Pohled Valerie

Extravagantní svatební hostina se konečně chýlila ke konci. Pustila jsem Danteho ruku, poodstoupila od svého nového nemanželského nevlastního bratra a nechala svůj pohled klouzat po rozlehlém, upraveném trávníku panství Vinciů. Smyčcové kvarteto si balilo nástroje a cateringový personál pobíhal kolem tyčících se fontán ze šampaňského. Carmine a Brenda byli ztraceni ve svém vlastním světě poblíž hlavního stolu. Při pohledu na ně se mi zvedal žaludek. Cokoliv Brenda zbožňovala, Carmine bez váhání koupil. Vzhledem k tomu, že moje nevlastní sestra Sadie byla nezpochybnitelným středobodem Brendina vesmíru, choval se Carmine k té dívce jako k naprosté královské rodině. Zahrnoval ji nekonečnou pozorností a drahými dárky, to vše jen proto, aby jeho nová nevěsta zářila spokojeností.

Stála jsem poblíž okraje kamenné terasy a vytrácela se do pozadí. Byla jsem pro ně jen bílý šum. Brenda už mě pro žádné další zinscenované rodinné focení nepotřebovala. Carminovi bylo úplně jedno, jestli vůbec existuji, pokud jsem nenarušovala estetiku jeho dokonalého večera.

K mému vlastnímu překvapení jsem pocítila hlubokou úlevu. Samotný rozsah rodinného dramatu Vinciů mi připadal jako utahující se smyčka kolem krku. V mysli se mi ozývala Danteho dřívější varování o složité, nebezpečné povaze syndikátu. Ozbrojení strážci hlídkující na obvodu, šeptaná tajemství, nemanželské děti roztroušené ve stínech — byl to toxický, smrtící svět. Byl čas, abych zmizela. Potřebovala jsem popadnout kabelku, vyklouznout postranní bránou, zavolat si taxík a uniknout zpátky do reality.

"Valerie, počkej!"

Ztuhla jsem. Ten ostrý, panovačný tón patřil mé matce. Otočila jsem se. Brenda kráčela přes trávu a její značková róba jí šustila kolem kotníků. Její typický společenský úsměv měla na tváři doslova přilepený, ale v očích se jí mihl chladný, kalkulující záblesk. Těsně za ní se vlekl plešatící, starší muž s nápadným pivním pupkem. Měl na sobě smoking, který se nebezpečně napínal přes jeho břicho, a na zarudlém čele se mu leskla silná vrstva potu.

Hruď se mi stáhla. To, že si Brenda hrála na dohazovačku, byla zaručená noční můra.

Brenda se přede mnou zastavila a velkolepě ukázala na potícího se muže. "Pane Lockwood, tohle je má adoptivní dcera, Valerie Vanceová. Valerie, to je pan Lockwood. Je to dobrý přítel Carmina."

Překřížila jsem si ruce na hrudi a odmítla maskovat své rostoucí podezření. "Kterého otce?"

Brenda mě propíchla vražedným pohledem. Pro svého bohatého hosta si udržela ten svůj široký, vznešený úsměv, ale napětí vyzařující z jejího strnulého postoje bylo hmatatelné. Právě si zajistila nejbohatšího mafiánského bosse v Los Angeles. Teď mě chtěla udat tomu nejbohatšímu chlapovi, kterého dokázala najít v jeho vnitřním kruhu. Chtěla mě provdat a navždy mě tak dostat z rodiny Vinciů. Možná v sobě chovala nějaký vyšinutý, paranoidní strach, že se pokusím svést jejího nového manžela miliardáře.

Stále jsem bydlela v Brendině starém bytě. Nemohla jsem si dnes večer dovolit tenhle vztah spálit na popel. Musela jsem tu hru částečně hrát, abych si udržela střechu nad hlavou.

Donutila jsem rty do zdvořilé, sevřené linky. "Pane Lockwood, je mi potěšením. Jsem stážistka v nemocnici v Los Angeles a můj rozvrh je zničující. Každý druhý den pracuji dvanáctihodinové noční směny. Momentálně nemám na randění čas."

Jeho pohled klesl pod mou bradu. Bezostyšně očima sjel po mých odhalených ramenou, zíral mi na hrudník a pokračoval dolů k mému pasu. Ze syrového hladu v jeho výrazu mi naskočila husí kůže.

Olízl si popraskané rty. "Slečno Vanceová, to je škoda. Žena zaměřená na kariéru je velmi přitažlivá. Jste stejně ohromující jako vaše matka."

Vydala jsem ze sebe suchý, dutý smích. Ten kompliment byl absurdní a hluboce urážlivý. Udělal těžkopádný krok blíž a narušil můj osobní prostor. Jeho vlhká, horká dlaň se mi přitiskla na odhalená záda. Pomalým, nevolnost vyvolávajícím pohybem mi přejel tlustým palcem po páteři.

