Nízké, rovnoměrné hučení leteckého motoru vibrovalo podlahou a ladilo s úzkostným rytmem, který mi bušil do žeber. Zírala jsem z malého oválného okénka a sledovala, jak se nekonečná záplava mraků mění v nemilosrdnou, sluncem sežehnutou krajinu Phoenixu v Arizoně. Prsty jsem svírala opěrky tak silně, až mi zbělely klouby. Tohle byl let, kterého jsem se poslední čtyři roky děsila každým kouskem svého já. Návrat do domova, který mi nikdy nenabídl ani špetku skutečné lásky, byl sám o sobě dost bolestivý, ale návrat k nevyhnutelné realitě mých okovů byl jako noční můra, co mi zblízka dýchala na krk.

Opřela jsem si hlavu o chladný plast stěny kabiny a zavřela oči. I přes to, že jsem teď byla vyzbrojená čerstvým diplomem ze softwarového inženýrství z Yaleovy univerzity, se mi v hlavě neustále točila jedna zoufalá, pohlcující naděje. Rozvod. To jediné slovo představovalo zářící maják v temném a chaotickém pekle mojí existence. Byl to ten jediný důvod, proč jsem přežila vyčerpávající noční dření nad kódem, svátky strávené o samotě na prázdných kolejích i trýznivou promoci, kde jsem byla jedinou studentkou bez hrdé rodiny, která by mi fandila z hlediště. Moje nejlepší kamarádka Nora sice vyvolávala moje jméno, ale ta prázdná sedadla vedle ní byla křiklavou připomínkou mojí naprosté izolace. Vzdělání představovalo moji zbraň, propustku ven, a teď, když jsem ho měla, hodlala jsem ho použít k přetrhání řetězů, které mě poutaly k duchovi.

Před čtyřmi trýznivými lety, v křehkých osmnácti, zpečetili můj osud muži, kteří mě vnímali jen jako strategický kus masa. Můj otec, konzervativní a bezcitný mafiánský boss, vládl svému zločineckému impériu železnou pěstí a s chladným srdcem. Od chvíle, kdy jsem se poprvé nadechla, se na mě podíval a viděl jen vraha. Moje matka zemřela při porodu a otec mi tu tragédii nikdy neodpustil. Byla jsem jen přítěž, komodita, holka, která nikdy nemohla zdědit jeho krví nasáklý trůn, živá připomínka lásky, kterou ztratil. Jeho nenávist ke mně byla v naší domácnosti živoucí, dýchající entitou.

Když se jeho násilný byznys s drogami začal potápět pod drtivým tlakem konkurenčních frakcí, udělal to, co by udělal každý chladnokrevný patriarcha. Prodal mě. Zosnoval strategické, chladně vykalkulované manželství, aby spojil naše upadající impérium Daltonových s mocnou, nedotknutelnou rodinou Kincaidů.

Dodnes vlastně ani neznám tvář svého vlastního manžela.

Vzpomínky na můj svatební den zůstávaly jen traumatickou šmouhou těžké bílé krajky, dusivých květinových aranžmá a kostela narvaného těmi nejnebezpečnějšími zločinci v zemi. Jediná živá, krystalicky čistá vzpomínka, kterou jsem si na muže, k němuž mě přikovali, uchovala, byla z chvíle u hlavního oltáře. Kněz zavřel těžkou bibli a udělil povolení políbit nevěstu. Vzduch zhoustl. Ženich, který se potácel na nohou a táhl z něj těžký, silný chlast, mi závoj nezvedl. Nesáhl mi po ruce. Místo toho se naklonil k mikrofonu a jeho hlas – drsné, opilé zavrčení – se rozlehl od klenutých stropů.

„Seru na nevěstu.“

Pak se otočil zády, zamířil rovnou uličkou pryč a nechal mě tam stát před stovkami tichých, zírajících hostů. Naprosté ponížení toho okamžiku se mi vypálilo do duše a zanechalo jizvu, kterou nedokázaly vymazat ani čtyři roky odstupu. Celé čtyři dlouhé roky nebyl v mém životě ničím víc než duchem. Žádné telefonáty. Žádné dopisy. Žádné návštěvy. Dal mi svůj odpor najevo naprosto jasně. Teď, když jsem se vracela do srdce mafiánského teritoria, jsem se z těch dusivých okovů chtěla jen navždy osvobodit. Když mě tak nenávidí, určitě ty papíry podepíše a nechá mě zmizet.

