Úhel pohledu: Kaia

„Zdá se, že máš měsíční nemoc, Kaio. Zbývá ti jen pár týdnů života.“

Ponurý hlas doktora smečky se rozléhá sterilní místností s bílými stěnami v nemocnici smečky Evermore. Sedím jako přimrazená na okraji šustícího papíru vyšetřovacího lůžka. Ta slova se přese mě přeženou jako záplava ledové vody. Chlad mi prosakuje kůží a zažírá se hluboko do kostí. Má mysl zuřivě odmítá tu děsivou diagnózu. Připadá mi to jako zvrácený a krutý vtip zosnovaný samotným vesmírem.

„To je nemožné, Gideone. Mám vzácné a silné léčitelské schopnosti. Jsem oddanou léčitelkou smečky Evermore. Každičký den jsem neúnavně zdokonalovala svou magii, abych si zasloužila titul Alfy. Představa, že bych podlehla nějaké nemoci, popírá veškerou logiku.“ Zírám na starého muže a čekám, až se usměje a řekne mi, že je to jen špatný žertík. Čekám, až se začne smát a řekne, že si jen potřebuju přes prodloužený víkend pořádně odpočinout.

Neusmívá se. Gideon tiskne svou stříbrnou lékařskou složku pevně k hrudi. Ostré zářivkové světlo vrhá na jeho vrásčitou tvář hluboké stíny a zvýrazňuje hluboké rýhy starostí vyryté do jeho kůže. Jeho staré oči neskrývají žádný klam, jen hluboký žal. Byl mi jako otec, více než deset let mě sledoval, jak rostu a ovládám své dary přímo v těchto zdech.

„Je mi to líto, Kaio. Věřím, že původ tvé nemoci je přímo spojený s tvým identickým dvojčetem, sestrou Nylou. Před lety se Nyla nakazila přesně touto kletbou. Abys jí zachránila život, nabídla jsi jí vlastní krev. Nechala jsi ji, aby tě kousla. Nemoc se s největší pravděpodobností přenesla do tvého krevního oběhu právě při této výměně. Až doteď jen dřímala.“ Gideon přistoupí blíž a jeho hlas klesne do ponurého šepotu.

Na hruď mi usedne dusivá hrůza, těžká a neúprosná. Měsíční nemoc je definitivní rozsudek smrti. Je to neléčitelná nákaza, která pomalu a trýznivě vysává z měňavce životní sílu zevnitř ven. Příznaky se u každé oběti projevují jinak. Někdo zvrací černou krev. Někdo přijde o své drahocenné vzpomínky. Někdo ztratí posvátnou schopnost proměny. Ale konečný výsledek je vždy stejně bezútěšně nevyhnutelný. Smrt.

Vzpomínám na dnešek. Těžké dubové dveře nemocnice se rozletěly. Vřítila se zoufalá matka, která nesla plačícího malého chlapce. Dítě mělo na koleni hlubokou, zející odřeninu z příliš drsné hry. Na nedotčené dlaždice podlahy kapala karmínová krev. Zpanikařil a při pohledu na vlastní roztrhané maso křičel čirou hrůzou.

„Neboj se. Tvé rány zahojím cobydup. Teď si utři slzy a dej si bonbon, než budu pracovat.“ Vřele jsem se na chlapce usmála a strčila mu do malých, třesoucích se rukou skleněnou dózu se sladkostmi, abych odvedla jeho pozornost.

Jakmile se s plnou pusou cukru uklidnil, položila jsem mu na krvácející nohu svou zářící dlaň. Zhluboka jsem se nadechla a soustředila se. Z mé kůže začala proudit zlatá magie a ovinula se kolem jeho roztrhaného masa jako teplá deka. Zranění se zacelilo během několika sekund a zanechalo po sobě jen hladkou, neposkvrněnou kůži. Chlapec mi vřele poděkoval a odskotačil z místnosti, aniž by si uvědomil, jakou daň si to na mně vybralo.

