„Kurva, Cy, jo, jo, mrdej mě, pořádně.“

Valeriiny zoufalé, nespoutané výkřiky zněly mým uším jako rajská hudba. Vrazil jsem svůj tvrdý čurák hluboko do její mokré kundy, naprosto ztracený v syrovém, zvířecím tření našich těl. Chytil jsem ji za úzké boky a bušil do jejího těsného nitra neúprosným rytmem, který otřásal těžkým rámem masivní postele. Pokoj páchl potem a sexem. Byl to ten nejlepší a nejopojnější pocit na světě, pudový únik z řetězů mojí zkurvené reality. Zatlačil jsem ji hluboko do matrace, hnal se za hranu. Svaly se mi napjaly, jak mi v žilách burácelo nahromaděné napětí a dožadovalo se tvrdého uvolnění.

Na nočním stolku zavibroval mobil. Ostré zabzučení roztříštilo dokonalost tohohle okamžiku. Ignoroval jsem svítící displej a přirazil pánví ještě o něco tvrději, abych urval své vyvrcholení. Zvonění na zlomek vteřiny ustalo a pak začalo nanovo. Ten randál mi naprosto zabil soustředění.

S frustrovaným zavrčením jsem čuráka vytáhl. Vyvrcholení mě zasáhlo rychle a tvrdě. Vystříkal jsem horké sperma na její nahé břicho a doslova jí pomaloval zarudlou kůži hustými provazci svého semene. Zůstal jsem stát nad okrajem postele a lapal po dechu. Valerie se líně zachichotala, hruď se jí prudce zvedala, když sáhla dolů a rozmazala si tu lepkavou spoušť po celém břiše.

Popadl jsem ten krám z nočního stolku.

„Kde jsi, Cyrusi?“ ozval se z reproduktoru strýček Arthur. Jeho přísný tón nepřipouštěl žádné odmlouvání. „Pojď domů, hned.“

Vzal jsem si ručník a otřel si pot z čela. „Je to fakt tak strašně naléhavý? Něco zrovna dělám.“

„Ano. Naléhavější než přefiknout nějakou děvku.“

Hovor se přerušil. V uchu mi zabzučel oznamovací tón. Hodil jsem mobil na matraci a šel do koupelny umýt tu spoušť z Valeriina těla. Studená voda mě udeřila do obličeje a probrala mě zpátky do mojí pusté reality. Když jsem se vrátil do ložnice, Valerie uraženě špulila rty na zmačkaném prostěradle.

„Přece víš, že ti takhle nedokážu odolat.“ Sklonil jsem se a políbil ji na odhalené rameno.

Vzhlédla ke mně přes husté řasy. „Tak nikam nechoď.“

„Je to hovor z práce.“

„Ty jsi pořád tak zaneprázdněný, Cyrusi.“ Přejela mi rukou po hrudi a kopírovala linky mých svalů. „Slib mi, že se pokusíš stavit častěji.“

Natáhl jsem si kalhoty a zapínal si košili, zatímco mě najednou píchlo svědomí. „Fakt mě to mrzí a omlouvám se ti, zlato, slibuju. Budu se snažit chodit co nejčastěji.“

Vyšel jsem z bytovky ven na ulici. Jasné ranní slunce ostře pálilo a odráželo se od čelního skla, když jsem nasedal na místo řidiče svého milovaného Porsche. Jestli jsem kromě Valerie a svých pomíjivých architektonických projektů něco miloval, bylo to tohle auto. Motor s řevem ožil a já to odpálil po asfaltu.

Cesta přes město mi dala až moc času topit se ve vlastních sračkách v hlavě. Děsila mě představa návratu do rodinného sídla. V dálce se tyčil Kincaidův palác. Byla to obrovská, moderní architektonická zrůdnost. Vraždil jsem pohledem ty ostré, nepřirozené úhly a bezduché, impozantní skleněné stěny. Nenavrhl jsem z toho ani centimetr a k tomu rozlehlému komplexu jsem necítil sebemenší osobní pouto. Stál tu jako tyčící se pomník otcova obřího ega. Hodil jsem klíčky sluhovi ze sídla, co měl na starosti parkování, a vypochodoval přes obrovské foyer. Moc dobře jsem věděl, jakou zkurvenou bolest hlavy tady budu muset snášet, a tak jsem zamířil rovnou ke křišťálovým karafám v pracovně.