Kabinou se rozlehlo ostré cinknutí, které mě vytrhlo z temných hlubin mých vzpomínek. Letuška ohlásila finální klesání. Zhluboka, roztřeseně jsem se nadechla a pokusila se vyhladit neviditelné záhyby na svých tmavých kalhotách. Musela jsem být silná.

Ve chvíli, kdy moje nohy dopadly na rozpálený chodník před terminálem letiště ve Phoenixu, mě zalilo dusivé pouštní horko. Proplétala jsem se rušným davem cestujících a skenovala moře tváří. Moje chmury se rozplynuly vteřinu poté, co jsem spatřila tyčící se, povědomou postavu držící obrovský kus kartonu.

Gideon zběsile mával cedulí ozdobenou mým jménem a směšným množstvím mizerně namalovaných srdíček.

Přes moje brnění prorazil upřímný úsměv. Pustila jsem tašku a rozběhla se k němu. Můj adoptivní starší bratr upustil ceduli a zachytil mě v běhu. Stáhl mě do drtivého, ochranitelského medvědího objetí, díky němuž jsem aspoň na okamžik zapomněla na tu noční můru, která mě čekala. Voněl drahou kolínskou a olejem na zbraně, vůní, která pro mě znamenala bezpečí ve světě navrženém k tomu, aby mě zničil.

Otec našel Gideona, když mu bylo deset. Bloumal tehdy uličkou prolezlou drogami a plakal nad bezvládným tělem své matky. Podlehla přesně těm narkotikům, kterými otec zaplavoval ulice. Místo aby pocítil aspoň špetku viny, uviděl otec nepopsaný list. Ujal se truchlícího chlapce a zformoval ho do role svého vyvoleného dědice. Gideon se teď mistrně pohyboval ve stejném násilném drogovém podsvětí, které financovalo naše životy, a ruce měl stejně špinavé jako muži, kterým velel. Ale pro mě to byl neústupný ochránce a moje dokonalé útočiště. Byl to on, kdo mě chránil před otcovým hněvem a rval se zuby nehty, aby mi zajistil útěk na Yaleovu univerzitu.

Gideon poodstoupil a chytil mě za ramena. Jeho tmavé oči zkoumaly mou tvář a hledaly stíny, o kterých věděl, že se tam skrývají. „Jak to zvládáš, zlato?“

„Teď, když tě vidím, jsem v pohodě.“ Usmála jsem se a opřela se do jeho pevného stisku.

Zcuchal mi vlasy, gesto, díky kterému jsem se zase cítila jako malá holka. „Pojď, jedeme domů. Mabel od úsvitu terorizuje personál v kuchyni.“

Vyšli jsme k pruhu vyhrazenému pro vyzvedávání cestujících. U obrubníku stál na volnoběh elegantní černý mercedes, lemovaný dvěma těžce pancéřovanými džípy. Muži v tmavých oblecích s nápadnými boulemi pod saky stáli v pozoru a jejich oči skenovaly okolí se smrtící přesností. Drsná realita mého původu do mě znovu tvrdě narazila.

Vklouzla jsem do luxusního koženého sedadla mercedesu a Gideon za mnou zavřel dveře. Nasedl na místo spolujezdce a dal řidiči signál k odjezdu. Konvoj se zařadil na dálnici a postupoval v těsné, neproniknutelné formaci.

„Poslední dobou to nebylo moc růžový.“ Gideon nespouštěl oči ze zpětného zrcátka a hlas mu klesl o oktávu.

„To mi mělo být jasný.“ Zírala jsem z tónovaného okénka a sledovala, jak se poušť za ním míhá. V našem světě nebyly věci růžové nikdy.

Cesta do sídla Daltonových proběhla potichu, až na praskání bezpečnostní vysílačky vepředu. Když jsme dorazili k rozlehlému komplexu, tyčící se železná brána se rozletěla a vpustila nás do pevnosti. Po vysokých obvodových zdech hlídkovali ozbrojení strážci a jejich pušky se leskly pod ostrým arizonským sluncem. Zastavili jsme u honosného vchodu hlavní budovy, masivní kamenné stavby, která vždycky působila spíš jako mauzoleum než jako domov.

