Pohled Freyi

Od chvíle, co Caius vyrazil z mé ložnice a zanechal za sebou těžké, dusivé ticho, se vlekla trýznivá hodina. Odmítla jsem zůstat vězněm ve svém vlastním pokoji a odtlačila se od okraje matrace. Zatnula jsem zuby, ignorovala divoké tepání ve zraněné noze a přiměla se položit nohy v botách na podlahu.

Vybelhala jsem se ze dveří a vydala se k velkému schodišti, svírajíc leštěné dřevěné zábradlí pro oporu. S každým krokem se mi stehnem rozlila čerstvá vlna bolesti. V polovině schodů mi hruď probodl ostrý hrot paniky. Má vlčice, Naevia, sebou uvnitř mě prudce trhla. Její zvířecí instinkty vzplanuly a vyslaly zběsilé, beze slov vyjádřené varování, ze kterého se mi na zátylku zježily chloupky.

Potlačila jsem stoupající děs a vlekla svou zraněnou nohu přes chodbu, dokud jsem nedorazila ke klenutým dveřím kuchyně. Zůstala jsem stát jako přimrazená, dech se mi zasekl v krku.

„Freya se jen nechala trochu unést emocemi,“ doletěl na chodbu Caiův hlas. Jeho tón byl hluboký, vyrovnaný a uklidňující – přesně ten samý tón, kterým utěšoval mě, když jsem se probouzela z nočních můr.

Nakoukla jsem zpoza kamenného oblouku. Caius stál těsně u mramorové linky a svýma velkýma, schopnýma rukama svíral Rosinu pohmožděnou tvář. Rosa seděla na hladkém povrchu a nohama komíhala ve vzduchu.

„Já vím,“ odpověděla Rosa. Hlas se jí chvěl a překypoval přeslazenou, líbeznou zranitelností. Opatrně se opřela o jeho dlaň a naklonila hlavu. „Ale ta tvář mě pořád pálí. Myslím... že kdybys ji políbil, bolest by mohla zmizet.“

Zvedla prst a ukázala na to samé místo, kam před pouhou hodinou přinutila mou ruku, aby jí vrazila facku.

Caius nezaváhal ani na jedinou vteřinu. Neodtáhl se ani jí nepřipomněl svou družku spící nahoře. Místo toho se naklonil. Otřel se rty o její zarudlou tvář. Ale u toho se nezastavil. Posunul hlavu, natočil čelist a jeho ústa se spojila s jejími v hlubokém, úmyslném polibku.

Něco zásadního a křehkého se ve mně roztříštilo na milion ostrých kousků.

Naevia zavyla v surové agónii. Naše spirituální pouto spřízněných duší zaječelo v krutém protestu proti té nehorázné nevěře, jež se odehrávala přímo před mýma očima. Bolest srdce si nezadala s fyzickým pulzováním v mé noze a drásala mi žíly jako kyselina.

Tělo se mi třáslo, zavrávorala jsem dopředu. Zraněná noha se mi podlomila a chodidlo mi zaskřípalo o dřevěnou podlahu, jakmile jsem vkročila přímo do ostrého stropního světla.

Při tom zvuku od sebe odskočili jako provinilí zloději přistižení při činu.

Caius v jediném úderu srdce přešel kuchyni. V jeho modrých očích jasně zableskla panika, když natahoval ruce, aby podepřel mou třesoucí se postavu.

V krvi mi vzplál čirý odpor. Odtlačila jsem jeho širokou hruď každou kapkou síly, kterou jsem měla.

„Nedotýkej se mě,“ přikázala jsem, zatímco se mi pod tíhou zrady zlomil hlas.

Rosa okamžitě sklouzla zpět do své masky nevinné oběti. Seskočila z mramorové desky a nervózníma rukama si uhladila sukni. „Freyo, neměla bys chodit,“ řekla a oči vykulila předstíranou starostí. „Dovol mi donést ti tác s jídlem do pokoje, ať se nemusíš namáhat.“

Držela jsem jazyk za zuby, ignorovala její existenci a zamířila k formálnímu jídelnímu stolu ve vedlejším pokoji. Každý krok připomínal chůzi po rozbitém skle, ale odmítla jsem jim dovolit, aby viděli, jak se hroutím.

Posadila jsem se na své obvyklé místo. Caius přispěchal ke stolu a popadl stříbrné servírovací kleště. Pokusil se mi na talíř položit silný plátek drahé, medem glazované šunky.

Odbila jsem mu ruku. Plesknutí se odrazilo od vysokého stropu.

Caius položil kleště, se zaťatou čelistí, ale nehádal se. Společně s Rosou se usadili na protější straně stolu. Zvedli vidličky a začali jíst, jako by se v mé kuchyni právě nestala katastrofální událost.