Zavalila mě vlna čirého hnusu. Ustoupila jsem a snažila se mezi námi vytvořit prostor, ale jeho zpocená ruka mi na kůži zůstala doslova přilepená.

Naklonil se blíž, dech mu páchl po drahém bourbonu a zvětralých doutnících. "Možná bychom mohli rande přeskočit a přejít rovnou k večeři v hotelové posteli?"

Odhnala jsem jeho ruku plácnutím. "Pane Lockwood, ne, děkuji. Jsem stážistka specializující se na fyzickou kastraci. Vsadím se, že byste nechtěl, abych na vašem ptákovi testovala své dovednosti s ostrým skalpelem."

Místo toho, aby zahanbeně ustoupil, ten odporný muž vyrazil vpřed. Brutální silou mě popadl za pravou ruku. Jeho tlusté, lepkavé prsty se mi zaryly do kloubů. Začal mi palcem přejíždět po kůži v odporném pohlazení.

Vydal ze sebe vlhké, hrdelní zasmání. "Tyhle ruce jsou krásné. Je škoda, že umí zacházet jen se skalpelem."

Cukla jsem paží zpátky. Jeho stisk se utáhl jako železný svěrák. Silně jsem zatlačila volnou rukou proti jeho širokému rameni, abych ho od sebe odstrčila, ale využil své vyšší váhy a přitáhl si mě blíž.

Brenda k němu připlula s uličnickým, povzbudivým úšklebkem. "Pan Lockwood vlastní celý luxusní resort na předměstí LA, Valerie. Má obrovský střešní byt v té nejluxusnější části města. Kdyby ses s ním spřátelila, žila bys díky jeho obrovskému bohatství velmi pohodlně. Už bys nikdy nemusela pracovat na těch vyčerpávajících nemocničních směnách."

Zírala jsem na ni v naprostém šoku. Snažila se mě donutit stát se milenkou bohatého muže přímo uprostřed svatební hostiny.

Lockwood sklonil hlavu. Zabořil mi nos do vlasů a dlouze, děsivě si čichl. "Cítím z tebe hezkou antiseptickou vůni."

Vlhký noční vzduch prořízl hluboký, panovačný hlas.

"Pane Lockwood. Myslel jsem, že jste ženatý. Na minulém galavečeru jsem viděl vaši manželku."

Autorita v tom tónu byla neprůstřelná. Lockwood sebou trhl. Pustil mé zápěstí a zapotácel se dozadu, jako by do něj uhodil blesk.

Ze stínů vystoupila vysoká, impozantní postava a postavila se přímo přede mě, chráníc tak mé tělo před tím predátorem.

Lockwood zakoktal, barva z tváře se mu vytratila. "Oh, pane Vinci. Asi jsem to trochu přehnal s pitím. Nemohl jsem odolat a nepožádat tuhle krásnou dámu o tanec. Už je pozdě. Už bych měl jít."

Starší muž nečekal na odpověď. Ani se neobtěžoval rozloučit se s Brendou. Otočil se a pelášil pryč do tmy, vyděšený z impozantního muže stojícího přede mnou.

Brenda v zlomku vteřiny přepnula svou emoční výhybku. Zlomyslná dohazovačka zmizela. Její místo zaujala zářící, laskavá paní domu.

S potěšením sepnula ruce. "Lorenzo, jsi zpátky!"

Muž se ke mně stále natáčel širokými zády. "Omlouvám se, že jdu pozdě, Brendo. Zmeškal jsem tvou svatbu s mým otcem."

Brenda mávnutím ruky jeho omluvu odmítla. "Carmine říkal, že ses vrátil do New Yorku, abys vyřešil nějakou naléhavou záležitost. Myslela jsem, že tě dnes neuvidím vůbec, a to by mě moc mrzelo. Sadie! Pojď sem!"

Muž se otočil čelem ke mně.

Sklonil hlavu. "Slečno, jste v pořádku? Omlouvám se za to, co se právě stalo."

Vzhlédla jsem. Dech mě náhle opustil.

Měl na sobě bezchybně střižený námořnicky modrý oblek bez jediné vrásky. V náprsní kapse mu odpočívala křehká bílá sedmikráska. Zlatě obroučené brýle lemovaly jeho ostrou, aristokratickou tvář. Tmavé vlasy měl sčesané dozadu s přesnou, nelítostnou dokonalostí.

Ruka mi vyletěla k ústům. Kousla jsem se do kloubů, abych zabránila výkřiku.

Leon?

Pevně jsem zavřela oči, silně zavrtěla hlavou a znovu je otevřela. Obraz se nezměnil. Ten chladný, vážný dědic mafiánského impéria Vinciů, který stál přímo přede mnou, byl přesně ten samý muž, který mě dva dny v kuse šukal do bezdechu v hotelové posteli v New Yorku.

