**Kaelen**

Mitchell stále stojí tam, kde předtím, ramena napjatá, oči sledují chodbu, jako by se snažil slyšet přes zdi. Dom se opírá o zárubeň, ruce zkřížené, a na situaci, ve které jsme, vypadá až příliš pobaveně. Táta pomalu skloní ruce a jednou vydechne. „Tak jo, chlapci,“ řekne. „Ven.“ Dom se narovná, jako by na tuhle větu čekal celý život, zatímco Mitchell ostražitě trhne hlavou k tátovi. Tá