Léčení mě obvykle vyčerpává, ale vždycky se zotavím. Dnes to bylo jiné. Pár sekund poté, co chlapec odešel, se se mnou začala naklánět místnost. Nevysvětlitelná závrať mě udeřila do hlavy silou kladiva. Nohy se mi podlomily jako želé. Natáhla jsem ruku k nemocničnímu lůžku, abych se o něj opřela, ale před očima se mi udělala naprostá tma. Zhroutila jsem se na tvrdou podlahu.

Probudila jsem se přesně o pět hodin později právě na této posteli. Pět vyčerpávajících hodin v bezvědomí.

„Kde jsou moji rodiče?“ ptám se a hlas se mi třese, jak na mě začíná doléhat realita mé situace.

„Před pěti hodinami, když jsi zkolabovala, jsem telepaticky kontaktoval Alfu Evana a Lunu Coru. Ještě nedorazili,“ odpovídá tiše Gideon a vyhýbá se mému přímému pohledu.

Mrazivé zjištění mě zasáhne přímo do břicha. Ani se neobtěžovali mě navštívit. Jejich vlastní dcera omdlela v nemocnici a oni si nedokázali najít jedinou minutu, aby zkontrolovali, jestli vůbec dýchá.

Svezu se z postele. Nohy mám jako z těžkého olova. Gideon na mě volá jménem, jeho hlas je plný obav, ale já neodpovídám. Nemůžu odpovědět. Vrávorám z nemocnice a protlačím se těžkými dvoukřídlými dveřmi. Země se mi pod nohama třese, dokud si neuvědomím, že ty otřesy patří mému vlastnímu roztřesenému tělu. Dám se do zoufalého běhu. Potřebuji rodinné teplo. Potřebuji špetku útěchy, která by mě ukotvila v tomto světě. Mířím přímo k obrovskému sídlu svých rodičů v centru území smečky.

Od okamžiku našeho narození byla propast mezi Nylou a mnou naprosto jasná. Jsme identická dvojčata, dcery Alfy a Luny. Měly bychom si být rovny. Místo toho je Nyla opečovávaným oblíbencem. Nemá vůbec žádnou magii, ale všechno jí projde. Já jsem těžce pracující léčitelka, která zasvětila svůj život a své schopnosti smečce, abych si zasloužila titul Alfy. Nyla mě nenávidí z hloubi svého povrchního srdce. Krade mi každou laskavost, každou špetku chvály, kterou se mi kdokoli pokusí projevit. Moji rodiče plní každý její rozmar a neustále tvrdí, že má zvláštní potřeby, zatímco mé vlastní potřeby jsou ignorovány.

Dorazím k velkolepým vstupním dveřím sídla Alfy. Rozrazím je, zoufale toužící po matčině objetí.

Extravagantní obývací pokoj voní pečeným masem a drahým červeným vínem. Moji rodiče sedí na plyšových kožených pohovkách. Vypadají naprosto uvolněně. Otec nepřítomně listuje v telefonu. Matka ležérně popíjí z jemného křišťálového šálku na čaj. Moje nepřítomnost je netrápí. Netrápí je ani to, že se jejich vlastní dcera právě probrala po pěti hodinách bezvědomí.

„Vidím, že už jsi v pořádku, Kaio,“ pronese otec nonšalantním tónem, aniž by se vůbec obtěžoval vzhlédnout od svítící obrazovky.

Slzy se mi okamžitě nahrnou do očí, přetečou přes řasy a zanechávají horké stopy na tvářích.

„Mám měsíční nemoc!“ vykřiknu a můj hlas roztříští tichou atmosféru v místnosti.

Moji rodiče na zlomek vteřiny ztuhnou. Na tvářích se jim mihne krátký záblesk šoku. Pak se jejich rysy uvolní zpět do nekonečně iritujícího klidu.

„Určitě je to špatná diagnóza, Kaio. Máš léčitelské schopnosti. Proti takovým věcem jsi imunní. Vrať se na svou kliniku a přestaň dělat scény.“ Matka odmítavě mávne rukou s dokonalou manikúrou a znovu se napije čaje.

Vzadu v krku mi stoupne žluč. Ta naprostá lhostejnost bodá hůř než fyzická rána.

