Pošlu holky nahoru do Madelinina pokoje a táta si mě hned zavolá zpátky ven. Přes pouto cítím spletenec emocí, dokud konečně trochu nepovolí. Ta vina tam pořád je, ale už nepohlcuje všechno ostatní. Každou chvíli přes ni přejde něco vřelejšího a to mě uklidňuje víc, než chci přiznat. Uprostřed toho všeho zmatku teď nejvíc ze všeho potřebuje pocit, že je všechno normální. Aspoň na malou chvilku.

Na