Rytmické, mechanické pípání monitoru srdečního tepu prořízlo těžké ticho na pohotovosti. Stres z naší hlasité hádky v bytě otcovo slabé srdce nakonec dorazil. Složil se mi přímo před očima. Teď ležel na úzkém nemocničním lůžku, zlomený a bledý, se změtí plastových hadiček trčících z paží. Klinický puch bělidla a dezinfekce mě pálil v nose. Stála jsem v nejtemnějším koutě stísněného boxu a tiskla páteř na studenou zeď.

V rukou jsem svírala čerstvě vytištěnou fakturu. Ten papír byl těžší než betonový blok. Oči mi znovu a znovu přejížděly po černém inkoustu a já se modlila, aby se ta čísla přeskládala do něčeho, co by se dalo zvládnout.

Deset tisíc dolarů.

To byla cena za pár hodin na lůžku na pohotovosti. Tolik stály základní krevní testy a průhledný fyziologický roztok kapající mu do žil. Neměli jsme pojištění. Neměli jsme žádnou záchrannou síť.

V hrdle mi uvízl zahořklý, dutý smích. Stiskla jsem papír a zmačkala ho v pěsti do tvrdé, zubaté kuličky. Deset tisíc dolarů byl zvrácený vtip. Byly to jen drobné v porovnání s půl milionem dolarů, který otec dlužil místnímu syndikátu. Tenhle dluh byl jako tikající časovaná bomba, kterou nám někdo připoutal k hrudníku.

Sestřičky se tu už předtím ukázaly, mluvily tichým hlasem a vrhaly po nás soucitné pohledy. Nabízely teplé deky a jemná slova útěchy, ale oči je prozradily. Viděly přímo skrz naše obnošené oblečení. Znaly příznaky rodiny topící se v chudobě, která škrábe na samotném dně, jen aby přežila další den.

„Sieno.“

Chraplavý šepot narušil moje soustředění. Střelila jsem pohledem k posteli. Otec zamrkal a otevřel oči. Pod ostrými zářivkami vypadal uboze, kůži měl popelavou a povislou. Hluboký stud, který se mu zračil v očích, ve mně jen zažehl novou vlnu zuřivosti.

„Hodláš říct, že je ti to líto? Vážně si myslíš, že nějaká obyčejná omluva tuhle noční můru spraví?“ zeptala jsem se smrtelně tichým hlasem.

Trhl sebou. Prsty mu cukaly na čistých bílých lůžkovinách, jak se ke mně snažil natáhnout. „Nechtěl jsem, aby to zašlo tak daleko. Myslel jsem, že ty peníze pro tvou matku vyhraju zpátky. Myslel jsem, že se na mě konečně usměje štěstí.“

Vystoupila jsem ze stínů, pěsti se mi chvěly podél těla. „Prohrál jsi půl milionu dolarů u pokerových stolů. Vykopal jsi nám hrob a myslel sis, že z něj vylezeš tak, že budeš sázet další peníze, co vůbec nemáme?“

„Snažil jsem se pomoct!“ odsekl a hlas mu námahou přeskočil.

Zastrčila jsem zmačkaný účet z nemocnice do kapsy. „Tomuhle říkáš pomoc rodině? Podívej se, kde jsme. Podívej se, co jsi udělal. Zničil jsi nás.“

Přes spodní víčka mu přetekly slzy a stékaly po propadlých tvářích. „Tohle jsem pro tebe nikdy nechtěl. Nikdy jsem nechtěl, abys trpěla kvůli mým pitomým chybám.“

Otočila jsem se k němu zády. Nedokázala jsem snést pohled na jeho slzy. Výbušný vztek v mé hrudi se změnil ve studené, dusivé zoufalství. „A co Kaelen Di Vallo? Řekni mi, co máme jako dělat s ním.“

Otec sevřel okraj tenké deky. Klouby mu zbělely. „On není jen lichvář, Sieno. Je nebezpečný. Je to mafiánský boss. Muži jako on dluhy neodpouštějí, a už vůbec nezapomínají.“

Po kůži mi přejel temný chlad. Samozřejmě že si můj otec půjčil peníze od toho nejkrutějšího predátora v Korsině. Z téhle pasti nebylo úniku.

***

Vedení nemocnice nás vyhodilo na ulici ještě tu samou noc.

Sestřičky sice byly milé, ale oddělení plateb neznalo slitování. Žádné peníze znamenaly žádnou péči. Odpojili otce od kapačky a ukázali nám k posuvným skleněným dveřím východu. Nezajímalo je, že venkovní teplota rapidně klesá. O dva dny později udělal náš domácí úplně to samé. Vyměnil zámky u našeho bytu, zatímco jsme byli venku a snažili se vyškrábat nějakou hotovost na jídlo. To málo peněz, co mi zbylo v kapse, padlo na dvě vlněné deky a pár bochníků okoralého chleba.

