Zírala jsem dolů na malou plátěnou sportovní tašku, která ležela na mé neustlané matraci. Prsty se mi vznášely nad mosazným zipem a odmítaly provést ten poslední pohyb k jeho zapnutí. Zabalila jsem si pár obyčejných svetrů, jedny obnošené džíny a svou chudou zásobu léků. Přibalila jsem je, ačkoli jsem v hloubi duše tušila, že ať už mířím kamkoli, možná je ani nebudu potřebovat. Celé to působilo až surreálně, jako zrnitý film promítaný na oprýskanou zeď. Cítila jsem se naprosto odtržená od vlastního masa a kostí. Byla jsem jen prázdný přízrak, který stojí v šeru a sleduje tragickou cizinku, jak si balí věci vstříc životu, jenž se jí naprosto hnusil.

V ložnici vládla dusivá tma, narušovaná jen světlem jediné noční lampičky, jež na loupajících se tapetách vrhala dlouhé, pokřivené stíny. Z obýváku na konci úzké chodby pronikaly skrz tenký sádrokarton tlumené, zoufalé vzlyky mé matky. Každé její uplakané, trhavé nadechnutí mi projelo hrudním košem jako zrezivělá čepel. Její nářek se sléval v nechutnou, zvrácenou harmonii s těžkým, rytmickým chrápáním, které se rozléhalo od podlahy. Můj otec tam venku ležel v kaluži vlastního selhání. Odpadl na zničený koberec, kde svou paralyzující vinu a astronomické dluhy utápěl v té nejlacinější whisky.

Z vířících myšlenek mě vytrhlo tiché zaklepání na dřevěné dveře.

„Dále.“ Hlas jsem udržela tichý a vyrovnaný.

Dveře na starých pantech zaskřípaly a pootevřely se. Do pokoje vklouzla Tessa. Její tmavé oči, rozšířené chabě skrývanými obavami, přelétly stísněný prostor, než se zafixovaly na mém strnulém postoji. Zabouchla za sebou a opřela se vahou o levné dřevo, jako by snad šlo tu mizérii našeho bytu zamknout venku.

„Slyšela jsem ty zprávy.“ Tessa přešla pokoj dvěma rychlými kroky.

„To víš, že jo. V týhle díře se nic neutají dlouho.“ Vyloudila jsem na rtech prázdný úsměv, ale koutky úst se mi zachvěly.

Tessa mi ovinula paže kolem ramen a stáhla mě do pevného, zoufalého objetí. Bylo hřejivé a jisté, zafungovalo jako chvilková kotva v chaotické bouři, co se mi honila hlavou. Na kratičkou vteřinu jsem si opřela bradu o její rameno a čerpala z ní sílu.

„Sieno, ty to nemusíš dělat. Něco společně vymyslíme. Musí existovat i jiná cesta,“ zašeptala mi Tessa do vlasů a hlas se jí zlomil syrovými emocemi.

Vymanila jsem se z jejího sevření a zadívala se jí do očí plných slz.

„Žádná jiná cesta není, Tesso. Vyčerpala jsem naprosto všechny možnosti a chytala se každýho stébla. Tohle je jedinej způsob, jak je udržet naživu.“ Pronesla jsem ta slova s naprostým přesvědčením a odmítala jí dát najevo ten čirý děs, který mi svíral hrdlo.

Tessa zavrtěla hlavou, až se jí tmavé kudrliny zhouply na tvářích. Přes spodní řasy se jí konečně přelily slzy a stékaly po tváři.

„Ale za jakou cenu? Zahazuješ svůj vlastní život.“

„Budu v pořádku. Nemusíš se o mě bát,“ utnula jsem ji ostře a udržela pevný tón, abych zamaskovala tu křehkou trhlinu, která se v mé obraně tvořila.

Nevypadala ani v nejmenším přesvědčeně, ale pomalu a zdráhavě přikývla. Otočila jsem se k oprýskanému nočnímu stolku vedle postele a vzala do ruky tlustý sešit v kroužkové vazbě, jehož stránky byly popsané pečlivým rukopisem. Znovu jsem se k ní obrátila a ten těžký sešit jí vtiskla přímo do třesoucích se rukou.