Než řidič vůbec stihl zaparkovat, těžké dubové vstupní dveře se rozletěly. Na nejvyšším schodu stála Mabel, svou typickou modrou zástěru pevně uvázanou kolem pasu. Byla to robustní, srdečná žena, jejíž přítomnost představovala jediný zdroj mateřské lásky v mém životě.

Rozrazila jsem dveře auta a vyškrábala se po kamenných schodech. Mabel mě sevřela v náručí a já jí zabořila obličej do ramene. Voněla po skořici a vanilce, což byl ostrý kontrast ke sterilnímu, promyšlenému násilí mužů uvnitř.

Mabel mi ovinula paže kolem krku a drtila mě v objetí, které hrozilo, že mi zláme žebra. Vykřikla z upřímného zoufalství, hlas se jí zlomil. „Ach bože! Jsi hubená jako vyžle. To tě tam nekrmili?“

Zasmála jsem se přes nevyroněné slzy, které mě štípaly v koutcích očí, a odtáhla se jen natolik, abych jí pohlédla do té vřelé, povědomé tváře. „Nevaří tak dobře jako ty.“

„Ále, ty dramatičko.“ Hřbetem ruky poprášené moukou si setřela slzu z tváře a vedla mě dovnitř do obrovského foyer. „Pojď do kuchyně. Uvařila jsem všechno, co máš ráda.“

Na jednu krátkou, hořkosladkou hodinu jsem našla útěchu v srdci domu. Personál, pokojské a kuchaři se shlukli kolem kuchyňského ostrůvku, nabízeli mi talíře s teplým jídlem a chovali se ke mně jako k milované princezně. Ptali se mě na školu a obdivovali diplom, bezpečně uložený v mojí tašce. Na prchavý okamžik jsem předstírala, že jsem prostě normální holka, která se vrací z vejšky, nezatížená mafiánskou pokrevní linií a sjednaným manželstvím.

Jenže iluze v domácnosti Daltonových nikdy nevydrží.

Poté, co jsem všem poděkovala za jídlo, jsem popadla svou tašku a vydala se k hlavnímu schodišti. S každým krokem do prvního patra moje nohy těžkly a do morku kostí se mi vracela ta známá úzkost. Kráčela jsem dlouhou, spoře osvětlenou chodbou a zastavila se před povědomými dřevěnými dveřmi svého dětského pokoje. Tenhle pokoj býval mým útočištěm, jediným místem, kde jsem mohla zamknout dveře před otcovým ušklíbáním a děsivou realitou jeho byznysu.

Strčila jsem do dveří.

Úsměv na mé tváři se okamžitě roztříštil.

Taška mi vyklouzla z prstů a s tupým žuchnutím dopadla na dřevěnou podlahu. Dech mě opustil.

Pokoj byl holý.

Nohy mě proti mé vůli přenesly přes práh. Pomalu a dezorientovaně jsem se otočila dokola a zírala na tu čirou prázdnotu kolem sebe. Moje milované knihy, ošoupané paperbacky, které jsem četla stokrát, abych unikla realitě, zmizely z polic. Moje pečlivě vybrané oblečení zmizelo z obrovské šatny. Plakáty s Taylor Swift, které jsem si na stěny připíchla v pubertě, někdo strhl, takže na nátěru zbyly jen matné obdélníkové obrysy. Všechno, co z tohohle prostoru dělalo můj pokoj, bylo naprosto vymazáno. Vypadalo to tu jako v prázdném hotelovém pokoji, který čeká na cizince.

Se slzami v očích jsem se otočila ke dveřím. Stáli tam Gideon s Mabel, ramena svěšená. Ve tvářích měli hluboko vepsaný nesmírný smutek, což potvrzovalo hrůzostrašné podezření, které mi stoupalo do hrdla.

„Co se stalo s mým pokojem?“ vykoktala jsem třesoucím se hlasem, i když moje rychle klesající srdce už tu zdrcující odpověď znalo.

Gideon vešel do pokoje a přistoupil ke mně. Jeho hlas byl jemný, protkaný těžkou lítostí, ze které se mi zvedal žaludek. „Tvoje věci jsou sbalené. Odjíždíš do Kincaidova paláce.“

Drsná, nepopiratelná realita mého sjednaného manželství na mě konečně dopadla s vahou kovadliny. Byla jsem manželka. Patřila jsem muži, který opovrhoval samotnou mojí existencí. Ty čtyři roky svobody, které jsem si vydřela na Yaleově univerzitě, skončily a přišel účet.