„Nyla mi to předala! Pamatujete, jak před lety tu nemoc chytila? Snažila jsem se ji léčit a neustále jsem omdlévala vyčerpáním! Mohli jsme provést bezpečnou, standardní transfuzi krve. Ale vy dva jste trvali na tom, abych ji nechala do mě zabořit zuby! Přinutili jste mě nechat ji pít mou krev přímo ze žíly!“ křičím z plných plic a ukazuji na ně obviňujícím prstem.

Místo soucitu nebo hrůzy se otcova tvář okamžitě zkroutí do vzteku. Vyskočí z pohovky. Práskne obrovskou pěstí do proskleného mahagonového konferenčního stolku, až čajové šálky zachrastí.

„Přestaň dělat drama, Kaio! Gideon je starý blázen, který neví nic o skutečné magii! Nebo se nám snažíš říct, že lituješ záchrany života vlastní sestry? Víš, že Nyla má slabý imunitní systém! Byla bys radši, kdyby tvé dvojče zemřelo? Tak moc jsi sobecká k vlastní krvi? Chodíš po téhle smečce a chováš se jako spasitelka, ale k vlastní rodině nedokážeš projevit ani základní soucit!“ zařve na mě, oči mu planou ochranitelským hněvem za dceru, která v místnosti ani není.

Vzduch mi opustí plíce. Hruď se mi sevře, mačkaná neviditelným svěrákem. Vždycky používají tuhle absurdní výmluvu. Tvrdí, že za Nylin slabý imunitní systém můžu já. Říkají, že jsme sdílely stejnou dělohu a protože já měla magii, chamtivě jsem jí ukradla všechny živiny a nechala Nylu trpět a chřadnout. Jaký pro to mají důkaz? Žádný. A i kdyby to byla pravda, znamená to, že si zasloužím zemřít? Neobětovala jsem pro tuto rodinu už dost ze své duše? Bez mé magie by Nyla nepřežila ani dětství.

Stojím tam a dusím se pod drtivou tíhou jejich kruté lhostejnosti. Do kostí se mi zažírá temné, děsivé uvědomění. Mohla bych padnout mrtvá přímo tady na jejich drahý importovaný koberec, krvácet z očí a oni by neuronili jedinou slzu. Kdybych umírala přímo před nimi, nezískala bych ani kapku soucitu. Pravděpodobně by si jen stěžovali na tu skvrnu. Nyla je jejich svět. Moje celoživotní oddanost pro ně neznamená vůbec nic.

Otočím se. Prchám z domu, neschopná strávit s nimi v jedné místnosti byť jen o vteřinu déle.

Když vyrazím předními dveřmi, do tváře mě udeří chladný noční vítr. Nepřestávám běžet. Jakmile překročím hranici lesa, přivolám svého vlka. Kosti mi v plynulém pohybu praskají, prodlužují se a přeskládávají. Z kůže mi vyráží hustá srst. Proměním se do vlčí podoby a dopadnu na kyprou hlínu čtyřmi mocnými tlapami.

Běžím slepě a zběsile temnou bezměsíčnou nocí. Stíny vysokých borovic kolem mě splývají v závratném přívalu černé a šedé. Nechávám se vést čistými zvířecími instinkty, mé tlapy se derou podrostem, lámou silné větve a rozrývají vlhkou půdu. Je mi jedno, kam mířím, hlavně ať je to daleko od lidí, kteří mi dali život. Svět mi připadá prázdný a studený, zbavený jakékoli upřímné lásky nebo loajality.

Dorazím na širokou, pustou mýtinu. Ticho noci na mě ztěžka doléhá. Zvednu těžkou tlamu k obloze. Vypustím hlasité, dlouhé zavytí plné čistého, srdceryvného zoufalství. Ten strašidelný zvuk se nese hustými stromy a odnáší mé zlomené srdce a můj blížící se rozsudek smrti do prázdna.

Náhle do mého těla jako nákladní vlak vrazí nevysvětlitelná, drtivá vlna vyčerpání. Magie se z mé krve vytratí v jediném děsivém okamžiku. Kosti se mi násilím vracejí zpět, drhnou o sebe s trýznivým třením. Nemoc mě proti mé vůli brutálně nutí zpět do lidské kůže.

