*Úhel pohledu: Kaia*

Těžké ticho hotelového pokoje zesiluje bušení v mé lebce. Sedím naprosto nehybně na kraji velké matrace a tisknu si zamotané bílé prostěradlo k hrudi, abych zahnala ranní chlad. Časné ranní slunce proniká škvírou v těžkých závěsech a osvětluje zrnka prachu tančící v tichém vzduchu. Připadá mi naprosto neskutečné, že jsem s úplným cizincem měla intenzivnější fyzickou chemii a výbušnější sexuální spojení, než jaké jsem kdy měla s Calebem za celou dobu našeho vztahu. Přesto včerejší noc, kdy byl jeho penis hluboko ve mně, jako zázrakem vymazala tupou, přetrvávající bolest z přetrženého pouta s druhem. Poprvé za dobu, co mi připadá jako věčnost, se má hruď necítí jako vydlabaná jeskyně odmítnutí a zoufalství.

Sedím na kraji postele, obdivuji jeho mohutnou, svalnatou postavu a jeho dokonale tvarovanou, dechberoucí tvář, zatímco spí. Tmavé, kudrnaté vlasy mu bez námahy padají přes čelo a zjemňují ostré, nebezpečné úhly jeho vyřezávané čelisti. Prostěradla má stažená pod boky a odhalují těžké propletené svaly jeho širokého hrudníku a slabé stopy po škrábancích, které mé nehty zanechaly na jeho zlatavé kůži. Když sleduji pravidelné zvedání a klesání jeho hrudi, zmocní se mě zvláštní pocit klidu.

Najednou mé plíce zachvátí prudký, nezvladatelný záchvat kašle. Horká a absolutní panika vzplane. Přitisknu si ruku na ústa a slepě se řítím do koupelny. Jak klopýtám vpřed, bosé nohy mi kloužou po studené dlažbě. Nakloním se nad umyvadlo a prudce vykašlávám jasně červenou krev na bílý porcelán. Svírám okraje keramického umyvadla, klouby mi bělají a já bojuji o jediný nádech. Jazyk mi pokrývá kovová chuť vlastní krve. Zírám v naprosté hrůze, jak karmínové kapky mizí v odpadu. Měsíční nemoc rychle postupuje. Nemoc trhá můj imunitní systém na kusy děsivým tempem.

Třesoucíma se rukama si omyji obličej a setřu zbytek krve ze rtů. Bez jakéhokoliv času nazbyt a vyděšená, že by zjistil můj nevyléčitelný stav, vklouznu zpátky do ložnice. Posbírám ze země své rozházené oblečení, mé pohyby jsou rychlé a tiché. Obléknu si šaty, popadnu kabelku a vrhnu poslední, toužebný pohled na nádherného muže v posteli. Vyklouznu z hotelového pokoje dřív, než se cizinec vůbec zavrtí, a zanechám za sebou jediný krátký okamžik útěchy, jaký jsem za poslední dny poznala.

Následující týden trávím v naprosté izolaci. Jezdím bezcílně pryč od centra města a nakonec si pronajmu jiný, zchátralý hotelový pokoj na samém okraji území. Tapety se loupou v dlouhých, ošklivých pruzích a blikající neonový nápis venku vrhá na prohnutou postel chorobně žlutou zář. Zcela poprvé v životě se aktivně vyhýbám svým povinnostem ve smečce. Zamknu dveře, zatáhnu zaprášené závěsy a nechám tmu, aby mě pohltila celou. Sedím na zemi zabalená do tenké kousavé deky a snažím se vstřebat to rychlé chátrání svého těla.

Ale jak mi nemoc neúprosně vysává fyzickou energii, je stále nemožnější ignorovat realitu mé situace. Každé ráno je probuzení namáhavější než to předchozí. Sedmého dne mám končetiny jako z olova. Když vstanu z postele, před očima mi plavou tmavé skvrny. Mysl mám neustále zastřenou hustou mlhou, takže je nesmírně obtížné soustředit se i na základní myšlenky. Měsíční nemoc pomalu dusí mého vlka a ta dutá prázdnota v mé hrudi se nedá snést.

Navzdory trýznivé slabosti, která se mi usadila v kostech, mé instinkty Alfy s řevem ožívají. Nemůžu se prostě jen tak schovávat v tomto rozpadajícím se pokoji a čekat ve stínech na smrt. Jsem léčitelka. Jsem budoucí Alfa smečky Evermore. Vím, že se musím vrátit k naší smečce a postavit se svým povinnostem čelem, bez ohledu na to, že mě čeká smrt. Moji lidé mě potřebují a já je odmítám opustit kvůli svému vlastnímu tragickému osudu. Posbírám svých pár věcí, vnutím své těžké, bolavé tělo do auta a vydám se na vyčerpávající cestu zpět domů.

