**Kaelen**

Dom celou cestu do školy vyklepával na mou palubní desku neúnavný, nepravidelný rytmus. Nespouštěl jsem oči ze silnice a jeho nekonečné ranní žvanění jsem pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. Očekával jsem, že dnešek bude prostě další obyčejné úterý. Nasnídali jsme se se smečkou, talíře jsme v uvolněném ruchu naplňujícím kuchyň vyškrábali dočista a před obědem jsme zamířili rovnou na ranní hokejový trénink. Všechno působilo naprosto normálně.

Krytá hala nás přivítala kousavým chladem. Výkřiky se odrážely od vysokých ocelových krokví. Trenér Hendrix stál u mantinelu, štěkal povely a pískal na píšťalku. Zavázal jsem si brusle a vyjel na led. Skrz dres mi prostoupil známý chlad. Ostré škrábání ocelových nožů zařezávajících se do zmrzlého povrchu mě vracelo do reality. Odrazil jsem se, nohy mě pálily a plíce pracovaly na plné obrátky, když jsem projížděl přihrávkovými koridory a zvládal ostré zatáčky. Uvnitř mé mysli se můj vlk, Ryker, usadil do klidného, tichého rytmu. Konečně byl spokojený a prostě mě nechal bruslit.

A pak mě zasáhl ten pach.

Byl slabý. Těžce se mísil s drsnými pachy zatuchlého potu, gumy na kluzišti a čerstvě nabroušené oceli. Ale pod tím vším ostrým smradem šatny byl pach ohromně sladký. Mému srdci byl neodbytně a nezpochybnitelně známý.

Ryker v mé mysli prudce trhl hlavou.

Zabrzdil jsem bruslemi, zvedl spršku ledu a naléhavě přelétl pohledem kluziště. Očima jsem přelétl střídačky i otevřené dveře a zaměřil se na skupinku kluků stojících těsně mimo led. Jeden kluk okamžitě vyčníval. Byl vysoký, měl široká ramena a na nohou staré, pevně zavázané brusle.

Sklouzl jsem blíž. Nezaměnitelný pach mé družky na tomhle cizinci těžce ulpíval.

Ryker se okamžitě naježil. Hluboko v mé hrudi vydal tiché, nebezpečné a varovné zavrčení. Můj vlk ten pach poznal. Tenhle kluk znal naši družku.

Zhluboka jsem se nadechl a potlačil majetnickou agresivitu svého vlka. Tohle jsem musel sehrát chytře. Zatímco končilo právě probíhající cvičení, ležérně jsem dobruslil k trenéru Hendrixovi.

„Nevadí, když necháme toho nového kluka, ať se k nám do tréninkového zápasu přidá?“ zeptal jsem se a kývl helmou k otevřeným dveřím.

Trenér zamhouřil oči přes led a odmítavě pokrčil rameny. „Jestli udrží tempo.“

Kývl jsem na cizince, ať jde k nám. Došlápl na led a zkusil, jak na něm brusle drží. Brusle měl poškrábané a ošoupané, ale pohyboval se s nenucenou rovnováhou. Dobruslil jsem k náhradnímu stojanu, popadl svou záložní hokejku a nabídl mu ji.

„Jmenuju se Kaelen. A ty?“ zeptal jsem se a zastavil přímo před ním.

Vzal si hokejku a pevně přikývl. „Mitchell. Zrovna jsem se přistěhoval a zítra nastupuju do školy. Zoufale se chci dostat do týmu.“

„Tak nám ukaž, co v tobě je,“ vyzval jsem ho a otočil se zpět ke středovému kruhu.

Ozval se pronikavý hvizd píšťalky. Vhodili jsme puk a tréninkový zápas se rozjel v rychlém víru pohybu. Postavil jsem se na pozici centra a Mitchella bedlivě sledoval. Během prvních dvou minut naplno dokázal svou hodnotu. Ten kluk byl rychlý. Instinktivně četl hru ještě dřív, než se vůbec plně rozvinula, zachytil zbloudilou přihrávku a s plynulou přesností kontroloval puk podél mantinelu.

Vyzkoušel jsem jeho rovnováhu tvrdým bodyčekem. Náraz ustál, plynule přenesl váhu a provedl ostrou, vykalkulovanou kličku. Proklouzl přímo skrz mou obranu. Dom na křídle nahlas zaklel, když Mitchell poslal puk prudce směrem k brance.

Ušklíbl jsem se a cítil pálení v plicích. Mitchellův vnitřní vlk byl nepopiratelně silný. Získat pro něj trvalé místo na soupisce byl dokonalý strategický tah. Díky tomu by se držel v mém okolí. Když si ho udržím nablízku, můžu z něj dostat informace, které jsem zoufale potřeboval. Musel jsem zjistit, kdo přesně je moje družka.

Když jsme skončili, trenér Hendrix k nám dobruslil a vypadal viditelně ohromeně.

„Vypadá to, že jsme si našli dalšího útočníka. Zítra je trénink. Buď tu brzy,“ řekl trenér a ukázal na něj tlustým prstem.

