Čas přestal normálně plynout. Byl pode mnou sníh. Na rukou krev. Z jejích vlasů mi na zápěstí kapala voda. Kolem nás hlasy. Rozkazy. Kroky. Někdo plakal. Někde v dálce se rozezněly sirény, jejichž zvuk se prodíral skrz stromy. Madeline se nehýbala. Hruď se jí nezvedala. Pořád jsem na to čekal. Jeden nádech. Jeden malý zvuk. Cokoliv.

„Kaelene.“ Mitchell padl na kolena přede mnou.

Teď už na sobě mě