Když dorazím zpět na území smečky, atmosféra je děsivě, zneklidňujícím způsobem tichá. Cvičiště, kde se obvykle rozléhají agresivní výkřiky trénujících bojovníků, je naprosto prázdné. Cesty mezi domy smečky jsou vylidněné, až na pár členů, kteří rychle sklopí zrak a spěchají dovnitř, když uvidí přijíždět moje auto. Srdce mi prudce buší o žebra, když zastavuji u hlavního sídla.

Gideon, doktor smečky, mě zoufale zastaví před velkým domem mých rodičů. Vypadá vyčerpaně, svou lékařskou brašnu má nedbale přehozenou přes rameno a zpanikařené oči mu lemují tmavé, těžké kruhy.

„Kaio, díky Bohyni, že už jsi tady,“ vydechne Gideon a přiběhne ke dveřím mého auta ještě dřív, než stačím úplně vystoupit.

„Gideone, co se děje? Proč je tu úplně mrtvo?“ ptám se a tep se mi zrychluje kvůli jeho vyděšenému chování.

Projede si třesoucí se rukou řídnoucí vlasy a oznámí mi ponurou, děsivou zprávu. „Je to tvé dvojče. Nyla měla těžkou autonehodu a nabourala přímo na území lykanů. Teď je v nemocnici smečky.“

Hruď mi sevře ledová panika. Přestože je Nyla ta absolutně nejhorší věc, která mě kdy potkala — ukradla mi druha i lásku mých rodičů — ztuhnu na místě. Z představy, jak leží zakrvácená a zlomená ve zkroucené hromadě kovu, se mi prudce zvedá žaludek. S nevolností zjišťuji, že ji navzdory všemu stále miluji. Sdílely jsme stejnou dělohu. Máme stejnou tvář.

„Přežije to?“ zeptám se hlasem sotva o něco hlasitějším než šepot.

„Je stabilní, ale má přísně nařízeno neopouštět pokoj. Tvoji rodiče tě všude zoufale hledali,“ vysvětluje Gideon a spěšně ukazuje směrem k nemocnici.

V hrudi se mi zažehne krátká, pošetilá jiskřička naděje. Možná, že se opravdu o moje blaho báli. Možná je moje nevysvětlitelné zmizení donutilo uvědomit si, že i já jsem jejich dcera a že mě milují stejně tak moc jako Nylu. Poděkuji Gideonovi a přinutím nohy jako z olova k běhu, sprintuji k nemocnici se srdcem až v krku.

Tato ubohá naděje se rozbije na milion ostrých kousků vteřinu poté, co vstoupím do Nylina nemocničního pokoje.

„Kde jsi byla? Víš, jak dlouho už tvoje sestra čeká na léčitelku?“ zaburácí na mě otec.

Tvář má rudou syrovou zuřivostí. Neptá se, jestli jsem v pořádku. Neptá se, proč vypadám tak bledě a nemocně. Dívá se na mě jen s čistou, nefalšovanou nenávistí. Polknu ten obrovský knedlík bolesti v krku. Potlačím vyčerpání vyzařující z mých kostí a dojdu k nemocničnímu lůžku. Nyla leží opřená o polštáře a vypadá spíše naštvaně než zraněně.

Podržím ruce nad jejím tělem a soustředím svou magii. Z mých dlaní prýští zářící zlaté světlo, které osvětluje sterilní bílou místnost. Vedu hřejivou energii po její kůži a dokonale hojím Nyliny drobné oděrky a modřiny. Magie mi vysaje už tak vyčerpané zásoby energie, hlava se mi motá, ale dokončím úkol bez jediné stížnosti. Zlaté světlo pohasne a na Nyle nezůstane po zraněních jediná stopa.

Ale mé magické vypětí jim zjevně nestačí.

„To je všechno tvoje chyba!“ zaječí moje matka.

Vrhne se dopředu a míří obviňujícím prstem přímo na můj obličej. „Kdybys kvůli Calebovi nedělala takový povyk, Nyla by se nikdy nerozrušila a nesedla by opilá za volant. Nejenže jsi dostala svou sestru do nemocnice, ale ještě se musíme vypořádat se znesvěcením lykanského území!“

Vybuchne ve mně vztek, horký a oslepující. Čirá, neomluvitelná drzost jejího obvinění zpřetrhá poslední nitku mé trpělivosti.

