka mi sklouzla z ramen a donutila mě se zachytit a přitisknout si potrhané oblečení na hrudník, abych si zachovala důstojnost. Nedal mi ani vteřinu, abych si obula boty. Trhl mnou ke dveřím a nutil mě kráčet bosou po dlouhých, chladných chodbách. Ledové kamenné dlaždice mi vháněly kousavý chlad do bosých chodidel a vzhůru po holých nohách, ale strážný mě svíral za paži tak silně, až mě bolela, a nutil mě jít dál.

Blížili jsme se k masivním dvojitým dveřím jídelny. Zevnitř na chodbu prosakoval hřmotný, chraplavý smích otrlých mafiánů a mafiánek. Váhavě jsem vkročila dovnitř a ten hluk utichl přesně v tu vteřinu, kdy mě uviděli.

Na dlouhý stůl padlo těžké ticho, ve kterém by bylo slyšet spadnout špendlík. Desítky členů syndikátu otočily hlavy. Namířili své nevraživé, nepřátelské pohledy přímo na mě. Viděla jsem to v jejich úšklebcích a temných očích. Otevřeně si na mou drobnou postavu projektovali hlubokou, generační nenávist, kterou chovali k mému otci, Gideonovi.

Dusila jsem se pod tím intenzivním, drtivým tlakem, jako by mě hodili do lví jámy. Tohle nedokážu. Hrdlo mi sevřela panika, otočila jsem se na podpatku a chtěla utéct zpět do svého pokoje.

„Nevzpomínám si, že bych tě žádal, abys odešla.“

Alessiův hluboký, autoritativní hlas mě zarazil na místě.

Do zad mi drcla studená hlaveň. Strážný stojící za mnou mě popostrčil dopředu a nezbylo mi než čelit všem v místnosti. Pod jejich upřenými pohledy jsem se s utrpením vydala k čelu stolu. Přímo vedle Alessia stála jedna prázdná dřevěná židle. Každý krok mi připadal, jako bych šla po rozbitém skle. Jejich predátorské pohledy sledovaly každý můj pohyb a čekaly, až se zlomím.

Došla jsem ke stolu, nohy se mi třásly vyčerpáním. Nervózně jsem pokrčila kolena, chytila se okraje dřeva a spouštěla se dolů, abych si sedla.

Židle mi byla zezadu rychle a zlomyslně podtržena.

S tvrdým nárazem jsem se zřítila na pevnou mramorovou podlahu. Když jsem se snažila pád ztlumit, projelo mým zraněným zápěstím ostré, palčivé trhnutí. Vykřikla jsem bolestí a tiskla si pulzující paži k žebrům.

Celá místnost v tu ránu vybuchla. Od vysokých stropů se odrážel ohlušující, posměšný smích, jak se mafiánská rodina vyžívala v mém ponížení.

V mém rozmazaném zorném poli se objevily vyleštěné kožené boty.

Vzhlédla jsem. Nad mou schoulenou postavou stál Alessio. Na hezkých rtech mu pohrával temný, sadistický úšklebek a v šedých očích se mu blýskalo kruté pobavení, jak mě sledoval trpět ve špíně.

„Kdo ti řekl, že si smíš sednout?“ vysmíval se Alessio a jeho hlas prořízl smích. „Budeš jíst na holé podlaze, přesně tam, kam patří krysa jako ty.“

Zírala jsem na něj s těžce se zvedající hrudí. Kousala jsem se do měkké vnitřní strany tváře, dokud jsem neucítila kovovou chuť krve, a nechala fyzickou bolest, aby mě udržela při smyslech, zatímco ve mně prudce vřel hněv. Pevně jsem svírala své zmuchlané, potrhané oblečení, odmítajíc uronit pro jejich pobavení jedinou slzu. V tu přesnou, ponižující chvíli, obklopena smějícími se monstry a mužem, který mě považoval jen za havěť, se mi do morku kostí usadilo chladné poznání.

Nenáviděla jsem Alessia Feraru víc než cokoliv jiného v tomhle temném světě.