Pohled Tessy

Masivní, silná ruka se sevřela kolem mé paže, samotná síla toho stisku mě škubnutím odtáhla dozadu a bez sebemenší námahy mě vyrvala od zarytých nehtů HR manažerky.

Slabě jsem vrávorala, lapala po dechu a zvedla zrak. Srdce se mi v hrudi zastavilo a vynechalo důležitý úder.

I když jsem se dívala přímo na něj, stěží jsem dokázala uvěřit, že se právě objevil uprostřed této chaotické chodby. Alfa Killian Thorne stál přímo vedle mě a vypadal jako temný bůh sestupující z bouřkového mraku.

„A-Alfo Killiane,“ vykoktala HR manažerka a tvář ztratila veškerou barvu. Ústa jí zůstala viset dokořán, zamrzlá v masce čiré paniky a hrůzy.

Killian se na ni hned ani nepodíval. Prostě tam stál a vyzařoval děsivou, mrazivou auru, která srazila teplotu v chodbě o deset stupňů. Impozantní strážní ochranky okamžitě sklopili hlavy a couvli v čiré podřízenosti. Jeho bouřkově šedé oči konečně připíchly třesoucí se HR manažerku na místo, a jeho pohled byl dostatečně ostrý na to, aby prolil krev.

„Nepotřebuji zaměstnance, kteří si myslí, že mohou dělat rozhodnutí za svého šéfa,“ prohlásil. Jeho hlas byl temným, smrtícím varováním, které se odrazilo od skleněných stěn a vyslalo mi mráz přímo po páteři.

Přistoupil blíž a ovinul mi těžkou, ochranitelskou paži přímo kolem pasu. V momentě, kdy se jeho pevné tělo srovnalo s mým, zachvátila mé smysly ta omamná, ledová borovicová vůně. Obalila se kolem mě jako tlustá deka, díky čemuž mé tělo okamžitě zesláblo a zahřálo se. Moje vnitřní vlčice ze sebe vydala hluboké, dunivé vrnění čisté podřízenosti a zoufale se chtěla přitisknout blíž k Alfově ohromující dominanci.

„Pokud ještě někdy uvidím, že se děje něco podobného,“ vyhrožoval Killian manažerce naprosto jasně, „jste vyhozena. Vyklidíte si stůl.“

„A-ano, Alfo. Hrozně se omlouvám,“ blábolila a tiskla se zpátky ke zdi, vypadala, jako by chtěla, aby se pod ní propadla zem.

Než jsem se stihla ještě více opřít o jeho teplo, Killian spustil ruku z mého pasu. Náhlá ztráta jeho dotyku zanechala v mé hrudi dutou bolest, teplo jeho dlaně nahradila chladná prázdnota.

„Pojďte,“ nařídil stručně, otočil se ke mně širokými zády a vykročil směrem k leštěným ocelovým dveřím soukromého výtahu.

Věnovala jsem bledé HR manažerce a ohromeným strážným ostrý, samolibý pohled a nechala je dusit se ve vlastním děsu, než jsem si pospíšila za jeho dlouhými kroky. Přejel po čtečce elegantní černou bezpečnostní kartou. Kovové dveře se rozestoupily a my jsme vstoupili dovnitř. Dveře se zavřely a utěsnily nás společně uvnitř.

Výtah hladce vystřelil vzhůru, určený pro jeho ředitelskou kancelář v 58. patře.

Malý prostor vyplnilo těžké, dusivé ticho. Stála jsem kousek od něj a sledovala digitální čísla pater, jak naskakují výš a výš. Srdce mi do žeber tlouklo tak divoce, že jsem se bála, že to zběsilé bubnování v tiché kabině uslyší. Nenápadně a opatrně jsem po něm pohlédla. Killian měl pohled upřený přímo před sebe a čelist měl pevně zaťatou. Zůstával naprosto bez emocí a udržoval si obrovský fyzický i emocionální odstup, který mě palčivě bodal. Stál tam jako socha a vyzařovala z něj napjatá energie, která naznačovala, že by chtěl být kdekoli jinde na světě, jen ne uvíznutý v téhle kovové krabici se mnou.

Neklid mi zkroutil žaludek do pevných uzlů. Nesnášela jsem ticho.

