Zmrzlé, ostré kameny na nádvoří sídla rodiny Kensingtonových se jí zařízly skrz tenkou látku kalhot vteřinu poté, co padla na kolena. Genevieve neměla s Declanovou neomluvenou absencí žádné slitování. Clara tak klečela čtyři mučivé hodiny v kousavém zimním mrazu. Zpočátku jí vrstva sněhu poskytovala měkký polštář chránící před tvrdou zemí. Jakmile však teplo jejího těla sníh rozpustilo, zbyly jen ostré, neúprosné kameny. Zařezávaly se jí do masa a drásaly kůži. Když vymezený čas vypršel, přistoupily k ní služebné s tvrdými rákoskami. Přikázaly Claře, aby natáhla ruce. Dřevo se svistem rozčíslo mrazivý vzduch a bez zaváhání dopadalo na její odhalené dlaně. Naprosté ponížení z tohoto brutálního trestu si v ničem nezadalo s fyzickým utrpením. Pod kůží se jí nalévaly krvavé puchýře a ona se jen třásla v hlubokém sněhu.

Jakmile se služebné stáhly, z temnoty verandy vystoupil její strýc Philip. Opatrně ji chytil za paže a pomohl jí vstát. Clara zavrávorala, nohy měla zničené a bez citu.

„Mohla sis vymyslet nějakou výmluvu,“ navrhl Philip ztišeným hlasem a obočí měl stažené soucitem. „Mohla jsi tvrdit, že je Declan na služební cestě. Madam Kensingtonová by nenařídila tenhle archaický výprask, kdybys jí dala pádný důvod.“

Clara však laciné východisko odmítla. Hlas měla sice slabý, ale čišelo z něj neústupné odhodlání. „Philipe, babička Genevieve mě vychovala. Mohla bych snadno lhát zbytku světa, ale odmítám lhát ženě, která se mě ujala.“

Vytrhla se z jeho sevření a sama se vydala na dlouhou cestu dolů po zrádné horské silnici. Sídlo rodiny Kensingtonových se tyčilo vysoko v opuštěných horách, a tak zůstala zimní noci zcela napospas. S každým dalším krokem, který ji vzdaloval od toho rozlehlého, tísnivého panství, jí zbitým tělem projížděly ostré vlny bolesti. Přestože jí do tváře šlehal mrazivý vítr, záda zničených šatů se jí lepila na tělo studeným potem. Zrak se jí začal mlžit a zasněžené stromy se slévaly do temných, vířících siluet.

Aniž by to tušila, jen pár metrů za její vrávorající postavou se hlubokým sněhem tiše plížilo elegantní černé bentley. Na spoře osvětleném zadním sedadle seděl naprosto nehybně vlivný muž. Hluboké stíny zahalovaly jeho rysy a maskovaly záhadný výraz v jeho tváři.

Na předním sedadle listoval jeho ostražitý asistent Owen svítícím tabletem. Owen pohlédl na obrazovku a potvrdil tu odpornou pravdu. „Pane, Declan si momentálně užívá veřejně propíraný romantický večer s Vanessou. Nemá tušení, co se tady děje.“

Muž ve stínu neodpověděl. Zrak měl přes čelní sklo upřený na potácející se ženu před nimi.

„Byla na tom mrazu celé hodiny,“ poznamenal Owen opatrně a sledoval, jak Clara klopýtá. „Její tělo dosahuje svých fyzických limitů.“

Sotva to dořekl, Clařiny nohy vypověděly službu. Zhroutila se obličejem napřed do zmrzlé závěje a tělo jí bezvládně povolilo.

V tu chvíli se těžké dveře auta prudce rozrazily. Muž vyrazil z bentley dravčí rychlostí, zcela lhostejný ke kousavému větru. Byl u ní během několika vteřin a jeho velké ruce bez námahy zvedly její mrznoucí, bezvědomé tělo ze země. Pevně ji zabalil do svého drahého, těžkého kašmírového kabátu a nechal hřejivou látku pohltit její křehkou postavu.

„Jeďte rovnou zpátky do soukromého sídla,“ štěkl na Owena.

Owen chvatně nastartoval motor. Když muž usadil Claru na měkké kožené sedadlo, teplé světlo kabiny osvětlilo její zmasakrovaná, zkrvavená kolena. V jeho tmavých očích se mihl děsivý záblesk čirého hněvu.

