*Úhel pohledu: Kaia*

Otcovy obličejové svaly ztuhnou v masku z chladného kamene, jako by vůbec nevnímal čirou hrůzu v mé otázce.

„Ty a Nyla jste identická dvojčata. Pro vnější svět nebude záležet na tom, kdo vezme vinu za tenhle zločin na sebe, hlavně že jim bude předána vlkodlačice s blond vlasy. Kaio, občas se prostě musí přinést oběti.“

Vzduch ve sterilním nemocničním pokoji zhoustne, až se nedá dýchat. Plíce mě pálí při každém mělkém nádechu. Rozhodli se mě předat lykanům. Tohle je brutální rasa proslulá tím, že před zabitím raději své nepřátele bezcitně mučí. Rodiče mě posílají na mučivou smrt jen proto, aby zajistili mír kvůli bezohlednému prohřešku mé sestry, která řídila opilá. Mění můj život za její chybu.

Sevřu ruce v pevné pěsti a vykročím k nohám postele.

„Jsem budoucí alfa téhle smečky! Celý život jsem se na to připravovala! Co se stane s Evermore, když budu pryč? Kdo se postará o naše lidi?“ křičím v čirém vzdoru a nechám svou auru alfy proniknout stísněným pokojem.

Otec ani neucukne. Chladně odhalí jejich skutečný, zvrácený plán a zatluče poslední hřebík do mé rakve.

„Až budeš pryč, Nyla zaujme tvoje místo. Vzhledem k tomu, že jsi už Caleba odmítla, vezmou se. Budou spolu vychovávat své dítě jako noví vůdci Evermore.“

Hrudí se mi rozlije bolest nekonečně horší než jakékoli fyzické bodnutí. V žilách mi proudí zrada a otravuje mi krev rychleji, než by kdy dokázala měsíční nemoc. Tohle měli celou dobu v plánu. Chtějí se mě zbavit.

„Smečka Nylu jako alfu nikdy nepřijme! Pro tuhle pozici jsem dřela do úmoru! Starší nebudou jen tak sedět se založenýma rukama a dívat se, jak předáváte titul tomu neschopnému hlupákovi!“ křičím, jak se mi hrdlo trhá obrovskou silou mé agónie.

Matka přistoupí blíž. Ruka jí švihne vzduchem a vlepí mi tvrdou facku přes tvář. Ostré prasknutí se odrazí od bílých dlaždicových zdí a na kůži mě zaštípe.

„Už toho bylo dost! Jestli starší smečky nebudou souhlasit s tím, aby Nyla byla alfa, pak zkrátka budou muset uvěřit, že ona je Kaia!“ zaječí hystericky a po její vlastní tváři se koulejí slzy.

Zatají se mi dech. Celý můj svět se mi hroutí pod nohama do prachu. Nyla mi neukradne jen mého druha, mé rodiče a mou budoucnost. Chystá se mi ukrást i identitu. Hodlají vymazat mou existenci a nechat ji, aby si oblékla můj život jako kradený kabát. Bude nosit mé jméno, vládnout mé smečce a spát s mým bývalým snoubencem, zatímco já shniju v lykanském žaláři.

Než stihnu vstřebat tuhle psychickou vraždu, panty dveří se zachvějí těžkým, zlověstným zaklepáním. Klika se otočí. Do pokoje vstoupí dva obrovští, těžce osvalení lykanští vymahači. Jejich pouhá velikost zablokuje světlo z chodby a jejich děsivá přítomnost vysaje ze vzduchu zbývající kyslík.

„Lykanský král žádá tu, která nese vinu za porušenou dohodu,“ zaburácí velitel vymahačů hlasem připomínajícím drcení kamenů.

Bez jediné špetky zaváhání namíří oba moji rodiče prsty přímo na mě. Odvrátí zrak a odmítají se podívat na monstrum, kterým se právě stali.

„Ne! Podívejte se na mě! Jak jste to mohli udělat vlastnímu dítěti?“ křičím, kopu a zmítám sebou, zatímco mě vymahači chytí za paže drtivou silou.

Kolem zápěstí mi cvaknou těžká železná pouta, která se mi hluboce zakousnou do kůže. Rodiče prázdně zírají do podlahy. Prosím je, dokud neochraptím, ale oni nepromluví už ani slovo, zatímco mě ti obrovští muži táhnou ven z pokoje.

Do tváře mě udeří vlhký noční vzduch. Jeden z vymahačů mě strčí na zadní sedadlo velkého, tmavého transportního auta. Dopadnu na kožené sedadlo jako vzteklé zvíře a spoutanýma rukama neobratně zachytím svůj pád. Těžké dveře s bouchnutím zapadnou a uvězní mě uvnitř. Motor s řevem ožije. Pneumatiky zaskřípou o asfalt, když ujíždíme z areálu nemocnice.

Přitisknu čelo na studené sklo okna a sleduji, jak se Evermore ztrácí v dálce ve tmě. Je to jediný domov, který jsem kdy poznala. Hluboko v kostech se mi usadí dutá porážka a mrazí mě až v morku. Útěk by jen odsoudil celou mou smečku ke krvavé válce. Lykani by mě uštvali a ulice Evermore by se zbarvily doruda krví nevinných. Nylin zločin vyžaduje zaplatit daň a platidlem jsem já. Opřu se zády o sedadlo a nechám, aby mě pohltily stíny. Přijímám svou popravu.

Dlouhá cesta probíhá v naprostém tichu. Krajina se mění ze známých borovicových lesů Evermore na rozeklané, impozantní hory lykanského území. Při západu slunce těžké vozidlo konečně zpomalí. Přijíždíme k obrovské, opulentní a děsivé lykanské pevnosti. Tyčící se kamenné zdi vrhají na nádvoří dlouhé, hrozivé stíny.