„Takže, ehm... co vás sem dneska přivádí?“ zeptala jsem se, prolomila jsem to ticho bezdechým šepotem.

Vydal ze sebe hluboký povzdech, upravil si manžety svého na míru šitého saka, aniž by se mým směrem podíval. „Tuhle společnost vlastním.“

„Jasně. Aha, jasně.“

Zavřela jsem oči s touhou dát si ránu pěstí do obličeje.

Trapné ticho se znovu natáhlo a utahovalo se mi kolem krku jako struna, dokud výtah konečně necinkl. Dveře se rozestoupily a odhalily 58. patro. Byl to masivní, široce otevřený prostor bez stísněných kójí nebo levných kancelářských příček. Chlubil se rozlehlými mramorovými podlahami, uhlazeným moderním uměním a obrovskými okny od podlahy až ke stropu, která nabízela rozsáhlý, úchvatný výhled na rozlehlé město pod námi.

„Páni,“ zašeptala jsem si pod nosem, vstřebávajíc to čiré bohatství všude kolem.

Killian už kráčel napřed, jeho dlouhé nohy ukrajovaly vzdálenost k obrovské rohové kanceláři na druhém konci patra. Trochu jsem popoběhla, abych ho dohnala, a následovala ho přes vchod. Kousek opodál stála úžasná asistentka. Věnovala mi zdvořilé kývnutí, než za námi s pevným cvaknutím zavřela těžké dubové dveře.

A znovu jsme byli jen my dva. Srdce mi vyletělo zpátky do krku a tepalo ve mně směsici strachu a zoufalé naděje.

Killian si rozepnul sako s plynulou, ležérní grácií, ze které mi vyschlo v krku. Bylo nespravedlivé, jak dokázal udělat i ten nejjednodušší pohyb bez jakékoli námahy tak sexy. Obešel svůj masivní mahagonový stůl, položil ruce naplocho na leštěný povrch, ale nenamáhal se posadit. Nenabídl mi ani židli.

Prostě tam stál, tyčící se zeď ze svalů a autority. Tento vypočítavý odstup bolel o to víc.

„Takže jste na setkání se mnou trvala?“ podnítil mě ke slovu, jeho hlas zněl chladně a odtažitě.

Udělala jsem krok vpřed a stiskla popruh své levné tašky tak pevně, až mi zbělely klouby. „Pracovala jsem tady až do minulého týdne. Propustili mě bez udání důvodu.“ Zhluboka jsem se nadechla a donutila se mluvit jasně. Do detailů jsem popsala padělané e-maily, falešné dokumenty, které mi Declan nastrčil do počítače, a to rychlé, nezákonné propuštění, které oddělení lidských zdrojů protlačilo bez jakéhokoliv skutečného vyšetřování.

„Tohle je v mnoha ohledech zjevně protiprávní,“ žadonila jsem a zírala do jeho nečitelné tváře. „Tohle je bouda. Můžete mi prosím pomoct získat moji práci zpátky?“

Bez jediné vteřiny váhání mi Killian dal svou odpověď.

„Bohužel, ne.“

Ta strohá slova mě zasáhla jako fyzická rána do břicha. Srdce mi kleslo jako kámen. „Proč ne?“

„Nechám oddělení náboru prověřit, zda vaše propuštění proběhlo podle správných protokolů,“ prohlásil chladně a mluvil se mnou jako s cizí osobou z ulice. „Ale spor zaměstnance na nízké pozici není záležitost, kterou by měl generální ředitel řešit přímo. Ještě něco?“

Zoufalství mě násilně začalo dusit. Oddělení náboru? Projít tímhle byrokratickým bludištěm může trvat týdny, dokonce měsíce, než odvolání vůbec zpracují. Takový čas jsem neměla. Hodiny tikaly a mně došly možnosti.

