Práskl jsem za sebou těžkými dubovými dveřmi kanceláře v Kincaidově paláci a mnul si spánky, abych odehnal blížící se migrénu. Ráno už bylo beztak jedna velká katastrofa a odpoledne se rýsovalo jako mnohem horší. Hrát roli hrozivého dědice drogového krále mi vždycky lezlo na nervy, ale jednání s Dallaskými kobrami mou trpělivost napínalo na samou hranu. Nenáviděl jsem je. Fungovali jako pouliční mizerové z nějakého nízkorozpočtového filmu a postrádali absolutně jakoukoliv úroveň nebo kodex.

„Nazdar, Cy, jak to jde?“ zachrčel z reproduktoru telefonu Ryderův hlas, zničený nekonečnými roky odpalování jedné levné cigarety od druhé.

„Mám se fajn, Ryde. Jak jdou kšefty?“ odpověděl jsem a sebezapřením jsem se přinutil udržet neutrální tón.

„Co? Už tě nebaví stavět sladké domovy?“ ušklíbl se.

Vařila se ve mně krev. Zakládal jsem si na našich legálních stavebních zástěrkách. Byla to moje doména. Jenže strýc Arthur se do toho vložil a převzal jednání. Po třicetiminutové schůzce v hlavní zasedačce byla naše vyjednávací pozice slabší než kdy dřív. Kobry organizaci otevřeně vyhrožovaly zničením. Sraly se nám na naše území, otravovaly naše lidi a neukazovaly ani špetku respektu ke jménu Kincaid. Místo abychom to oplatili ráznou střelbou, strýc Arthur jim pošetile nabídl pomocnou ruku k usmíření. Byly to čisté sračky. My jsme přece měli vládnout zločineckému podsvětí, a ne škemrat o mír u posraných supů.

Strávil jsem několik dalších vyčerpávajících hodin prokousáváním se papírováním a minimalizací škod, než jsem nakonec celý areál opustil. Potřeboval jsem rozptýlení. Potřeboval jsem Valerii.

Jel jsem rovnou do jejího útulného bytu na okraji města. Ve chvíli, kdy jsem prošel jejími vchodovými dveřmi, napětí v mých ramenou začalo polevovat. Valerie seděla na koberci v obýváku a jemně krmila Jojo, křehkou zachráněnou kočku, kterou si přinesla z místního útulku. Měla tak neskutečně dobrou duši. Často jsem si přál, aby všichni ti nemilosrdní členové mojí vlastní rodiny dovedli svět vidět jejíma soucitnýma očima.

„Ahoj, lásko.“ Hodil jsem klíče na pult, přešel k ní a vtáhl si ji do náruče pro hluboký polibek.

„Ahoj, jsi tu nějak brzy.“ Usmála se a obmotala mi obě paže kolem krku. Její měkké tělo se okamžitě přitisklo k mému a přineslo povědomé teplo.

„Protože musím taky brzy vypadnout.“ Povzdechl jsem si v předzvěsti toho, jak moc jsem se děsil rozhovoru, který nás čekal.

Její úsměv vystřídalo zamračení. „Proč?“

„Můj otec dneska večer pořádá velký večírek. Chce veřejně oznámit moje manželství.“

Valerie se odtáhla a udělala vratký krok dozadu. Její jemná tvář se stáhla v prudkém šoku a nevěřícně pootevřela ústa. „Tvoje co?“

„Zapomněla jsi na to? Moje zatracená rodina mě před čtyřmi lety donutila podepsat jedny papíry.“ Natáhl jsem se a dotkl se její paže. Potřeboval jsem, aby to pochopila.

„A ty jsi pořád ženatý?“ zeptala se a hlas jí přeskočil.

„Jo, miláčku.“ Když jsem v těch hezkých očích zahlédl zlom, rvalo mi to srdce v hrudi.

„Ale…“

„Já jsem to nikdy nepovažoval za skutečné manželství. Ty to přece víš. Miluju jenom tebe,“ uklidňoval jsem ji rychle v zoufalé snaze rozehnat veškeré pochybnosti, které se jí vkrádaly do tváře.

