**Kaelen**

Madelininy oči střelí ke mně a objeví se v nich záblesk něčeho jako strachu… nebo studu. Nebo jen instinktu stáhnout se před muži, když začnou být hlasití, i když nekřičí. „To nic není,“ řekne rychle. „Vážně to nic není.“ Mitchellova ramena se shrbí, jako by se ji snažil zakrýt vlastním tělem. Vzhlédne ke mně, čelist zaťatou, a vidím, jak ho provinilost rozežírá zaživa. „Nebyl jsem doma