Zapotácela jsem se dozadu. Nohy mi úplně vypověděly službu a já klesla na okraj holé matrace. Péra pode mnou zasténala. Ruce se mi nekontrolovatelně třásly. Sevřela jsem je v klíně a nervózně s nimi šila, abych nezačala křičet.

„Nemusím se ptát, kdo rozhodl, že nemůžu zůstat ve vlastním domově,“ zašeptala jsem a zírala na své roztřesené klouby. Otec se nemohl dočkat, až se mě zbaví. Byla jsem skvrnou na jeho bezchybném panství, pěšcem, jehož účel byl naplněn ve chvíli, kdy jsem řekla ‚ano‘.

Mabel předstoupila, tmavé oči plné nevyroněných slz. Pomalu, poraženě přikývla. „Vždyť víš.“

Na holé stěny padlo dusivé ticho. Krutý otec, který upřednostnil obchodní spojenectví před vlastní krví, ze mě de facto udělal člověka bez domova. Posílali mě k manželovi, který mě z duše nenáviděl, k duchovi, který mě u oltáře proklel a zmizel.

„Kdy se stěhuju?“ zeptala jsem se dutým hlasem bez špetky života.

Gideon si přede mě klekl a položil své velké, mozolnaté ruce na mé neklidné prsty. „Zítra.“

Jediná slza se uvolnila a vyryla mi horkou cestičku po tváři. Nemohla jsem strávit ani čtyřiadvacet hodin pod střechou, pod kterou jsem vyrůstala. Otec mě vyhošťoval na nepřátelské území, kde budu naprosto vydaná na milost a nemilost rodině Kincaidů. Než jsem vůbec stihla začít zpracovávat ten hluboký žal z mého blížícího se vyhnanství, Gideon mi jemně stiskl ruku, jako by se připravoval zasadit mému křehkému stavu další nevyžádanou ránu.

„Dneska večer je v Kincaidově paláci večírek. Jsme pozvaní.“

Vytrhla jsem ruce z jeho sevření, hruď se mi prudce zvedala. „Jakej večírek?“

„Je to večírek s překvapením. Neznám detaily.“ Gideon si povzdechl a prohrábl si tmavé vlasy. „Arthur to pečlivě zorganizoval. Nic dalšího mi neřekl.“

Zmínka o Arthurovi mi poskytla mikroskopický střípek útěchy, ačkoliv to jen pramálo ulevilo té drtivé tíze na mé hrudi. Arthur byl strýc mého nepřítomného manžela. V tomhle krvelačném mafiánském světě představoval anomálii, člověka, který měl skutečnou empatii. Během mých osamělých let na vysoké byl jediným členem rodiny Kincaidů, který mi kdy projevil nějakou laskavost a ozval se mi, když to moje vlastní krev odmítala. Ale ani Arthurova přítomnost mě nedokázala ochránit před lvím doupětem, do kterého mě právě házeli.

Zavřela jsem oči a posbírala každou kapku síly, kterou jsem si za poslední čtyři roky vypěstovala. Odmítala jsem nechat otce, aby mě zlomil hned první den mého návratu. Odmítala jsem dovolit, aby mě rodina Kincaidů viděla jako slabou, roztřesenou oběť.

Zahnala jsem hrozící slzy a otřela si tvář hřbetem ruky. Narovnala jsem se, stáhla ramena dozadu a pohlédla na ty dva lidi, které jsem na světě milovala nejvíc.

„Fajn. Co si mám vzít na sebe?“ Nechala jsem bradu zvednutou a vyzařovala klid, který jsem ani v nejmenším necítila.

Gideon se postavil, aby mi pohlédl do očí. Jeho pohlednou tvář lemovaly vrásky hluboké starosti o moje dobro. „Všechno jsem zařídil.“

„Skvěle.“ Vynutila jsem si veselý, těžce maskovaný tón a roztáhla rty do prázdného úsměvu, abych skryla ten absolutní děs, který se mi divoce vařil v žilách.

Odvrátila jsem se od nich a zírala z okna na vysoké kamenné zdi sídla Daltonových. Tohle byl teď můj nevyhnutelný život. Iluze svobody se vypařila a nahradily ji chladné ocelové řetězy mého mafiánského manželství. Zatímco jsem se psychicky i fyzicky připravovala na nadcházející večer a poslouchala těžké ticho svého prázdného pokoje, necítila jsem ohledně dneška absolutně žádnou naději.