Před dvěma lety

Vzpomínka na dobu před dvěma lety je pořád křišťálově jasná a stále pálí.

Posadila jsem se na své úzké posteli a šokem otevřela ústa.

Chloe se opírala o rám dveří a protahovala slova v silném texaském přízvuku. „Nechceš dneska večer vyrazit s námi, Flores?“

Jako chudá holka, kterou moje obscénně bohaté spolubydlící ostrakizovaly a zesměšňovaly, jsem prahla po jakémkoli náznaku přijetí. Většinu dní jsem trávila izolovaná právě na této koleji a zoufale toužila někam patřit. Poháněná ubohou potřebou zapadnout jsem dychtivě souhlasila. Mé naivní oči zůstaly slepé ke škodolibému potěšení, které se mihlo po Chloeině obličeji pokrytém silnou vrstvou make-upu. Ten krátký pohled měl být hlasitým varovným signálem, ale byla jsem příliš hloupá, než abych si ho všimla.

Chloe se ušklíbla a její vypočítavé oči s otevřeným opovržením přejely mou plnoštíhlou postavu. „Tak se pojď obléct.“

Sevřela jsem okraj matrace, protože jsem věděla, že nemám žádné oblečení, které by se mohlo měřit s jejím přepychovým šatníkem. „Ehm… kam vlastně jdeme?“

Pokrčila rameny a usmála se tajemným úsměvem. „Někam, kde jsi ještě nikdy nebyla, zlato.“

To, co následovalo, byla ponižující proměna. Natlačila mé zdráhající se tělo do vlastních lascivních, krajkových červených šatů. Protože patřily dívce mnohem vyšší a štíhlejší než já, působily ty šaty spíš jako mučicí nástroj než jako oblečení. Byly absurdně malé a vyzývavé. Mé poprsí sotva zakrývaly, vytlačovaly je do obscénně hlubokého výstřihu a těsně obepínaly mé široké boky. Lem končil skandálně vysoko v půli stehen a nechával mé nohy vystavené studenému vzduchu.

Pak mě donutila posadit se a přikryla mi obličej silnou vrstvou svůdného make-upu. Skutečnou mě vymazala pod nánosy make-upu a tmavých očních stínů. Když jsem zírala do zrcadla, nevinná dívka, kterou jsem znala, byla pryč. Nahradila ji přehnaně sexualizovaná cizinka, která každému, kdo se na ni podíval, slibovala až příliš mnoho. Rty mi nalíčila výraznou červenou barvou. Při pohledu na svůj odraz jsem se otřásla.

O sedm mučivých hodin později se iluze zábavného večera rozpadla.

Stály jsme v temné, hrozivě působící uličce a hleděly na obrovskou skrytou budovu, z níž sálalo čisté nebezpečí. Každý centimetr mého těla prostupoval hluboký, mrazivý neklid a chladil mi kosti víc než kdy dokázal zimní vítr. Snažila jsem se přesvědčit sama sebe, že se mi ruce třesou jen kvůli nočnímu chladu, ale tíha děsu se mi celý večer hromadila v hrudi.

Přitáhla jsem si paže k hrudi a hlas se mi změnil v šepot. „Ehm… kde to vlastně jsme, Chloe?“

Její přátelská maska během vteřiny spadla a Chloe po mně střelila pohledem plným čistého jedu. „Drž kurva hubu.“

Přistoupila k těžkým kovovým dveřím a zabušila pěstmi do obrovského klepadla. Dveře prudce otevřel obrovitý, svalnatý vyhazovač. Zamračil se a jeho mohutné svaly se napjaly, ale jakmile poznal Chloe, pohled mu změkl.

Přistoupila blíž a blýskla po něm zlomyslným úsměvem. „Máme propustku.“

Vyhazovač zamrkal a stroze přikývl, jeho malé oči sklouzly k její ruce. Potom se jeho chtivý, dravý pohled přesunul ke mně. Přelétl očima mé odhalené tělo a vystupující výstřih a intenzitou svého pohledu mě v duchu svlékl donaha. Kůže se mi zježila odporem. Ustoupila jsem, znechucená syrovým hladem v jeho výrazu. Neměla jsem ale na výběr. Přinutila jsem nohy k pohybu a následovala Chloe dovnitř.

V okamžiku, kdy se za námi s ránou zabouchly těžké kovové dveře, bezpečný, všední svět, který jsem znala, zůstal navždy uzamčený za nimi.

Uvnitř to byla klaustrofobická noční můra. Procházely jsme spoře osvětlenými chodbami zahalenými do tísnivých temně rudých a černých látek. Z nějakého místa hluboko v budově se podlahou šířilo tlumené dunění hlasité hudby. Chodbami se potulovali dobře oblečení, nebezpeční muži. Vrhali po mně pohrdavé, dravé pohledy, jako bych byla laciným kusem odpadu určeným k bezmyšlenkovité spotřebě. Jejich chladné oči dlouze spočívaly na mém odhaleném hrudníku. V jehlových podpatcích jsem musela popobíhat, jen abych Chloe stačila, a ona už mou přítomnost téměř nevnímala.

U dalších dveří čekala netrpělivě, vrhla po mně chladný, odtažitý pohled a pak se protlačila kolem další skupiny hrozivých vyhazovačů.

Najednou jsme byly vrženy do obrovské, rozlehlé místnosti zahlcené chaotickým, ohlušujícím hlukem. Vzduch byl hustý a nedýchatelný, prosycený cigaretovým kouřem, odporným pachem potu a zápachem rozlitého alkoholu. Pod pulzující hudbou jsem zaslechla děsivý, mokrý zvuk holých pěstí dopadajících na lidské tělo a drtících kosti.

Hrudník mi sevřel nefalšovaný děs. Málem jsem ustoupila a chtěla z téhle noční můry utéct.

Ale Chloe, která vycítila mou narůstající paniku jako dravec větřící krev, se na místě otočila. Sevřela mi zápěstí. Její ostré, pěstěné nehty se mi zaryly tak hluboko do křehké kůže, až jsem zalapala po dechu. Naklonila se ke mně a z hlasu jí kapalo sadistické očekávání. „Ale ne. Ty nikam NEUTEČEŠ, malá Marci, myško. Nepřivedla jsem tě sem celou vyparáděnou jen proto, abys vzala do zaječích.“

Trhla rukou dozadu a vlečela mé klopýtající, vratké tělo za sebou. Přes ohlušující hluk klubu jsem zaslechla, jak si pod nosem mumlá něco o tom, že mi dá lekci. Žaludek mi klesl do bezedné propasti a v uších mi začalo hlasitě hučet, až to přehlušilo všechno ostatní.

CO TÍM MYSLELA?