Nalil jsem si ostrého panáka a nechal tu jantarovou tekutinu s uspokojivým pálením sklouznout do krku. S těžkou skleničkou v ruce jsem vkročil do otcovy honosné kanceláře.

Svalil jsem se na plyšovou červenou pohovku a překřížil si dlouhé nohy. „Tak povídej, jak zase potřebuje svět zachránit.“

Victor Kincaid seděl za svým masivním mahagonovým stolem. Otec můj štípavý sarkasmus naprosto ignoroval a zíral na mě s chladnou vypočítavostí. V jeho očích nebyla ani stopa po vřelosti, zbyla jen bezcitná obchodní logika.

„Tvoje žena se dnes vrací domů.“

Ta slova mě zasáhla do uší jako fyzická rána. Už jen samotné slovo ‚manželka‘ mi na jazyku zanechalo pachuť, ze které se mi zvedal žaludek.

„Moje žena?“ zopakoval jsem zkoprněle.

„Ano, tvoje žena, kterou sis před čtyřmi lety vzal. Pamatuješ?“ Otec se naklonil dopředu a opřel se těžkými předloktími o leštěné dřevo.

Paměť mi naskočila. Ta slova oživila nešťastný, alkoholem nasáklý den, kdy mě násilím připoutali k naprosté cizince. Pamatoval jsem si ten chladný kostel, strohé sliby a dusivé uvědomění, že má budoucnost už mi nepatří. Na okamžik mi došla slova. Zíral jsem dolů na jantarovou tekutinu kroužící ve sklenici a potlačoval v sobě touhu rozbít ten křišťál o protější stěnu.

Vzhlédl jsem zpátky k muži, co mi zničil život. Schválně jsem rýpl do živého. „Už si vzpomínám. Velmi živě. Tys mě oženil s mrzákem, že?“

Otcovy rty se stiskly do tenké, rozzuřené linie. Zbožňoval jsem sledovat ohníčky jeho vzteku. Nenáviděl jsem ho naprosto každým kouskem své duše. Určoval každý krok v mém životě a choval se ke mně jako k postradatelnému pěšákovi na své šachovnici. Obzvlášť jsem mu měl za zlé, že mě připoutal ke špinavému rodinnému byznysu s autobazary, přes které se pašovaly drogy. Celá ta operace se mi hnusila. Byla to krví nasáklá sračka, kterou jsem opovrhoval. Nekonečné války o území a nelegální zásilky zastínily můj těžce vydřený diplom z architektury z Princetonu. Chtěl jsem své vzdělání využít k vybudování legitimní firmy od nuly, chtěl jsem tvořit budovy, na kterých skutečně záleží, ale on mě dál držel na řetězu v kriminálním podsvětí, jehož součástí jsem nechtěl být.

Strýček Arthur z rohu místnosti o krok předstoupil a přerušil napětí, které mezi námi strmě narůstalo.

„Potřebujeme, aby ses plně soustředil,“ pronesl přísně Arthur a připomněl mému otci rozvrh. „Dnes odpoledne tě nezbytně potřebujeme na obchodní schůzku s dallaskými dealery.“

Uvolnil jsem křečovité sevření sklenice, vděčný, že se hovor stočil jinam. Mnohem raději se budu dohadovat s nepřátelskými kartely, než abych řešil tu šarádu, které říkali moje manželství. „Fajn. Kdo ji teda vyzvedne?“

Arthur se podíval na hodinky. „Gideon Dalton tu ženu z letiště vyzvedne a rovnou ji informuje o večírku.“

Z těch nových informací se mi zatočila hlava. „Večírku? Jakým večírku?“

Otec se krutě a spokojeně usmál. Viditelně si užíval mé jasné neštěstí.

