**Madeline**

Plahočím se hlubokým sněhem směrem k našemu domu. Těžké tašky s potravinami se mi zařezávají hluboko do mrznoucích prstů. Paže mi hoří neustálou bolestí. Prsty u nohou mi znecitlivěly už před několika bloky. Nutím se jít dál. Vpředu zahlédnu rozsvícené světlo na verandě. Žaludek se mi stáhne do těsného, nervózního uzlu. To světlo je jasné varování.

Znamená to, že otec je vzhůru.

Otevřu vchodové dveře. Okamžitě mě udeří zatuchlý, páchnoucí vzduch z obýváku. Můj otec je rozvalený přes střed toho hnijícího gauče. Prázdná láhev od piva odpočívá poblíž jeho špinavé boty. Další drží volně v sevření. Televize vyřvává ohlušující reklamu. Jeho krví podlité oči po mně střelí přesně ve vteřině, kdy vejdu dovnitř.

„Kdes byla?“

Zvednu těžké nákupní tašky výš před svou hruď jako fyzický štít. „Šla jsem do města koupit jídlo na dnešní večeři a zítřejší obědy. Myslela jsem, že budeš mít hlad.“

Otec si opovržlivě odfrkne. Práskne lahví o poškrábaný konferenční stolek. Jantarové pivo vyšplouchne přes okraj a vytvoří loužičku na tmavém dřevě.

„Jo? Já byl ve městě. Nikde jsem tě neviděl.“

Polknu hořké nutkání poukázat na pravdu. S největší pravděpodobností strávil den přilepený na barové stoličce v místní hospodě. Zmínit se o tom by jen zažehlo hádku, při které bychom na sebe křičeli. Opatrně ho obejdu.

„Asi jsme se minuli. Máš hlad?“

On jenom zabručí. Obrátí svou pozornost zpět k řvoucí televizi a přidá hlasitost o další ohlušující stupeň.

Vydám pomalý, tichý výdech. V naší napjaté dynamice to beru jako obrovské vítězství.

Stáhnu se do mrazivé kuchyně. V kuchyni je lehce cítit nakyslý pach a zanedbanost. Položím své těžce vydřené potraviny na popraskanou linoleovou linku. S hotovostí, kterou jsem si dnes vydělala v bistru, jsem naložila opatrně a strategicky. Koupila jsem prostředek na nádobí, levnou houbičku, máslo, toaletní papír, jablka a banány. Také se mi podařilo obstarat balení syrových kuřecích stehen a nějakou zeleninu. Vím, že to dokážu natáhnout tak, aby nás to jídlo zasytilo na pár dní.

Naplním rezavý dřez velmi horkou vodou. Vezmu si tu novou houbičku a pečlivě vydrhnu špinavé police v lednici. Prsty mě štípou, jakmile vroucí voda zasáhne mou zmrzlou kůži. Jakmile je lednička dezinfikovaná, úhledně do ní naskládám naše skromné zásoby. Vezmu nůž a začnu připravovat kuře a zeleninu.

Pravidelný, mechanický rytmus vaření drží mé pocuchané nervy na uzdě.

Krájet. Míchat. Okořenit.

Soustředit se na ten úkol je nekonečně snazší než se soustředit na svou mizernou realitu. Zrovna servíruju kouřící jídlo, když se otevřou vchodové dveře.

Mitchell vejde dovnitř. Jeho krok je pružný, plný energie. Ve vteřině, kdy zahlédne otce, jak sedí vzpřímeně na gauči, ta sebejistá energie zmizí. Ramena se mu schoulí dopředu. Upraví svůj postoj tak, aby působil menší. Oba sdílíme tuhle automatickou reakci k přežití. Neustále se scvrkáváme, abychom otce nevyprovokovali.

Otec zablekotá svůj nepřátelský požadavek, aniž by se obtěžoval odtrhnout zrak od blikající obrazovky. „A kde jste se sakra flákali? Akorát tu oba lítáte a děláte problémy. Tohle měl bejt novej začátek.“

Mitchell se bez zaváhání omluví. „Promiň, tati.“

Je v přežívání těhle opileckých výbuchů ostřílený. Ví, že je lepší nenabízet žádné skutečné vysvětlení. Vysvětlování dává otci jenom něco, co může překroutit a použít to proti nám jako zbraň.

Odnesu talíře do obýváku.

„Večeře je hotová.“

Posunu horký talíř na stůl před otce. Druhý talíř podám přímo Mitchellovi. Otec si agresivně nacpe do pusy velký kus kuřete. Zatímco ho rozptyluje jídlo, setkám se s Mitchellovým pohledem. Přes místnost na něj beze slova naznačím otázku rty.

*Vzali tě?*

Mitchell na mě rychle a jasně kývne. Než popadne svůj talíř a unikne nahoru po schodech, věnuje mi tajné mrknutí.

Hrudí se mi rozlije vlna hluboké hrdosti. Věděla jsem, že se do týmu dostane. Mitchell je prostě příliš talentovaný na to, aby ho nechali sedět na lavičce.

Obrátím pohled zpět na otce. Hlasitě si stěžuje, že kuře je suché a chybí mu chuť. Navzdory tomu agresivnímu stěžování sní ze svého talíře každé jediné sousto. Brzy se ztěžka svalí zpátky do polštářů gauče. Oční víčka mu klesnou a zavřou se. Během několika minut mu z otevřených úst začne drnčet těžké chrápání.