Valerie s povzdechem klesla na svou opotřebovanou látkovou pohovku. „Ale co teda bude teď?“ zeptala se tiše. Neskutečně jsem oceňoval, že v sobě neměla žádné sklony k hysterickým výlevům a s mým chaotickým a nebezpečným mafiánským životem se vyrovnávala s obdivuhodnou grácií.

„Ještě to nedokážu naplno posoudit, ale hned zítra podám žádost o rozvod.“ Přisedl jsem si k ní a ochranitelsky ji vzal kolem ramen. „Kurva, rozhodně nebudu nadosmrti uvázaný k té cizí ženské bez tváře, ke které necítím nic než čisté opovržení. Bude to jen formalita na papíře.“

„Ale co tvůj otec?“ zeptala se ustrašeně a slabě se třásla.

„Srát na něj. Už nebude mít právo zasahovat do mého života, natož mi kurva něco diktovat.“

„Cyrusi, nenech se tak unést, neříkej to. Přece je to tvůj otec.“

„Tak by se tak měl chovat a respektovat moje osobní rozhodnutí.“ Pevně jsem jí stiskl paži, abych ji uklidnil.

„Ať to bude stát cokoliv, najdeme z toho cestu ven.“ Položila mi hlavu na hruď.

„Pokud budeš po mém boku ty, tak rozhodně.“

Vzal jsem její tvář do dlaní a vášnivě ji políbil. Začalo to jemným dotekem měkkých rtů, ale vzápětí se v nás probudil divoký, zoufalý hlad – syrová touha, která nás oba pohlcovala. Potřebovali jsme jistotu, potřebovali jsme cítit jeden druhého. Její lačný jazyk se střetl s mým a vtáhl mě hlouběji do úst. Ruce mi vklouzly pod její hedvábnou blůzku a hledaly horkou, nahou kůži. Zručným pohybem prstů jsem jí rozepnul podprsenku a vzápětí už v dlaních svíral její odhalená ňadra – plná a pevná. Z hrdla se jí vydral tichý, slastný sten, který mi v žilách okamžitě zažehl oheň. Chytil jsem ji za pas, zvedl ji z polštářů a stáhl si ji na klín tak, že si mi obkročmo sedla na stehna.

Popadl jsem její blůzku, přetáhl jí ji přes hlavu a odhodil na podlahu. Přisál jsem se k jejímu ňadru, vzal bradavku mezi rty a zhluboka sál, krouže jazykem kolem ztvrdlého pupenu, dokud Valerie slastně nevzdychla. Prohnula se v zádech, prsty zabořila do mých vlasů a třela se rozkrokem o mou ztopořenou chloubu uvězněnou v těsných džínách, což mi do slabin vysílalo pulzy spalujícího žáru. Byla celá rozpálená čistou touhou, ztracená v té nejsladší rozkoši.

Zatlačil jsem ji zpátky do polštářů pohovky, rychle jí rozepnul kalhoty a stáhl je dolů. Její bílé kalhotky už byly skrz naskrz prosáklé horkou vlhkostí. Zachytil jsem je za lem, strhl jí je z nohou a široce jí roztáhl stehna. Klesl jsem mezi ně na kolena, sklonil se a přitiskl jazyk k jejím mokrým záhybům. Rychlými, vytrvalými tahy jsem přejížděl po jejím naběhlém klitorisu a sál ho, zatímco Valerie hlasitě sténala a v záškubech rozkoše zvedala boky. Vrazil jsem dva prsty hluboko do jejího těsného, vroucího nitra.

Její steny se rozléhaly ztichlým bytem a naplňovaly mě divokým uspokojením. Rychle jsem si rozepnul opasek, stáhl kalhoty i s boxerkami a vysvobodil svůj ztvrdlý, pulzující úd. Přiložil jsem se k jejímu kluzkému vchodu a jediným plynulým, tvrdým přírazem do ní vnikl celou svou délkou. Její těsný, rozpálený klín mě sevřel ve spalujícím žáru.

