Zírala jsem na něj s otevřenou pusou, naprosto odtržená od reality. Ani v těch nejdivočejších snech by mě něco takového nenapadlo, ať už bych blouznila sebevíc.

„Sienno,“ vyslovil mé jméno, „řekni něco.“

„Pane…“ zašeptala jsem a to bylo všechno, na co jsem se zmohla. Mozek jsem měla úplně prázdný, když si mě přitáhl k sobě; ten prsten, ačkoliv byl černý, se třpytil.

„Můžu ho vyměnit, jestli chceš.