Vymahači mě za řetězy vytáhnou z auta a táhnou mě nekonečnými, temnými kamennými chodbami. Vzduch je s každým krokem chladnější a voní po vlhké hlíně, hořících pochodních a staré krvi.

Těžké dřevěné dvoukřídlé dveře se rozletí. Vymahači mě strčí vpřed do velkého, rozlehlého trůnního sálu. Ve středu komnaty dopadnou má kolena na tvrdou kamennou podlahu a nohama mi projede ostrá vlna bolesti.

Jsem nucena klečet před samotným lykanským králem.

Jeho přítomnost je dusivě zastrašující. Sedí na vyvýšeném kamenném trůnu a jeho temná silueta vyzařuje smrtící sílu. Zdá se, jako by se stíny v místnosti stáčely a deformovaly kolem jeho mohutné postavy. Jeho pohled proniká skrze šero a přibíjí mě k podlaze jako bezmocnou kořist.

„Co řekneš lykanské radě ke svým zločinům?“ zeptá se neuvěřitelně hlubokým, mocným hlasem, který se odráží od mohutných stěn. Z pouhé dominance v jeho tónu mi vibrují kosti.

S pocitem, že jsem uvnitř naprosto vyprázdněná, držím bradu sklopenou. Nyla už vyhrála. Má Caleba, přízeň mých rodičů i mou smečku. A navíc moje smrtelná měsíční nemoc znamená, že jsem i tak prakticky mrtvá. Zbývá mi už jen pár týdnů života. Bojovat nemá smysl. Bránit se by bylo jen mrhání dechem.

Pohled upřu na popraskanou kamennou podlahu a odpovídám mrtvým tónem bez emocí.

„Nic. Pokud si jako trest přejete vzít můj život, tak budiž.“

Moje apatie krále popudí. Jak jeho alfa aura vystřelí zuřivostí, místnost se naplní těžkým, dusivým tlakem.

„Ty se opovažuješ neprojevit žádnou lítost?“ zařve ve vzteklém pobouření, až zvuk rozechvěje zbraně upevněné na kamenných stěnách. Odmítavě mávne rukou směrem ke stínům. „Přineste mi její hlavu!“

Masivní vymahač si stoupne za mě. Svalnatou ruku mi bolestivě zaboří do blonďatých vlasů, trhne mi hlavou dozadu a odhalí tak můj zranitelný krk. Studené, ostré ostří jeho obrovského širokého meče mi přejede po hrdle a přitlačí právě tolik, aby poranilo jemnou kůži.

Hruď mi zaplní tichý, smířený klid. Není už ve mně žádný strach. Žádné další zrady, žádná další bolest, žádná další nemoc. Zavřu oči. Jsem připravena na konec.

Zasáhne mě ta vůně, ještě než se čepel vůbec stihne pohnout.

Do nosu mě udeří neuvěřitelně povědomá, opojná vůně čerstvé borovice a hřebíčku. Protne vlhký, kovový puch trůnního sálu jako břitva. Má vnitřní vlčice, dřímající a oslabená nemocí, najednou ožije. V mé mysli vydá ohlušující, euforické zavytí a zoufale drápe zevnitř na mou hruď.

Oči se mi rozletí a setkají se přímo s těmi lykanského krále.

Královy krvežíznivé, rudé oči se najednou změní. Karmínová barva se vytratí a nahradí ji úchvatná, povědomá oceánově modrá.

Já ty oči znám. Zmapovala jsem každý jejich milimetr v tlumeném světle hotelového pokoje.

Jeho ztvrdlá, rozzuřená tvář se ze zmatení zkřiví v čirou, nefalšovanou hrůzu. Zírá na mě, když mu to dojde jako přívalová vlna.

„Družko!“ zavrčí.

To jediné slovo zavibruje skrz kamennou podlahu a otřese samotnými základy místnosti.

V rozmazané šmouze nadpřirozené rychlosti zmizí z trůnu. Vzduch mi profičí kolem tváře. Jeho obrovské paže mě obemknou kolem pasu a vytrhnou mě pryč od kata. Vymahač v šoku zavrávorá dozadu. Těžký meč s hlasitým řinkotem dopadne na kamennou podlahu, kov ostře zazvoní do napjatého ticha.

Srdce mi zběsile vynechá. Podívám se nahoru na jeho dokonale vyřezávanou tvář a mysl se mi vymyká kontrole.

Co tady dělá můj sexy neznámý cizinec z hotelového baru? Jak může být lykanským králem?

„Moje!“ divoce zavrčí.

Zaboří tvář hluboko do záhybu mého krku a vtahuje do sebe obrovské, zoufalé nádechy mé vůně. Jeho mohutná hruď se těžce zvedá proti té mojí. Teplo, které vyzařuje z jeho těla, mi propaluje tenké oblečení.

Ztuhnu v naprostém úžasu, rty pootevřené tichým šokem. Mé ruce zůstávají spoutané těžkými železnými okovy uvězněnými mezi našimi těly. Nemůžu mluvit. Nemůžu se hýbat. Skutečnost je pro můj mozek prostě příliš neuvěřitelná, než aby ji dokázal zpracovat.

Najednou se král odtáhne. Jeho obrovské ruce mi sevřou ramena. Jeho pronikavý modrý pohled zběsile těká mezi mým obličejem a mým plochým břichem. Znovu se nakloní a zhluboka se nadechne přímo nad mým břichem.

„Cítím ve tvém břiše své mládě?“ zeptá se a jeho hluboký hlas se chvěje syrovými, nezpracovanými emocemi.

Jeho mládě v mém břiše…

Já jsem těhotná???