Vykřikla mé jméno a obmotala mi nohy kolem pasu, jak ji zaplavila nezměrná extáze. Nasadil jsem neúprosný rytmus – vytahoval se téměř ven, abych do ní vzápětí znovu prudce vrazil. Naše boky o sebe narážely v syrovém, divokém tempu. Zcela jsem ztratil pojem o čase, slepý ke všemu kromě spalující potřeby utopit se v jejím objetí.

Potom jsme vyčerpáním upadli do hlubokého spánku.

Když jsem konečně otevřel oči, zalila mě vlna čiré hrůzy – displej hodin na nočním stolku neúprosně ukazoval půl deváté večer. V naprosté panice jsem vyskočil z postele a popadl telefon ležící na podlaze. Na rozsvíceném displeji svítilo třináct zmeškaných hovorů od strýce Arthura a mého zuřícího otce. Tiše jsem zaklel přes zaťaté zuby, bleskově si dal dvouminutovou sprchu a oblékl hladce nažehlený černý smoking, který jsem měl pro případ nouze uložený ve skříni u Valerie. Vtiskl jsem spící dívce polibek na čelo a vyrazil dolů do garáže.

Vyrazil jsem se svým Porsche do večerních ulic jako šílenec, kličkoval mezi pruhy a ignoroval veškeré rychlostní limity. Byla to nervy drásající dvacetiminutová jízda k majestátnímu sídlu Kincaidových. Můj plán byl prostý: proklouznout zadním vchodem, ukázat se na pět minut, kopnout do sebe drink a zmizet v některém z prázdných pokojů pro hosty. Nechtěl jsem čelit svému diktátorskému otci ani se seznamovat s tou cizí ženou bez tváře, kterou mi hodlal vnutit za manželku a předvést ji před celou společností.

Hodil jsem klíče k smrti vyděšenému sluhovi u vjezdu a rázným krokem prošel chodbou přímo do gigantického tanečního sálu. Ze stropu visely masivní křišťálové lustry a vrhaly teplou zlatou zář na stovky vyšňořených hostů – smetánku mafiánského světa. Zvuk cinkajících skleniček a tóny živého smyčcového kvarteta mi nehorázně drásaly už tak napjaté nervy. Ignoroval jsem napřažené ruce i uctivá kývnutí podšéfů, kteří se se mnou snažili navázat kontakt, a zamířil přímo k monumentálnímu mramorovému baru na samém konci sálu.

Pak jsem se však zarazil jako přimrazený k zemi.

Postava stojící u mramorového baru si okamžitě ukradla mou plnou pozornost. Stála ke mně zády, ale už to samo o sobě bohatě stačilo. Měla na sobě nebezpečně vykrojené šaty v odstínu oceánské modři, které obepínaly všechny její křivky, jako by na ní byly namalované. Hedvábí spadalo hluboko k bedrům a odhalovalo bezchybnou, krémovou pokožku s jemným růžovým nádechem. Ohnivě zrzavé vlasy měla vyčesané do elegantního, volného drdolu, který odhaloval dlouhý, ladný krk.

Dlouhou minutu jsem tam stál se zatajeným dechem a bez mrknutí na ni zíral.

Když mírně pootočila hlavu, aby sledovala páry kroužící po tanečním parketu, její profil mi vyrazil dech. Drobný nos, tvář ve tvaru srdce a neskutečně dlouhé řasy. Zaplavilo mě náhlé, palčivé nutkání podívat se jí přímo do očí.

Zkrátil jsem vzdálenost a stoupl si přímo vedle ní.

Trhla sebou a otočila se ke mně. V tu chvíli mi hrudí projel prudký záchvěv ledového šoku.

Plné, rubínově rudé rty měla stažené v lehkém podráždění. Ale byly to její oči, co mě naprosto ochromilo – jiskřivě šedé, chladné a krutě jasné. Zabodly se do mě a jediným pohledem propíchly mou pečlivě nacvičenou fasádu.