Teď se mezi betonovými pilíři dálničního nadjezdu proháněl mrazivý půlnoční vítr. Seděla jsem na zmrzlé hlíně a tahala si límec tenké džínové bundy až k bradě. Rachot kamionů, ze kterého vibroval beton nad našimi hlavami, sloužil jako krutá připomínka toho, že svět se točí dál, zatímco my hladovíme ve škarpě. Pach výfukových plynů a vlhké hlíny mě štípal v nose.

Otec se vedle mě stočil do těsného klubíčka. Tvář měl strhanou a propadlou a ruce si tiskl k hrudi, jak slabě kašlal. Chátral každou hodinou. Matka se opírala o betonový pilíř o pár stop dál a prázdným pohledem zírala na zrezivělý pletivový plot. Zima se jí zažírala do křehkých kostí. Bez léků a teplé postele ani jeden z nich nepřežije týden.

Zabořila jsem zkřehlé prsty do kapsy u bundy. Přejela jsem po ostrých hranách černé vizitky, kterou mi Kaelen hodil k nohám. Matný povrch na kůži studil jako kus ledu. Vytáhla jsem ji a zvedla k oranžové záři pouliční lampy.

Kaelen Di Vallo.

Zlatá vystouplá písmena se vysmívala mému zoufalství. Tahle vizitka byla přímá linka na samotného ďábla. Tíha té volby na mě dolehla a vytlačila mi z plic poslední kapku naděje. Zavolat mu znamenalo vzdát se všeho. Znamenalo to vstoupit do klece s monstrem.

Podívala jsem se na matčiny namodralé rty. Zatnula jsem čelist. Mé odhodlání ztvrdlo v chladné, nebezpečné očekávání. Žádné další možnosti už mi na stole nezbyly.

Vytáhla jsem telefon. Displej byl roztříštěný a ikona baterie varovně blikala červeně. Naťukala jsem čísla z vizitky. Ruce se mi třásly tak moc, že jsem ten přístroj málem upustila do hlíny. Přiložila jsem si ho k uchu.

Jedno zazvonění.

Druhé.

„Sieno.“ Z reproduktoru se ozval sametový, temný baryton.

Zatajil se mi dech. Z toho, jak moje jméno znělo z jeho rtů, mi přejel mráz po zádech. Jak věděl, že je to moje číslo?

„Udělám to.“ Protlačila jsem ta slova přes knedlík v krku.

Na lince se rozhostilo těžké ticho. Skoro jsem slyšela, jak se mu na tváři usazuje ten arogantní, vítězný úšklebek.

„Hodná holka. Pošlu auto.“

Hovor skončil. Pomalu jsem telefon sundala od ucha. Srdce mi bušilo do žeber, hlasitě a zběsile. Nevolnost mi stáhla žaludek do uzlu. Zrovna jsem zaprodala svou duši.

***

Soukromý salonek v rozlehlém sídle Kaelena Di Valla se koupal v tlumeném, jantarovém světle. Z klenutého stropu visel jediný křišťálový lustr a vrhal hřejivou záři na leštěnou černou mramorovou podlahu. Středu místnosti dominoval masivní mahagonový pokerový stůl, posetý rozházenými kartami a úhlednými, barevnými komínky žetonů pro vysoké sázky. Ve vzduchu visela těžká, sytá vůně drahého doutníkového kouře a prvotřídního bourbonu.

Kaelen pohodlně seděl ve svém koženém křesle. Jednu nohu měl přehozenou přes druhou a lokty se opíral o područky. Jeho ostré, vypočítavé oči zkoumaly karty v ruce. Každý jeho pohyb byl rozvážný a přesný. Jeho vystupování zůstávalo neproniknutelnou ledovou pevností, z níž vyzařovala temná nadvláda nad celou místností.

Rafe Salieri seděl přímo naproti němu. Na ulicích byl známý jako Zmije a na tváři neustále nosil ten svůj otravný, arogantní úšklebek. Šlachovitý a hustě potetovaný Rafe doslova žil z chaotické energie. Dnešní večer nebyl výjimkou. Hlasitě míchal karty a dělal zbytečný hluk jen proto, aby Kaelena popíchl. Každý vtip a každý významný pohled představoval chladnokrevný pokus, jak bosse vyprovokovat.

Sedadlo po Rafeově pravici zabral Dante Di Vallo. Jakožto Kaelenův mladší bratr byl Dante jeho pravým opakem snad ve všech myslitelných ohledech. Zatímco Kaelen jednal s metodickým chladem, Dante byl hlučný, lehkomyslný a bezstarostný. Zakláněl se hluboko do křesla a s naprostou lehkostí si mezi prsty protáčel těžký červený pokerový žeton. K banku ve výši sto tisíc dolarů přistupoval, jako by šlo o obyčejnou partii dámy.