Když jsme mířili na střídačku, strčil jsem ramenem do Mitchellovy paže. „Takhle bruslíš každý den?“

„Když mám příležitost,“ odpověděl Mitchell. Tón měl ostražitý a vyrovnaný.

V šatně jsme ze sebe shodili výstroj a vyšli na chodbu. Rychle mi došlo, že nenuceně tohohle kluka vyslýchat bude těžké. Každá otázka, kterou jsem na něj hodil, po něm prostě sklouzla. Jeho odpovědi zůstávaly zdvořilé, ale nedozvěděl jsem se z nich absolutně nic podstatného. Nebyl otevřeně nepřátelský, ale měl kolem sebe zvláštní, neprostupný štít.

Rozhodl jsem se zkusit jiný, víc odhalující úhel.

„S klukama se zdejchneme ze školy a jdeme si zaběhat. Jdeš taky?“ zeptal jsem se nenuceně a opřel se o studenou zeď ze škvárobetonových tvárnic.

Mitchell zaváhal. Promnul si zadní část krku a obočí se mu stáhlo ve zjevném zmatku.

„Jo, no, nepřibalil jsem si běžecké boty, když jsme se stěhovali,“ zamumlal Mitchell rozpačitě.

Ta odpověď mě v duchu zarazila. Žádný vlk vychovaný ve smečce by si nikdy nespletl tento druh běhu s obyčejným lidským během.

Dom se nahlas zasmál a přistoupil ke mně. Přátelsky do Mitchella drcl ramenem.

„Ještě že na běhání boty nepotřebujeme, co?“ zavtipkoval Dom.

Mitchell na něj jen zíral. Vypadal hluboce nejistě a naprosto ztraceně.

„Vy běháte bosí?“ zeptal se Mitchell s naprosto vážným výrazem.

Domův úsměv zcela povadl. Vrhl na mě vykulený pohled. O vteřinu později mi v hlavě zabzučelo známé hučení smečkového mentálního spojení.

*Ten kluk je vlk, že jo? Corbin přísahá, že to z něj cítí,* promluvil ke mně Dom přes spojení, v jeho mentálním hlase zněla ostrá nedůvěra.

Pomalu, zhluboka jsem se nadechl a vtáhl Mitchellův pach do plic. Ryker souhlasně zavrčel. Byli jsme si naprosto jistí. Mitchell byl vlk, ale tvářil se, že o základní vlčí kultuře nemá ani tušení. Bylo to bizarní.

Ticho na chodbě se protahovalo a bylo čím dál trapnější.

„Co kdybychom prostě zašli ke mně? Mámě nebude vadit, když přivedu návštěvu,“ navrhl jsem a rychle změnil taktiku.

Mitchellovi klesla ramena. Okamžitě se uvolnil a s úlevou přikývl. „Jo. To zní dobře.“

Naskládali jsme se do mého auta a nechali školu za sebou. Cesta byla tichá, ale pod mou kůží Ryker zuřivě přecházel sem a tam. Myslí se mi honily nekonečné možnosti. Oči jsem upíral na zasněženou silnici a prsty vyklepával rytmus na volant. Otevřel jsem spojení k rodičům.

*Jsme na cestě domů i s hostem. Je to vlk, ale zdánlivě to neví,* vyslal jsem.

Odpověď mé matky mě zasáhla okamžitě. Její tón byl ostrý a káravý.

*Ty se ulíváš půl dne ze školy?* dožadovala se vysvětlení.

*Ano. Ale musíš toho kluka poznat. Je z něj cítit vlk, ale nic o našem druhu nechápe. Myslel si, že máme na mysli lidský jogging,* vysvětlil jsem a ospravedlňoval tak svou nepřítomnost.

Následovala dlouhá pauza. Živě jsem si ji dokázal představit, jak stojí v naší kuchyni, kříží paže a zpracovává tu zvláštní informaci.

*Jsi si jeho pachem naprosto jistý?* zeptala se matka a její mentální hlas zvážněl.

*Jsem si jistý. Ale je v tom víc. Je z něj celý cítit pach mojí družky. Nevím, jak se s tím vypořádat,* přiznal jsem.

*Tak ho přiveď domů, synu. Společně na to přijdeme,* potvrdila tiše.

Zalila mě obrovská vlna úlevy. Byla to na mě až příliš delikátní situace, než abych ji zvládl sám. Vlci vyrůstali s vědomím, kým jsou a jak funguje smečka. Přivést nicnetušícího vlka na území smečky bylo už tak dost nebezpečné, ale když se do rovnice přidala moje ztracená družka, stalo se to výbušným. Potřeboval jsem, aby mi rodiče, naši Alfové, pomohli tenhle zmatek rozplést.

Podíval jsem se do zpětného zrcátka. Mitchell seděl tiše na zadním sedadle a zíral z okna na ubíhající stromy. Kabinu mého auta stále naplňoval slabý, k zešílení sladký pach mé družky linoucí se z jeho bundy. Hruď mi hořela netrpělivostí a intenzivní zvědavostí.

Kdo byl tenhle kluk pro mou družku? A co si, proboha, Mitchell vlastně myslel, že je?