„Tohle jsou podrobné rozpisy léků, co máma bere každý den, a termíny jejích vyšetření v nemocnici. Už jsem volala do lékárny, aby ty měsíční recepty přepsali na tvoje jméno. Z vnitřní strany desek je nalepený seznam nouzových kontaktů.“ Poklepala jsem na kartonový obal sešitu.

Tessa na něj zírala, jako bych jí do ruky vrazila odjištěnou výbušninu.

„Ty jsi myslela úplně na všechno, viď?“

„Musím myslet na všechno. Když to neudělám já, neudělá to nikdo.“ Zjemnila jsem tón a pohlédla na ni s hlubokým vděkem.

Na ložnici padlo těžké, dusivé ticho. Narušoval ho jen vzdálený, mučivý zvuk matčina pláče z vedlejšího pokoje. Z toho zvuku se mi žaludek svíral do bolestivých křečí.

„Nechci ji tu nechávat v takovým stavu. Ale nemám na vybranou.“ Polkla jsem obrovský knedlík hanby, který se mi dral do krku.

„Ona zná pravdu, Sieno. Ví, že se obětuješ pro ni. Pro ně pro všechny,“ konejšila mě jemně Tessa.

Jednou jsem přikývla, i když zdrcující tíha viny mi dál pevně seděla na ramenou. Tessa udělala krok vzad a zastrčila si tlustý sešit bezpečně pod paži.

„Postarám se o ni. To ti slibuju. O to se vůbec nemusíš starat.“

„Děkuju ti, Tesso.“

Popadla jsem mosazný zip tašky a s drsným, definitivním trhnutím ho zapnula. Přehodila jsem si přes rameno těžký plátěný popruh a prošla kolem ní. Vyšla jsem z ložnice do stísněné chodbičky a pohlédla směrem k obýváku. Matka seděla schoulená do těsného klubíčka na propadlém gauči a její křehké tělo se s každým vzlykem prudce otřásalo. Udělala jsem k ní jeden krok a pak ztuhla. Nemohla jsem se na ten její zlomený stav dívat už ani vteřinu.

Můj otec ležel rozvalený na zádech poblíž konferenčního stolku. Prsty měl volně obtočené kolem prázdné skleněné lahve. Tvář měl povolenou, čelist mu visela dokořán a jeho chrápání vyplňovalo mrtvý vzduch mezi matčiným nářkem. Když jsem na něj zírala, žilami mi proudil čistý odpor. Měl to být pán domu, ochránce, náš štít. Místo toho byl jen prázdnou schránkou nasáklou chlastem.

Odvrátila jsem se od toho ubohého pohledu a vyrazila přímo k domovním dveřím. Mé kroky na levném linoleu zněly těžce a odhodlaně. Tessa šla těsně za mnou jako můj tichý stín.

Otočila jsem západkou a rozrazila dveře. Kousavý noční vzduch mě zasáhl jako fyzická vlna, štípal do odhalené kůže a pohrával si s mými rozpuštěnými vlasy. Upravila jsem si tlustý popruh tašky na rameni a zhluboka se nadechla mrazivého větru, abych si pročistila plíce. Tessa zůstala stát ve dveřích, její siluetu rámovalo slabé světlo z chodby.

„Zavolám ti,“ zalhala jsem hladce, i když jsem moc dobře věděla, že to Don nikdy nedovolí.

Tessa sevřela rty do tenké, pochmurné linie a na rozloučenou přikývla.

„Dávej na sebe tam venku pozor, Sieno.“

Neodpověděla jsem. Otočila jsem se k bytovce zády a rozešla se po popraskaném betonovém chodníku. Zvuk mých těžkých bot se hlasitě rozléhal v té strašidelné tichosti celé čtvrti. Pouliční lampy nade mnou poblikávaly a vrhaly na asfalt dlouhé, zdeformované stíny. Upírala jsem pohled přímo před sebe a soustředila se jen na to, abych kladla jednu nohu před druhou.

Ticho přerušil náhlý škrábavý zvuk.

Těžké oddechování. Bota táhnoucí se po dlažbě.

Ztuhla jsem uprostřed kroku. Tep mi vyletěl nahoru a bušil do žeber ve frenetickém rytmu. Zesílila jsem stisk na plátěném popruhu a prohledávala pohledem temnou uličku mezi naším domem a opuštěným výkladcem vedle. Ze tmy se vypotácela vysoká postava a vstoupila do oranžové záře pouliční lampy.