Aniž by zvýšil hlas, zíral na ty oteklé rány. „Zařiďte to,“ přikázal Owenovi. „Chci, abyste připravili rychlou a tvrdou odvetu proti Damianu Kensingtonovi, přesně ve chvíli, kdy se ten chlap vrátí do města.“

„Rozumím, pane.“

O několik hodin později Clara zamrkala a otevřela oči. Zírala na neznámý, luxusní strop. Trýznivé pulzování v kolenou a dlaních zmizelo a proměnilo se v tupou, snesitelnou bolest. Opřela se o polštáře a zjistila, že její vážná zranění jsou odborně vyčištěná a obvázaná. V prostorném pokoji panovalo těžké ticho, ale ona zachytila slabou, nezaměnitelnou vůni, která se vznášela v teplém vzduchu. Její smysly naplnila těžká, mužná vůně agarového dřeva.

Otočila hlavu a všimla si povědomé tuby vzácné léčivé masti vyrobené na zakázku, která ležela úhledně srovnaná na mahagonovém nočním stolku. Charakteristický obal a přetrvávající vůně ji vytrhly z otupělosti způsobené bolestí. V mysli jí svitlo tiché poznání. Věděla přesně, komu tohle sídlo patří a kdo ji vytáhl ze sněhu.

V duchu se hořce pousmála naprosté ironii té situace. Její vlastní manžel ji předhodil vlkům, zatímco ten jediný muž, kterému se snažila vyhýbat, se stal jejím zachráncem. Odmítala se tam jakkoliv zdržovat, a tak se donutila vstát z postele. Rychle se oblékla do svých uschlých šatů a vyšla z obrovského sídla. Propustila se sama a odkráčela pryč, aniž by po sobě zanechala jediné slovo díků.

Po návratu do dusivé vily rodiny Vanceových Clara prokulhala těžkými předními dveřmi. Ticho domu okamžitě vzalo za své. Vanessa stála a čekala ve foyer s hluboce samolibým výrazem ve tváři. Vdova si zvedla ruku k uchu, aby jí drze předvedla oslnivý pár náušnic ze vzácných růžových diamantů.

Clara ty drahokamy okamžitě poznala. Byl to přesně ten slavný set za 1,4 milionu dolarů, který jí Declan výslovně slíbil koupit už před měsíci.

Vanessa zvedla bradu a z úsměvu jí odkapával čirý jed. „Babička Vanceová vždycky říkala, že máš tak neobyčejný cit pro luxusní šperky, Claro. Declan mi je právě koupil. Připadá ti, že stojí za tak astronomickou částku?“

Clara pevně čelila jejímu posměšnému pohledu. Namísto toho, aby se zhroutila, se jí na rtech objevil mrazivě klidný úsměv. Mistrně potlačila tíživou vlnu hořkosti, která hrozila, že ji udusí.

„Ujdou,“ odpověděla Clara a popošla blíž. Kameny si zběžně prohlédla, načež její hlas klesl do hladkého, přísně obchodního tónu. „Měla bych ti připomenout, Vanesso, že právně jsme s Declanem stále manželé. Tudíž, čistě technicky vzato, přesně polovina z toho nákupu za 1,4 milionu dolarů představuje společné jmění manželů.“

Vanessin samolibý úsměv povadl.

Clara vytáhla telefon, něco na něm naťukala a namířila na ni displej. „Tady je číslo mého bankovního účtu. Očekávám, že na tento účet převedeš přesně 700 000 dolarů dřív, než odbije půlnoc. Pokud tak neučiníš...“ Clara jí věnovala sladký, nebezpečný úsměv. „...budu zkrátka muset tu záležitost probrat přímo s babičkou Vanceovou.“

Zatímco ve foyer zanechala zuřící a naprosto oněmělou Vanessu, Clara se k ní otočila zády a odešla nahoru po schodišti.

Vešla do své koupelny a pustila sprchu naplno. Vydrhla ze své kůže pach nemocnice, agarového dřeva a horského sněhu. Zatímco horká voda stékala po jejím zbitém těle, v její hrudi zakořenil vypočítavý, ledový odstup. Vystoupila, osušila se a okamžitě přistoupila k nelítostnému úklidu svého života.

Clara svůj odchod odmítala jakkoliv protahovat, a tak zamířila rovnou do zadní části své obrovské šatny. Sáhla za své každodenní oblečení a vytáhla těžký obal na šaty. Rozepnula látku a zírala na své svatební šaty ušité na míru.

Bez špetky zaváhání ty metry propracovaného hedvábí a krajky srolovala do jednoho chuchvalce. Přikázala kolemjdoucí služebné, aby přinesla pytel na odpadky, a vhodila drahé šaty dovnitř.

Těžký, smotaný chuchvalec vyvlekla ze své ložnice a zamířila dolů ze schodů. Právě když vláčela tu mohutnou kupu bílé látky k hlavnímu vchodu, těžké dveře se rozletěly dokořán.

Dovnitř vešel Declan a oprašoval si sníh z ramen. Zastavil se jako přibitý. Jeho pohled se upřel na nezaměnitelnou bílou látku, kterou svírala v náručí.