„Dnes v noci pořádáme sešlost, na které tvé manželství oficiálně ohlásíme světu.“ Začal mi plynule vysvětlovat svou strategii, zatímco přecházel přímo za stolem. „Je to promyšlený politický tah. Musíme těm zmrdům, našim úhlavním nepřátelům, ukázat, že dvě obrovské síly konečně spojily zbraně. Vyšle to dost silný signál.“

Zaskřípal jsem zuby. To poslední, co jsem chtěl, bylo promenádovat se s nějakou bezejmennou holkou po sále jen proto, abychom zastrašili konkurenční pašeráky u stolu. Jenže hádat se s Victorem Kincaidem bylo mrhání dechem. Zkrátka souhlasit představovalo tu nejrychlejší cestu, jak uniknout z jeho dusivého kontrolorského sevření.

„Fajn.“ Třískl jsem prázdnou sklenicí o odkládací stolek.

Vypochodoval jsem z jeho majestátní pracovny s nutnou potřebou se nadechnout čistého vzduchu. Přecházel jsem po tiché chodbě a v tepnách mi bušila krev. Ty těžké mahagonové dveře zůstaly ještě pár dlouhých minut zavřené, než z nich strýček Arthur konečně vyšel na chodbu. Hned jsem na něj provedl slovní útok.

„Co si to ten chlap kurva myslí?“ zasyčel jsem a ukázal rukou zpátky ke dveřím kanceláře.

Arthur zůstal klidný jak led. Stočil to obvinění plynule zpátky na mě. „Věci se prostě změní, Cyrusi. Přijede tvoje manželka. Jsi ženatý muž, tak by ses měl taky začít chovat.“

Odfrkl jsem si a dál bezcílně přešlapoval v kruzích na tlustém koberci. „To jako čekáte, že si budu jen tak hrát na oddanýho manžela?“

Arthur trpělivě navrhl novou cestu: „Nech už Valerii nadobro být. Dej tomuhle dohodnutému sňatku skutečnou, upřímnou šanci. Je to vážně milá a dobrá dívka. Vždyť ty ji ani ještě vůbec neznáš.“

Pobouřením ve mně vzkypěla krev na bod varu. Hrudník se mi prudce dmul, když jsem na něj nasraně vrhal pohledy. Jako svou manželku jsem chtěl mít Valerii, nedržet za ruku nějakou náhodnou loutku bez tváře poslouživší mi kvůli mafiánskému zoufalství jako oprátka na krk.

„Neoženil jsem se z vlastní vůle. Proboha živýho, vždyť je mi úplně cizí.“ Namířil jsem na něj obviňujícím prstem. Hlas se mi v utichlé chodbě výrazně zvýšil.

„Cizí žena, která je nicméně tvou drahou polovičkou,“ vmetl mi to zpátky neúprosně tváří v tvář Arthur, mým hněvem naprosto nepoznamenaný.

„Do prdele, je mi dvacet sedm, jsem už dospělej, žádný malý děcko v plenkách, abyste dál s tátou tahali za nitky a určovali, jak mám naložit se životem.“ Zkrátil jsem razantně vzdálenost, která nás ještě dělila, a ta slova jsem přes zatnuté zuby rozzuřeně vyštěkl.

„Jenže tvůj život se už změnil ve chvíli, kdy ses reálně oženil.“ Arthur neuhnul mírnému pohledu z očí, a jeho hlas byl nezvykle pevný a uzemňující.

„A já týhletý svatby budu do svýho posledního dechu litovat,“ vyprskl jsem uštěpačně.

Otočil jsem se na patě a odkráčel, čímž jsem ho nechal stát samotného na chodbě. Ruce jsem měl podél těla sevřené v pěst a nehty se mi zarývaly do dlaní. Kypěl ve mně bezbřehý oheň nekonečně frustrujícího hněvu. Živil jsem si svou bytostnou, vroucí nenávist vůči podělané neznámé ženě, která ve městě nestihla snad ještě ani letadlem přistát, a už v mém opatrně poslepovaném životě působila čiré peklo.