„Nyla je dospělá! Já byla ta, koho podvedli, nezajímají tu nikoho moje pocity?“ zakřičím a můj hlas se odráží od stěn nemocnice.

Otec se postaví před matku a hruď má agresivně vypjatou. Okamžitě mě obviní, že i já jsem sobecká nevěrnice. „Nedělej tu ze sebe oběť! Caleb tě viděl odcházet z baru s jiným mužem hned poté, co jsi opustila toto území. Jsi naprosto sobecká, Kaio. Nevychovali jsme tě k takové nehoráznosti.“

Rozzuřená a znechucená jejich do očí bijícím pokrytectvím se otočím k odchodu. Nebudu tu stát a nechat se slovně napadat lidmi, kteří by mě měli chránit. Natáhnu ruku po těžké dřevěné klice, ale otcův hromový hlas mě zastaví v půli kroku.

„Nemůžeš odejít! Prastará dohoda s lykany byla porušena!“ zařve a jeho tón přejde ze vzteku do absolutní hrůzy.

Ztuhnu, ruku napřaženou nad klikou. Lykani jsou děsivá, brutální rasa obrovských měňavců, kteří jsou ve válce bez problémů schopni povraždit celou naši smečku. Jsou to monstra z legend, tyčící se nad obyčejnými vlkodlaky a disponující desetkrát větší silou, než máme my. Porušení dohody s nimi se pro celou smečku Evermore rovná jistému trestu smrti.

Přepnu se do uvažování budoucí alfy, potlačím svůj osobní vztek a postavím se k nim čelem. „Musíme okamžitě zařídit diplomatické setkání a nabídnout významný dar na usmířenou jako náhradu za škody, které Nyla způsobila. Zavolám Betovi a zajistím peníze z pokladnice.“

„Na to už je příliš pozdě,“ zašeptá matka. Hlas se jí třese čirou hrůzou a oči má vytřeštěné a podlité krví.

Otec přistoupí blíž a zasadí mi zdrcující, katastrofální úder. „Nyla při řízení v opilosti srazila lykanské dítě. Nechala ho v kritickém stavu na pokraji smrti.“

Krev se mi začne vařit z Nyliny čiré, smrtící nezodpovědnosti. Srazila dítě. Lykanské dítě. Hněv lykanského krále se na nás snese jako pekelný oheň.

„Uvědomujete si vůbec, co udělala?“ dožaduji se odpovědi a blížím se k posteli.

Otec ale jen zdvojnásobí své úsilí a vinu svalí zcela na má bedra. „Kdybys neutekla z města... mohla jsi to dítě vyléčit! Kdybys v Nyle od začátku nevyvolala pocit viny, nic z toho by se nestalo!“

Zírám na něj a v naprostém úžasu mám pootevřená ústa. Jsem obviňována z dopravní nehody v opilosti, u které jsem ani nebyla, a to jen proto, že se má sestra cítila provinile kvůli tomu, že se vyspala s mým druhem.

Pak ale přijde poslední, mučivé bodnutí nožem, ze kterého se mi úplně zastaví srdce.

Moje matka se usedavě rozpláče a zhroutí se k okraji nemocničního lůžka. „Co když to ohrozí její těhotenství?“

Stojím jako přimrazená. Z plic mi prudce unikne všechen vzduch. Zdá se mi, že se nemocniční pokoj naklonil kolem své osy.

„Nyla je těhotná?“ hlesnu a ta slova mi sotva přejdou přes rty.

Matka ke mně vzhlédne, tvář zmáčenou slzami. „Ano! Čeká Calebovo dítě!“

Než vůbec stihne můj mozek zpracovat rozsah této ultimátní zrady, dřív, než vůbec stihnu plně vstřebat, že mé dvojče nosí dítě muže, kterého jsem si měla vzít, otec chladně odmítne můj šok, aby definitivně zpečetil můj osud. Podívá se na mě očima zbavenýma jakékoliv lásky, vřelosti nebo zaváhání.

„Lykanský král žádá ženu, která porušila dohodu. Lykanští vykonavatelé tu budou každou chvíli, aby tvou sestru odvedli, a ty ji musíš zastoupit,“ přikáže a jeho hlas zní tvrdě a nekompromisně.

Krev mi naprosto zledovatí. Zrada řeže hlouběji než měsíční nemoc hnijící v mém nitru. S hrůzou zírám na muže, který mě vychoval. Nedívá se na mě jako na dceru, ale jako na obětního beránka.

„Otče, ty se chystáš vyměnit můj život za mír s lykanským králem?“