Hensley.

Žaludek se mi propadl a vzápětí se zkroutil do pevného, žhnoucího uzlu vzteku. Cestu mi tu blokoval můj nevěrný, manipulativní expřítel. Vlasy měl rozcuchané, padaly mu do čela v mastných pramenech. Oblečení vypadalo zmačkaně, ale opilý nebyl. Výraz v jeho očích byl ostrý, vypočítavý a intenzivně soustředěný na mě. Už jen pohled na jeho tvář vzkřísil ten hluboký, ohavný kořen mého hněvu a bolesti.

„Co tady sakra děláš?“ vyštěkla jsem a hlas se mi třásl nespoutaným vztekem.

Hensley zvedl obě ruce ve výsměšném gestu, že se jako vzdává, a na rtech mu pohrával odporný úšklebek.

„Sieno, prostě se nadechni a vyslechni mě.“

Tessa se pohnula rychleji, než jsem stihla mrknout. Seběhla betonové schody, postavila se přímo přede mě a proměnila se v zuřivý obranný štít. Narovnala ramena a probodávala ten odpad stojící na chodníku vražedným pohledem.

„Nech ji bejt. Už jsi napáchal škod dost,“ vyplivla Tessa slova jako jed.

Hensley se ušklíbl a protočil panenky, její přítomnost naprosto ignoroval. Naklonil se do strany a snažil se zachytit můj pohled.

„Slyšel jsem na ulici nějaký drby. Slyšel jsem, co se děje s tvojí rodinou a těma jejich dluhama. Smůla.“ Hensley si strčil ruce do kapes tmavých džín a zachoval si ten svůj uvolněný a ležérní tón.

Ztuhla jsem a nehty se mi zaryly do dlaní.

„Co tě to sakra zajímá? Je ti u prdele jak ona, tak celá její rodina. Prostě zalez zpátky do tý díry, ze který jsi vylez. Nebo ještě líp, vrať se k tý levný děvce, se kterou jsi chrápal,“ zasyčela Tessa a odmítala couvnout byť jen o píď.

Hensley si povýšeně povzdechl.

„Hele, já sem ve skutečnosti přišel, abych se omluvil.“

„Ty ses mi sem přišel omluvit?“ Vyšla jsem zpoza Tessy a zírala na něj v naprostém šoku.

„Jo. Jako, ne za to podvádění. To už je minulost, ne? Ale za to, že jsem byl předtím trochu chladnej. Musíš uznat, že to bylo dost napjatý.“ Hensley nedbale pokrčil rameny a jeho hlas postrádal byť jen jedinou špetku upřímnosti.

Tesse spadla brada a tvář jí zrudla vztekem.

„To myslíš teďka vážně?“

Hensley ji znovu ignoroval a udělal sebevědomý krok blíž ke mně. Ztišil hlas a předstíral, jako bychom spolu sdíleli nějaké intimní tajemství.

„Sieno, teď máš fakt vážný kontakty, ne? Teda, ten chlápek, pro kterýho jdeš makat... má obrovskou moc. Řídí tohle město. Možná by ses za mě mohla přimluvit. Sehnat mi ňákou práci u něj v partě, nebo mi dohodit nějaký prachy.“

Můj mozek jen těžko zpracovával tu drzost, která z něj úplně sálala.

„Ty chceš, abych ti pomohla?“

„Jo. Vždyť jsme spolu kdysi něco měli, ne? Něco výjimečnýho. Tohle mi aspoň dlužíš. Musel jsem ty tvoje sračky a rodinný drama snášet celý měsíce.“ Hensley se zazubil, až mu byly vidět zuby.

Z toho narcismu v jeho hlase jsem viděla rudě.

„Moje sračky?“ zopakovala jsem ta slova tichým, nebezpečným šepotem.

„Takhle jsem to nemyslel, Sieno... ale víš, jak to je.“ Hensley odmítavě mávl rukou.

V hrudi mi zavibrovalo temné uchechtnutí, v němž nebyla ani špetka humoru. Vydralo se mi z hrdla a uniklo mi ze rtů jako mrazivý zvuk. Jeho žádost právě roztříštila poslední zbytky mého sebeovládání.

„Dobře. Já ti pomůžu.“ Chladně jsem se usmála.