Tiše uklidím jeho prázdný talíř. V naprostém tichu uklidím kuchyň. Umyju nádobí, otřu pulty a osuším si mrznoucí ruce. Z čiré, zakořeněné zvyklosti vezmu z křesla roztřepenou deku. Přehodím ji přes spícího otce a vypnu tu hlučnou televizi.

Vyklouznu nahoru a projdu temnou chodbou. Dveře do Mitchellova pokoje jsou pootevřené. Zlehka zaťukám klouby na dřevo a vejdu dovnitř.

Sedí na okraji své neustlané postele. S láskou obdivuje úhledně složený hokejový dres, který leží vedle něj. Zachází s tou látkou jako se vzácným artefaktem.

Ztiším hlas do ostrého šepotu. „Tak co?“

Po tváři se mu roztáhne široký úsměv. „Vzali mě.“

„To jsou úžasné zprávy, Mitchelli.“

„Trenér mě nechal hned trénovat. Ještě nejsem oficiálně na soupisce, ale sledoval mě bruslit a řekl, ať na ledě zůstanu. Odjel jsem si pár cvičení a dal jsem si zápas s těmi staršími kluky. Maddy, oni jsou fakt dobří. Ale víš, že s nimi udržím krok.“

„Vím, že na to máš.“

„A udělal jsem si kamaráda. Jmenuje se Kaelen. Je to kapitán týmu.“

Do středu hrudi mě udeří zvláštní, krátké píchnutí.

Ta fyzická reakce je nevysvětlitelná. Při zvuku toho jména mi v žebrech náhle vzplane jiskra žáru. Ten zvláštní pocit silou odstrčím stranou. Připisuju to té ohromné hrdosti a úlevě, kterou kvůli bratrovi cítím.

Oči mu září naprostým nadšením. „Dokonce mi dal svou starou hokejku. Kaelen říkal, že je mnohem lepší než ta, co jsem měl. Chápeš to?“

Chápu to. Mitchell si neuvěřitelně dobře dělá přátele. Je přirozeně okouzlující a přesně ví, jak zapadnout, ať přijde kamkoli. Tahle vrozená společenská obratnost utvrzuje mou víru, že právě on je naší nejlepší šancí uniknout z tohohle bezvýchodného života.

„To je úžasné. Zasloužíš si to všechno.“

Vyčerpání se Mitchella brzy zmocní. Adrenalin z něj pomalu vyprchává. Vykopne si opotřebované boty z nohou a svalí se zpátky na matraci. Obrovský úsměv mu stále zdobí tvář.

Už napůl spící zamumlá se zavírajícíma očima procítěně: „Díky, Maddy. Za všechno.“

Přistoupím blíž a něžně mu zastrčím tu tlustou deku kolem ramen. Cvaknu vypínačem vrchního světla. Stáhnu se do vlastního pokoje a zavřu dveře.

Posadím se na okraj své úzké matrace. Čekám v tichu. Naslouchám vrzání starého domu. Počítám pravidelný rytmus otcova chrápání, které se snáší nahoru přes podlahová prkna. Sleduju, jak se na mém prasklém displeji telefonu mění svítící čísla. Potřebuju se ujistit, že v domě zavládlo ticho, než vyrazím.

Jakmile odbije půlnoc, postavím se.

Kleknu si na studenou podlahu a vytáhnu zpod postele potlučenou kartonovou krabici. Hrabu se skrz staré oblečení a zapomenuté cetky, dokud se mi prsty neotřou o chladnou, tvrdou ocel. Ze samého dna krabice vytáhnu své popraskané, roztřepené kožené brusle na led.

Tyhle vzácné brusle kdysi patřily naší matce.

Jsou jedinou věcí v tomhle mizerném světě, které se odmítám vzdát. Představují malý, krásný kousek z ní, který si můžu nechat jen sama pro sebe. Uctivě přejedu holými prsty přes roztřepené tkaničky a odřenou bílou kůži. Nože jsou tupé a kůže je tuhá, ale pro mě mají nevyčíslitelnou hodnotu. Možná si jednou ušetřím dost peněz na to, abych si koupila nové, ale tyhle budu chránit vlastním životem.

Navléknu si přes ramena zpátky svou těžkou zimní bundu. Pevně si zavážu boty. Brusle nesu za tkaničky, pevně je svírám v pravé ruce.

Opatrně procházím temným schodištěm a zkušeně se vyhýbám dřevěným schodům, o nichž vím, že pod mou vahou zavrzají. Projdu přímo kolem chrápajícího otce v obýváku. Paže mu visí z gauče a prsty se dotýkají prázdné láhve od piva na podlaze. Zlehka pootevřu vchodové dveře a zašklebím se, když panty tiše zavrzají. Vyklouznu ven a s tichým cvaknutím dveře zavřu.

Vykročím do mrazivé noci. Ledový vítr mě okamžitě kousne do tváří, ale mně je to jedno. Zrak se mi pomalu přizpůsobuje šeré obloze plné hvězd. Sníh mi pod botami uspokojivě křupe.

Vydám hluboký, roztřesený výdech. V mrazivém vzduchu se mi před obličejem vytvoří oblak bílé mlhy. Mých studených rtů se dotkne upřímný, nespoutaný úsměv. Podívám se k temné linii stromů, která lemuje náš pozemek, s vědomím, že to skryté, zamrzlé jezero na mě čeká hned za lesem. Ta drtivá tíha mého každodenního života mi spadne z ramen.

Dnes v noci si konečně zabruslím.