„Ne, vy to nechápete,“ hádala jsem se, postoupila blíž k jeho stolu a hlas se mi třásl čistou panikou. Zahodila jsem svou hrdost a odhalila zdrcující realitu svého života. „Moje babička je v nemocnici. Její účty za lékařskou péči se každým měsícem hromadí a jsou čím dál vyšší. Topím se v dluzích, které mě dusí. Její léčba mě vysává ze všeho, co mám. Pokud nevydělám peníze, nevím ani, jak ji udržím naživu. Já tu práci opravdu, ale opravdu potřebuju.“

Věděla jsem, že pocházíme ze dvou různých světů. Stát v jeho mnohamilionové kanceláři a odhalovat ty nejzoufalejší a nejtrapnější části svého života před ním ve mně vyvolávalo pocit strašlivé zranitelnosti. Jen jsem doufala, modlila jsem se, aby mi muž, který mě včera v noci s takovým syrovým a nespoutaným hladem políbil na zadním sedadle svého auta, ukázal alespoň unci milosrdenství.

Ale to on neudělal.

Jeho bouřkově šedé oči zůstaly naprosto zbavené emocí. Byl to neproniknutelný kámen.

„Je mi to líto, slečno Vanceová,“ řekl tiše a zachoval si striktně formální tón.

Do očí se mi vehnaly slzy a rozmazaly mi vidění. Nemohla jsem se ani nadechnout. Na ramena mi dopadla obrovská tíha celého světa. Nedokázala jsem myslet na nic jiného než na nekonečné účty za lékaře, zničující dluhy a obrovskou horu sraček, která čekala, až mě pohřbí ve chvíli, kdy vyjdu z této budovy.

„Pokud je to všechno, moje asistentka vás doprovodí ven,“ řekl ležérně a natáhl svou velkou ruku směrem k tlačítku interkomu ležícímu na okraji jeho stolu.

Čistý, horečný instinkt převzal vládu nad mým mozkem.

Vrhla jsem se vpřed přes mahagonové dřevo a praštila dlaní přes jeho ruku, fyzicky jsem ji přitiskla na stůl, než jeho prst stačil stisknout to stříbrné tlačítko.

Killianovo obrovské tělo okamžitě ztuhlo. Zastavil se, jeho pohled sjel dolů k našim dotýkajícím se rukám, a pak se zvedl, aby se setkal s mýma očima.

Během pár vteřin se vzduch uvnitř luxusní kanceláře změnil. Místnost zaplavila masivní, dusivá vlna jeho omamné borovicové vůně. Zasáhla mi nos tak silně, že se mi z toho podlomila kolena. U vlkodlaka znamenal takto agresivní a hustý pachový ráz jen dvě věci: blížící se boj o dominanci, nebo intenzivní sexuální vzrušení.

Vzhledem k peroucímu teplu vyzařujícímu z jeho kůže pod mým dotykem to byl jednoznačný biologický znak toho druhého.

„Zjevně ke mně něco cítíte,“ zašeptala jsem a udržovala s jeho potemnělým pohledem oční kontakt.

Neodstrčil mě. Jen se na mě seshora díval, jeho šedé oči temněly jako prudká bouře stahující se v dálce.

Udělala jsem odvážný krok kolem okraje stolu a vnikla do jeho osobního prostoru. Svou volnou rukou jsem sklouzla nahoru po jeho široké hrudi a přitiskla dlaň naplocho proti jeho naškrobené bílé košili. Pod tou drahou látkou jsem cítila těžké, rychlé bušení jeho zrychleného srdečního tepu. Bušilo mi do dlaně a prozrazovalo jeho klidný zevnějšek. Jeho dýchání se znatelně zploštilo, hrudník se zvedal a klesal proti mému doteku.

„Co to děláte, slečno Vanceová?“ dožadoval se Killian a jeho hlas se stal nebezpečně napjatým a chraplavým. „Snažíte se svést mě, abyste dostala svou práci zpátky?“

Zaklonila jsem hlavu, abych se mu podívala do jeho pohledné, ztvrdlé tváře. Udržovala jsem s ním neochvějný oční kontakt a odmítala jsem couvnout.

„Můžete si dělat, co chcete,“ řekla jsem mu odvážně a hlas mi klesl do chraplavé výšky. „Nezastavím vás.“

Viděla jsem, jak těžce polkl. Adamovo jablko mu poskočilo v pevném krku. Bože, chtěla jsem ho ochutnat.

A tak jsem to udělala.

Postavila jsem se na špičky. Pomalu, mučivě pomalu, jsem přejela jazykem přímo po středu jeho hrdla a olízla jeho ohryzek rozvážným, mokrým tahem.