Dřív, než můj mozek stihl ten impuls přehodnotit, tělo jednalo na základě čistého instinktu. Zapřela jsem se v botách, vytočila trup a máchla svou těžkou plátěnou taškou se vší silou, jakou jsem v sobě dokázala najít. Setrvačnost přenesla váhu mých sbalených věcí a tlustých knih do brutálního oblouku.

Plátno tvrdě narazilo přímo do jeho samolibého ksichtu s odporným, ale hluboce uspokojujícím tupým bouchnutím.

Hensley zděšeně vyjekl, zapotácel se dozadu a chytil se za naraženou tvář.

„Ty jeden arogantní zmrde!“ zaječela jsem z plných plic, zatímco ze mě v prudkém návalu vytrysklo všechno nahromaděné zoufalství dnešní noci.

„Co to má sakra bejt, Sieno?“ zanaříkal Hensley a snažil se získat zpátky rovnováhu.

Dřív než se stačil znovu postavit pevně na nohy, Tessa vyrazila vpřed. Vrazila mu obě ruce do hrudi a prudce ho strčila k okraji ulice.

„Vypadni odsaď! Jsi ubohej, Hensley! Naprosto ubohej!“ zařvala Tessa a její hlas se rozléhal prázdným blokem.

Hensley zakopl o zvýšený okraj betonového obrubníku. Zřítil se na špinavý asfalt a skončil jako nedůstojná hromádka neštěstí hned vedle kaluže zatuchlé vody. Vyškrábal se na všechny čtyři a vzhlédl k nám s vykulenýma, zuřivýma očima.

„Vy jste magorky!“ zařval Hensley a setřel si z brady špínu.

Došla jsem až na samý okraj obrubníku a namířila mu třesoucí se prst přímo do obličeje.

„Vypadni! Zmiz mi z očí, než ti těma mejma podpatkama rozšlapu koule!“ křičela jsem do tiché ulice, až mi ten syrový zvuk drásal hlasivky.

Hensley civěl na moje těžké boty. Tvář se mu zkřivila vztekem, ale ten zbabělec v něm pochopil, že tenhle boj nevyhraje. Zamumlal si pod fousy snůšku sprostých nadávek, vyškrábal se na nohy a rozběhl se pryč. Zmizel v temných stínech uličky.

Stála jsem zamrzlá na okraji obrubníku a hruď se mi prudce zvedala a klesala. Žilami mi divoce proudil adrenalin, až mě brněly konečky prstů. Popruh tašky jsem svírala tak pevně, že mi klouby zbělely na kost.

Tessa mi položila na rameno konejšivou ruku.

„Jsi v pohodě?“

Než jsem stihla vymyslet odpověď, prořízl ostrý noční vzduch hladký, hluboký hlas.

„Jste Siena Vane?“

Otočila jsem se tak prudce, že mě vlasy švihly přes obličej. Srdce mi vyskočilo až do krku.

Jen o pár metrů dál u obrubníku potichu parkovalo drahé, elegantní černé auto. Přijelo naprosto neslyšně. Vyleštěný lak a chromované disky zlověstně zářily ve svitu blikajících pouličních lamp. U dveří spolujezdce stál vysoký muž v dokonale střiženém tmavém obleku. Postoj měl prkenný a ruce úhledně sepjaté před sebou. Jeho tvář byla jen nečitelnou kamennou maskou.

„To jsem,“ zašeptala jsem souhlasně a můj hlas se v nočním vánku téměř ztrácel.

Muž v obleku jen jedinkrát, úsečně přikývl. Natáhl ruku a otevřel těžké zadní dveře toho elegantního vozu. Uvnitř byla černočerná tma, vyčkávající prázdnota.

„Don vás očekává.“

Ta slova mě zasáhla jako fyzická rána. Adrenalin zmizel a okamžitě ho vystřídala vlna ledové hrůzy. Po zádech mi přeběhl studený strach a na pažích mi naskočila silná husí kůže. Tessa zesílila stisk na mém rameni, její tichá přítomnost mě ukotvila na jednu poslední, drahocennou vteřinu. Ale ani její síla nedokázala zastavit to, co bylo nevyhnutelné.

Bylo to tady. Bod, ze kterého nebylo návratu.

Pevněji jsem sevřela tašku, donutila se zvednout bradu a vykročila vpřed k otevřeným dveřím.