Pohled Sienny.

Ostré, mučivé štípání z otcovy facky mi na tváři stále pálilo, horké a pulzující, ale byl to ten emocionální útok, který zlomil mou vůli. V ústech jsem cítila měď, kovovou pachuť, která mi drsně připomínala mé místo v tomto domě.

„Sienno, prosím. Potřebujeme tvou pomoc. Jak by ses cítila, kdybychom všichni skončili mrtví? Bavíme se tu o Donu Corradovi,“ vzlykala moje matka. Její slzy byly jen vypočítavou zbraní, která měla zničit mé poslední zbytky odporu.

Livia neprojevila žádnou vděčnost za život, který jsem se chystala obětovat, abych zachránila ten její. Byla to ona, kdo ukradl mé tajné odhalení o mafii a prodal ho policii, a přesto tam stála bez špetky výčitek. Místo toho se na mě provokativně ušklíbla, když stála těsně za matčinou židlí, a v očích jí tančil zlomyslný záblesk.

„Mami, měly bychom Sienně začít balit oblečení. Don Corrado tu bude každou chvíli. Nemůžeme ho nechat čekat,“ naléhala Livia a z jejího hlasu odkapávala krutá netrpělivost, jako by mě prostě posílala na internátní školu, a ne předhazovala monstru.

„Livia má pravdu. Nemůžeme nechat Dona Corrada čekat. Běž Siennu sbalit. Já s Donem brzy odejdu,“ souhlasil otec a jeho tón byl protkán zbabělou panikou, když nutil matku k pohybu.

Otevřela jsem pusu, abych zformulovala marný protest, abych je prosila, ať to nedělají, ale můj otec provedl krok tak vypočítavý, až se mi zvedl žaludek. Přistoupil blíž a vtáhl mě do pevného, drtivého objetí, čímž mi paže uvěznil podél těla.

„Sienno, tohle je první dobrá věc, kterou jsi od svého narození udělala. A já jsem na tebe tak hrdý,“ zašeptal mi ta slova do vlasů.

Byl to toxický sentiment, prosáklý manipulací. Přesto, když jsem zachytila ten vděčný, ulehčený pohled zračící se v matčiných očích, mou racionalitu přemohl náhlý, zoufalý nával štěstí. Celý život jsem hladověla a zoufale prahla byť jen po drobku jejich náklonnosti. Slyšet otce říkat, že je na mě hrdý, a vidět matku, jak se na mě dívá s něčím, co připomínalo lásku, roztříštilo moji obranu. Vzdala jsem se. Zvedla jsem z těžkého mahagonového stolu zlaté pero a podepsala se na tečkovanou čáru na dokumentech. Rozhodla jsem se přinést tuto hrůznou oběť pro svou rodinu a modlila se, aby mě konečná cena nezničila.

Do jídelny vtrhla zpanikařená služebná. Hruď se jí prudce zvedala, když ze sebe vysypala udýchané varování. „Don je tady.“

„Vy dvě byste měly odejít. Ať vás nevidí. Kromě tebe, Sienno,“ vyštěkl otec rozkazy na matku a Livii. Jeho instinkty pro přežití přehlušily jakýkoliv rodičovský pocit viny, který možná na prchavý okamžik pocítil.

Rozprchly se a hnaly se zadní chodbou jako vyděšené myši. Křehká iluze rodinné jednoty se rozplynula ve vzduchu a nechala mě trčet na jídelní židli jako obětního beránka čekajícího na porážku. Seděla jsem jako přimrazená. Čistý, neředěný strach mi rozklepal údy tak, že to rozechvělo i dřevo mé židle. Studený pot mi promočil látku bílého oblečení, až se mi tenký materiál lepil na kůži a já se v chladné místnosti cítila až bolestivě odhalená. Mučivé čekání bylo přerušováno zlověstnou, těžkou ozvěnou kroků blížících se chodbou. Každé zadunění znělo jako úder kladiva do kovadliny.

Don Corrado překročil práh jídelny.

Byl ztělesněním smrtící autority, bezvadně oblečený v tmavě modrém obleku s rozepnutým límečkem, který naznačoval nebezpečnou ležérnost. Upravený, ale děsivý. Jeho zastrašující přítomnost dusila kyslík v místnosti, hrudník se mi stáhl a já jen stěží lapala po dechu. Jeho chladné, ocelově šedé oči se zaryly do těch mých a přibily mě k sedadlu jako kořist chycenou do pasti. Pro tohoto bezcitného mafiánského bosse jsem nebyla obětí zrady vlastní rodiny. Byla jsem přesně ten viník, který se opovážil vyzradit jeho životně důležitá, zločinecká tajemství policii. Tichá, smrtící nenávist, která z něj vyzařovala, byla hmatatelná. Zaplavovala mě v dusivých vlnách, zatímco se jeho pohled záměrně zastavil na mých vyděšených zelených očích.

Otec v jeho periferním vidění klopýtal, snažil se postavit na slabých nohou a nabídnout plazivý pozdrav muži, který držel v rukou naše osudy.

Skrz opar teroru naskočily mé zakořeněné mravy. Přinutila jsem své třesoucí se nohy odstrčit židli a postavit se. Hluboce jsem se uklonila, upřela pohled na tvrdou dřevěnou podlahu a neodvážila se podívat na monstrum, které teď vlastnilo celou mou existenci.

„Je to ona?“ Jeho hluboký, zvučný hlas se rozléhal rozlehlou místností a vibroval neoddiskutovatelnou hrozbou.

„Ano, bossi,“ odpověděl můj otec, jehož hlas postrádal jakoukoliv stopu otcovské ochrany.

Corrado se přiblížil pomalou, predátorskou chůzí. Rytmické dunění jeho drahých kožených bot se zdálo být synchronizované s mým zrychleným srdečním tepem. Odtáhl si židli přímo naproti mně. Drsný zvuk dřeva škrábajícího o podlahu zněl v tiché místnosti jako umíráček. Posadil se a zlehka zaťukal prsty do dřevěného stolu. Jeho chladné oči padly na dokument nesoucí můj čerstvý podpis.

Rtů se mu dotkl pomalý, krutý úsměv. Realita ztuhla jako beton. Můj život byl teď oficiálně, legálně a fyzicky v jeho nemilosrdných rukou.

„Hej, podívej se na mě.“ Prosadil svou dominanci tichým, smrtícím příkazem, zatímco se líně opíral v křesle.

Stála jsem paralyzovaná čirou hrůzou. Moje svaly odmítaly ten jednoduchý pokyn poslechnout, takže jsem zůstala nehybná a nepřítomně zírala na vyleštěné dřevo stolu. Můj tichý, nekontrolovatelný třes v něm nevyvolal ani špetku lítosti. Můj mrazivý strach naopak jen přiživoval jeho stoupající hněv.

Byl to zjevně muž, který nesnášel, když musel své příkazy opakovat. Jeho vystupování se změnilo v mrknutí oka. Postavil se na nohy, obkroužil jídelní stůl a zastavil se přímo před mou židlí.

Bez jediné mikrosekundy varování po mně vystřelila jeho velká ruka. Popadl mě za plnou hrst vlasů. Trhla jsem sebou a silně se kousla do vnitřní strany tváře, abych potlačila slzy, když mi skalpem projela ostrá, oslepující bolest. S brutální silou mi trhl hlavou dozadu a donutil mě zvednout tvář vstříc jeho chladnému, spalujícímu pohledu.

„Mluvím s tebou. Podívej se na mě!“ zavrčel a strhl ze mě poslední iluzi, že bych byla něco víc než jen jeho majetek.