Tenhle jediný čin zničil i ten nejposlednější kousek jeho sebeovládání.

Killian ze sebe vydal hluboké, divoké zavrčení, které vibrovalo podlahou. Hned v další vteřině mě jeho velké ruce popadly za boky, zvedly mě z podlahy a silou mi záda přimáčkly dolů na jeho těžký mahagonový stůl.

Papíry se rozletěly po podlaze do nepřehledné hromady. Killian agresivně vkročil mezi mé rozevřené nohy. Jeho mozolnatá ruka vystřelila vzhůru a sevřela mi hrdlo s autoritativní dominancí, jeho dlouhé prsty se pevně ovinuly kolem přední části mého krku. Tiše jsem zakňučela a přitiskla k sobě stehna, ale jeho tlustá stehna udržela ta má doširoka roztažená.

Spalující teplo hromadící se mezi mými stehny se stalo nesnesitelnou, pulzující bolestí. Můj střed zklouzal a navlhl, zoufale toužil po tření. Přitlačil své mohutné svalnaté tělo přímo proti mému a já cítila zřetelnou, tvrdou bouli jeho silné erekce napínající se přes látku jeho tmavých oblekových kalhot. Byl tvrdý jako kámen. Jeho vzrušení se tlačilo přímo do lůna mých stehen, těžká délka jeho mohutného ptáka se tiskla přesně na můj promáčený střed.

Jeho tvář se vznášela pouhých pár centimetrů od mé. Jeho horký, těžký dech mě ovíval na zrudlých tvářích.

„Neměla byste mě dál pokoušet, slečno Vanceová,“ varoval mě chraplavě a jeho palec mi přejel přes zrychlený pulz na mém krku.

Dýchala jsem stejně ztěžka jako on. Tření jeho mohutné erekce, jak tlačila do mé vlhkosti, instinktivně cukalo mými boky vzhůru. Oblízla jsem si rty, čímž jsem ho rovnou provokovala zpět.

„Proč?“ zašeptala jsem a zírala na jeho rty. „Je to proto, že tvé sebeovládání není tak silné, jak jsi věřil?“

Killian se na mě podíval shora, oči temné chtíčem. Pak jeho výraz ztvrdl a dodal brutální záplavu ledové vody.

„Protože nepíchám panny.“

Ta drsná slova mě zasáhla jako fyzická facka do obličeje.

Než vůbec mohl můj mozek zpracovat, co řekl, Killian se ode mě prudce odtrhl. Udělal široký krok vzad, odtáhl svou erekci od mého bolavého středu a nechal mě trčet na svém stole.

Seskrábala jsem se z okraje mahagonového dřeva ve stavu naprostého šoku, tvář mi hořela spalujícím žárem. Kolena se mi třásla tak hrozně, že jsem se málem zhroutila proti židli. Oči jsem měla vykulené hrůzou.

„Co jsi to právě řekl?“ vyštěkla jsem a hlas se mi zlomil vedví. „Proč... Jak to sakra vůbec víš?“

Killian si klidně narovnal sako a upravil si hedvábnou kravatu, jako by mě ještě před chvílí neměl připíchnutou a připravenou na svém stole.

„Vím přesně, kdo jste,“ odpověděl chladně. „A vím o vašem vztahu s manželem mé sestry.“

Drtivé prozření na mě dopadlo v zničující vlně. Všechno do sebe zapadlo.

Declan.

Můj zkurvený ex-přítel mě nejen odkopnul a zničil mi kariéru. Zlomyslně roztruboval moje pannenství úplně všem. Použil mou nejhlubší nejistotu jako vtip, vysmíval se mi za mými zády a vzal tenhle intimní detail rovnou ke svému novému švagrovi Killianovi.

Zavalila mě masivní vlna ponížení. V zadní části krku chutnala jako hořká žluč. Pevně jsem si ovinula paže kolem hrudníku a cítila se nahá, malá a strašlivě odhalená.

„Declan je zasranej kretén,“ odsekla jsem roztřeseně a potlačovala horké slzy pálící v koutcích očí.