Nebyl to žádný omyl.

Do systému mi narazila panika a šok. Mysl se mi vymkla kontrole. Leon bylo falešné jméno. Brenda ho právě nazvala Lorenzo. Nejstarší syn Carmina. Korunní princ obrovského zločineckého syndikátu. Můj nový nevlastní bratr.

Díval se na mě z výšky. V jeho fascinujících hlubokých modrých očích probleskl záblesk poznání, ale jeho výraz zůstal jako vytesaný z kamene. Vypadal chladně, vážně a nedotknutelně.

Sadie sprintovala přes trávu. Zářila a tvář se jí leskla vykonstruovaným zbožňováním.

Bleskla se k němu a oběma rukama ho pevně objala kolem bicepsu. "Lorenzo! Stihl jsi to!"

Lorenzo její nadšení neopětoval. Zachoval si zdvořilý, ledový odstup. Natáhl ruku, jemně odpojil Sadieiny přilepené ruce od své paže a vklouzl rukama do kapes kalhot.

Přesunul svůj intenzivní pohled zpět na mě. "A to je kdo?"

Brenda ze sebe vydala odmítavé odfrknutí. "Tohle je má adoptivní dcera, Valerie Vanceová. Je to stážistka v nemocnici."

Neodvrátil ode mě zrak. Oblek na míru a ledové chování se mi vytratily z mysli a nahradila je vzpomínka na jeho nahou hruď zalitou potem a jeho ústa putující dolů po mém krku. Vzpomněla jsem si, jak jsem ležela nahá v těch hotelových peřinách a prosila ho, aby mě šukal tvrději. Do tváře mi vyrazila hanba a horkost. Chtěla jsem, aby se země otevřela a celou mě spolkla.

Koutku jeho úst se dotkl slabý, nebezpečný úšklebek. "Stážistka? To je působivé. Slečno Vanceová, ve které nemocnici pracujete?"

Tvrdě mě zasáhla vina. Tu noc jsme lhali oba. Řekla jsem mu, že jsem servírka. On tvrdil, že je řidič náklaďáku. Ani jeden z nás nebyl upřímný, a přesto jsem se teď cítila jako podvodnice zachycená ve světlech reflektorů.

Spolkla jsem obrovský knedlík v krku. "Dříve jsem pracovala v ZMC v New Yorku. Příští pondělí přecházím do Kardiologické nemocnice Apex v LA."

Hlas se mi třásl. Donutila jsem se zvednout bradu a odmítla jsem se krčit. Můj vzdorovitý pohled ho, zdá se, bavil ještě víc.

Vytáhl pravou ruku z kapsy a natáhl ji ke mně. "Slečno Vanceová. Lorenzo Vinci. Rád vás poznávám."

Zaváhala jsem, a pak jsem vložila svou roztřesenou ruku do jeho. Jeho stisk byl pevný a teplý. Když ruku stahoval, aby mě pustil, jeho malíček přejel pomalou, elektrizující stopu přes mou citlivou dlaň s naprostou přesností.

Zadrhla jsem se s dechem. Do mozku mi začaly bušit explicitní vzpomínky. Vzpomněla jsem si, jak přesně tyhle velké ruce svíraly má stehna a roztahovaly mi nohy dokořán. Vzpomněla jsem si, jak mi ty dlouhé prsty vklouzly hluboko do mé mokré kundy, mnuly mi klitoris a pumpovaly do mě, dokud se mé tělo neotřáslo v křičícím vyvrcholení.

Sadie si té výměny všimla. Obrátila oči v sloup a střelila po mě nenávistným pohledem, kterým mi nabídla němé varování, abych stáhla.

Postavila se mezi nás a zakryla mi výhled. "Lorenzo, za chvíli začnu pracovat v rodinné nadaci. Musíš mě všechno naučit. Všichni říkají, že jsi byl hvězdný profesor na obchodní akademii."

Lorenzo jí věnoval chladný, profesionální úsměv. "Sadie, nadaci budu řídit sám. Vaše profesní schopnosti posoudím, až přijde čas."

Odmítl ji s lehkou grácií. Jeho intenzivní, predátorský pohled ji obešel a usadil se přímo zpátky na mé zrudlé tváři.

Srdce mi bušilo o žebra. Potřebovala jsem se dnes večer dostat z tohoto panství pryč. Už nikdy nebudu moci tohoto muže kontaktovat.

Udělal ladný krok blíž. Naklonil se dolů a jeho rty se otřely pouhé centimetry od mého ucha.

"Valerie, jsem rád, že jsi v LA. Brzy se znovu uvidíme."

Tělo se mi lehce zachvělo. Co chce?