Donutila jsem se strčit si kousek šunky do úst, ale chutnala jako suchý popel. Sotva jsem ji dokázala polknout.

Rosa si lněným ubrouskem otřela koutky úst. Věnovala nám jemný, plachý úsměv. „Ještě jednou vám oběma děkuji, že jste mi dovolili tu přespat.“

Nevzhlédla jsem. Pohled jsem upírala na porcelánový talíř před sebou. „Zdvořilosti nejsou potřeba,“ odpověděla jsem plochým, mrtvým tónem. „On je očividně velmi potěšen, že jsi tady.“

Na druhé straně stolu Caius na židli ztuhl. Odkašlal si a přesunul váhu na širokých ramenou. Když promluvil, jeho tón byl chladný a formální.

„Roso,“ promluvil Caius a vyhýbal se mým očím. „Tvůj bratr tě přijede vyzvednout hned ráno.“

Zbytek večeře proběhl v dusivém tichu. Jakmile skončila, Caius vstal a přistoupil ke mně s nabídkou, že mé zraněné tělo vynese nahoru. Odmítla jsem jeho pokus se mě dotknout a raději se vydala zdolat velké schodiště v surové bolesti.

Dorazila jsem do své ložnice, vešla dovnitř a zamkla za sebou těžké dřevěné dveře. Cvaknutí závory mi poskytlo drobný střípek bezpečí. Klesla jsem na okraj matrace a vytáhla telefon. Obrazovka se rozsvítila a ukázala tři zmeškané hovory od Vanea.

Klepla jsem na jeho jméno a přiložila zařízení k uchu. Zvedl to hned po prvním zazvonění.

„Ve tvém stavu jsi šla po schodech?“ Vaneův hlas vyštěkl prudce z reproduktoru, vibrující neobvyklou ostrostí.

Zamrkala jsem, zaskočená. „Jak o tom víš?“

„Mám ve smečce Bloodbane nasazeného zkušeného informátora,“ odhalil Vane a jeho tón ochladl zpět do své obvyklé plynulé kadence. „Upozornil mě na tvé zranění v hlavní síni. Zítra ti na tvé sídlo pošlu dvě špičkové zdravotní sestry. Nebo, pokud bys raději, mohu zařídit, aby se o tebe postaral vrchní léčitel z Lunar Crest.“

„Ne,“ přerušila jsem ho, stisk na telefonu se mi zpevnil. Udržela jsem hlas zdvořilý, ale pevný. „Nic z toho nepotřebuju. Je to sotva škrábnutí, Vane. Prosím, nikoho neposílej.“

Linkou se vzneslo vřelé, syté zasmání. „Jsi vážně tvrdohlavá malá vlčice, Freyo.“

Při zvuku jeho starosti jsem se usmála. Byla to první skutečná emoce, kterou jsem pocítila od odchodu z jídelny. Ale pod tím krátkým záchvěvem tepla se probudil hluboký neklid.

Zírala jsem na stěnu naproti posteli a myšlenky mi pádily o překot. Vane byl jen bojovník smečky. Přivydělával si jako soukromý učitel, aby vyšel s penězi. Jak by si obyčejný bojovník mohl dovolit vrchní léčitele z Lunar Crest? Jejich soukromé poplatky stojí jmění. Nic z jeho minulosti nedávalo smysl.

„Freyo!“

Z ostrého vyštěknutí mého jména jsem málem vyletěla z kůže.

Prudce jsem se otočila. Caius stál přímo vedle mé postele. V pravé ruce držel malou skleněnou lahvičku s tekutým lékem.

Srdce mi bušilo o žebra. „Jak dlouho tam stojíš?“ zeptala jsem se ostrým hlasem.

„Přinesl jsem ti léky,“ tvrdil Caius s nečitelným výrazem. „Na zaklepání jsi neodpovídala, tak jsem vešel.“

Jeho ostrý zrak Alfy sklouzl z mé tváře přímo na můj telefon. Hluboko v hrudi mu zavibrovalo tiché, nebezpečné zavrčení, které naplnilo tichou ložnici.

„S kým jsi právě mluvila?“ dožadoval se.

„S nikým,“ odpověděla jsem a snažila se udržet lehký tón. Palcem jsem zmáčkla vypínací tlačítko, až obrazovka ztmavla. „Byl to jen jeden kamarád z brigády.“

Ale temný, podezíravý způsob, jakým Caiovy oči utkvěly na černém zařízení, mi s mrazivou jistotou prozradil, že už bylo pozdě. Už viděl Vaneovo jméno, jak zářilo na obrazovce.