Killian jen trochu lhostejně pokrčil rameny. „Zjevně. Ale teď je ženatý s mou sestrou Vivian. Je teď součástí rodiny. Je mi to líto, ale já se do tohohle prostě nemohu míchat.“

Stála jsem tam, celá rudá a roztřesená. Volil si je. Vybíral si rodinnou politiku, chránil prolhaného muže, který mi zničil život, před nějakým firemním sporem.

Byla jsem tak zatraceně hloupá, když jsem si myslela, že ten jeden polibek v autě vlastně něco znamenal. Tohle byl Killian Thorne. Byl to miliardářský Alfa. Mohl mít, koho chtěl, a určitě nechtěl bez peněz, zoufalou pannu, která by dělala problémy v manželství jeho sestry.

„Jsem si jistý, že jste velmi schopná zaměstnankyně, slečno Vanceová,“ pokračoval Killian a nasadil přísně profesionální tón, čímž smazal poslední zbytky touhy. „Ale svádění mě vám v kariéře nepomůže. Přeji vám všechno nejlepší.“

Nakonec sáhl dolů a stiskl tlačítko interkomu na svém stole. Během několika vteřin se v otevřených dveřích objevila jeho ohromující asistentka, zdvořile čekající, až mě vyprovodí ven.

„Sbohem,“ zašeptala jsem a pohled nechala upřený do země. Nechtěla jsem, aby si všiml slz, které mi potichu stékaly po tvářích.

Otočila jsem se na podpatku a vyšla z jeho luxusní kanceláře. Cítila jsem se úplně prázdná. Moje hruď byla vydlabaná, zbavená vší naděje, se kterou jsem sem vešla. Sjela jsem soukromým výtahem dolů do haly jako neživý duch. Zírala jsem na měnící se čísla a cítila těžkou váhu, která mi kotvila nohy k podlaze. Moje mysl byla chaotickou bouří nepřekonatelných dluhů, hromadících se účtů za nemocnici a Killianovo brutální, ledově chladné odmítnutí mi hlasitě rezonovalo v uších.

Teď jsem si zoufale potřebovala najít novou práci.

Když se kovové dveře rozestoupily do rozlehlého přízemí, vlekla jsem se mramorovou halou a mířila přímo k východu. Potřebovala jsem se dostat ven na čerstvý vzduch, než se v téhle budově udusím.

Těsně předtím, než jsem došla k otáčecím proskleným dveřím, abych budovu Nexusu úplně opustila, ozval se za mnou zběsilý hlas.

„Slečno Vanceová! Počkejte!“

Zastavila jsem a otočila se. Zpoza bezpečnostní kontroly vyběhla Killianova asistentka Lyra a podpatky jí rychle klapaly o podlahu. V pěstěné ruce držela tlustou, zalepenou bílou obálku.

„Alfa Killian mě požádal, abych vám to předala,“ řekla, popadala dech a podala mi ji přímo do ruky.

Zírala jsem na tvrdý papír a čelo se mi vraštilo zmatením. Proč mi to nedal už předtím?

„Co je to?“ zeptala jsem se s chraplavým hlasem.

„To neřekl,“ odpověděla Lyra tiše a věnovala mi tajemný, povzbudivý úsměv. „Možná to zjistíte, jakmile to otevřete.“

Otočila se a kráčela zpátky k výtahům, nechala mě stát samotnou v rohu rušné haly.

Třesoucími se prsty jsem roztrhla pečeť.

V momentě, kdy jsem uviděla, co je uvnitř, jsem úplně přestala dýchat.

Nejprve vyklouzl obdélníkový kus papíru. Byl to šek. Otočila jsem ho a na spodní straně jsem uviděla odvážný podpis Killiana Thornea, ale řádek pro částku zůstal prázdný. Byl to nevyplněný šek, vystavený přímo z jeho osobního účtu.

Ruce se mi prudce třásly, když jsem sáhla zpět do obálky a vytáhla narychlo zmačkaný kus dopisního papíru.

Byl to vzkaz, napsaný černým inkoustem. Rukopis byl uspěchaný a nepořádný a psal v něm krátkou zprávu:

*Ještě jsem ti nenahradil tu košili. Doufám, že ti všechno dobře dopadne, Tesso. Zůstaň silná. —Killian.*