Tvrdě dopadnu na lesní půdu. Nahá. Třesoucí se. Bezbranná. Padnu na holé ruce a kolena, o ostré kameny si sedřu kůži.

Hruď mi sevře prudká křeč. Kašlu, dusím se a celou minutu dávím. Plíce mi hoří, jako bych vdechla žhavé uhlíky. Na zpocenou, třesoucí se kůži se mi lepí hlína. Lapám po drahocenném vzduchu, hrdlo mám sedřené a krvácející ze síly toho záchvatu.

Převalí se přes mě čirá hrůza, chladnější než noční vzduch. Ta nemoc mi už sžírá magii. Rychle mi ničí schopnost proměny. Ztrácím svého vlka.

Vyděšená a sama se schoulím do těsného klubíčka na studené zemi. Strach z mučivé smrti mi svírá samotnou duši. Toužím po jakémkoli zdroji útěchy. Toužím po vřelém objetí. Potřebuji se cítit v bezpečí.

Podívám se nahoru skrz temnou klenbu listí. Nedaleko září povědomé jantarové světlo na verandě. Uvědomím si, že mě mé hluboko zakořeněné instinkty dovedly přímo na práh mého druha Caleba.

Donutím se vstát. Svaly mě bolí a protestují při každém sebemenším pohybu. Zbytek cesty jdu pěšky, bosýma nohama překračuji ostré větvičky a suché, křupavé listí. Prostě potřebuji, aby mě objaly jeho silné paže. Potřebuji, aby si mě přitiskl k hrudi a řekl mi, že všechno bude v pořádku. Potřebuji, aby mě můj druh ukotvil v životě.

Vstoupím na jeho dřevěnou verandu. Přední dveře jsou odemčené, přesně tak, jak je pro mě vždycky nechává. Překročím práh a vejdu do tmavého, tichého obývacího pokoje. Nos mi naplní povědomá, uklidňující vůně borovice a cedru a v dnešní noční můře mi poskytne krátký, prchavý okamžik útěchy.

Ale když se úzkou chodbou potichu blížím k dveřím jeho ložnice, jeden zvuk mě zastaví na místě.

Skrz masivní dřevo prosakují podivné, tlumené zvuky. Rytmické, zběsilé vrzání těžkých pružin postele. Vlhký, zřetelný pleskavý zvuk holé kůže o kůži. Vysoké, udýchané sténání rozléhající se v uzavřeném prostoru.

Krev mi okamžitě zmrzne v žilách. Dech se mi prudce zasekne v sedřeném hrdle.

Třesu se od hlavy až k patě, natáhnu ruku a stisknu studenou mosaznou kliku. Pohled, který se mi naskytne, vezme už tak roztříštěné kousky mé mysli a srdce a rozdrtí je na prach.

Moje identické dvojče Nyla rajtuje na mém druhovi.

Je nahá, obkročmo sedí na Calebových úzkých bocích s nestoudným nadšením. Její blond vlasy divoce poletují vzduchem, jak na něm skáče nahoru a dolů s dychtivým zoufalstvím. Mokré, klouzavé zvuky Calebova tvrdého, tlustého ptáka, jak zajíždí hluboko do Nyliny mokré kundy, se hlasitě a obscénně rozléhají spoře osvětlenou místností. Nyla má ruce pevně opřené o jeho širokou hruď, nehty mu zarývá do kůže a boky prudce a zběsile přitlačuje k jeho rozkroku v rytmickém tempu. Caleb svírá její holý, bledý zadek oběma svýma velkýma rukama a jeho prsty jí na kůži zanechávají červené stopy. S každým jejím pohybem dolů vyráží pánví vzhůru, aby svůj penis zarazil ještě hlouběji do její mokré dírky, a v čisté rozkoši sténavě vydechuje její jméno. Jsou ztraceni v syrovém, zvířecím aktu mrdání, těla se jim lesknou potem a znesvěcují právě tu postel, kterou jsem s ním měla sdílet já.