„Zvyšuju.“ Rafe posunul do středu zeleného plátna masivní komínek žetonů. Když Kaelena probodával pohledem, jeho úsměv se ještě rozšířil. „No tak, Kaele. Neschovávej se za tu kamennou tvář. Tenhle konkrétní výraz moc dobře znám. Nemáš vůbec nic.“

Kaelen to rýpnutí ignoroval. Jeho výraz zůstal nečitelný, když si pečlivě odpočítal vlastní žetony a postrčil je do banku. Temné oči upíral upřeně na stůl.

Dante si odfrkl tak hlasitě, že se to rozlehlo tichou místností. Zavrtěl hlavou a prohrábl si tmavé vlasy. „Rafe, ty se prostě nikdy nepoučíš. Nasrat mého bratra je dost mizerná strategie.“

„Náhodou je to moje nejoblíbenější hra.“ Rafe poklepal kartami o stůl.

Kaelen mlčel. Na zlomek vteřiny střelil pohledem k Dantemu, než vrátil pozornost zpět ke hře. „Dorovnávám.“

Než stihl Rafe rozdat další kartu, Kaelenův telefon zavibroval na leštěném dřevě stolu. Náhlé zabzučení přitáhlo všechny tři páry očí. Kaelen pohlédl na displej. Sienino jméno zablikalo v zářivě bílých písmenech, což značilo už její druhý hovor.

Kaelen hovor odmítl. S nenucenou elegancí zvedl přístroj a vsunul ho do vnitřní kapsy svého na míru šitého saka. Víc už mu nevěnoval ani pohled.

Rafe zvedl obočí a naklonil se nad stůl. „Kdo ti v tuhle hodinu takhle bombarduje telefon?“

„Nikdo.“ Kaelenův tón zůstal plochý a úsečný.

Dante se zvučně, posměšně zasmál. Opřel se lokty o hranu stolu. „Nikdo, jo? To je vtipná odpověď. Ještě nikdy jsem tě neviděl odmítnout hovor od ‚nikoho‘ s takovýmhle výrazem v očích.“

Rafe ucítil krev. V ostrých očích mu zablýsklo zlomyslnou zvědavostí. „No tak, Kaele. Vyklop to. Kdo byl na druhé straně?“

„Řekl jsem, že to nebyl nikdo,“ zopakoval Kaelen a hlas mu klesl o oktávu níž, čímž ho ostře varoval.

Dante ale odmítal tohle téma opustit. „Je to jeho zbrusu nová hračka. Ta malá tanečnice z Di Vasta, že jo?“

Kaelen přes stůl ostře střelil pohledem. Jeho temné oči se s vražednou přesností zabodly do Danteho a na prchavou vteřinu mladšího muže umlčely. Pak ale Dante vybuchl v záchvat smíchu.

„Nedívej se na mě takhle, Kaele.“ Dante zvedl obě ruce v teatrálním gestu kapitulace. „Nemůžeš čekat, že budu slepý. Sleduješ každý její krok už celé týdny. Jen jsem si nemyslel, že po ní skutečně vyjedeš.“

„Nevyjel jsem po ní.“ Kaelen udržel hlas nebezpečně hluboko.

„Jasně že ne.“ Dante odmítavě mávl rukou. „Jen jsi náhodou získal její osobní číslo a udělal si z ní svůj osobní projekt. Nevinný koníček.“

Rafe si vyložil boty na příčku u své židle. „Jsem v šoku. Kaelen Di Vallo, bezcitný král podsvětí, měkne kvůli nějaké zoufalé holce? Co bude další fáze? Koupíš jí rudé růže a napíšeš pár ubohých milostných dopisů?“

Zdálo se, jako by teplota v salonku klesla o dvacet stupňů. Kaelen pevněji stiskl karty v ruce. Jeho pohled zčernal jako noc. „Ona není žádná hračka.“

Pronesl ta slova tiše, ale odkapávalo z nich tolik syrové hrozby, že Dante i Rafe zamrzli na svých místech. Dante naprázdno polkl, zjevně zaskočený čirou majetnickostí, která z jeho staršího bratra vyzařovala.

Než stihl Dante zformulovat odpověď, těžké dvoukřídlé dveře soukromého salonku se rozletěly dokořán.

Ve dveřích stála ostrá, velitelská postava a vrhala přes mramorovou podlahu dlouhý stín.

Jeden z Kaelenových ozbrojených strážců předstoupil, s postojem strnulým a formálním. „Camilla Sartori dorazila, šéfe.“

V celé místnosti zavládlo mrtvolné ticho. Všechny oči se odvrátily od pokerového stolu a upřely se na vchod. Camilla vstoupila do jantarového světla salonku. Kráčela s predátorskou ladností a její podpatky ostře klapaly o podlahu. Tmavé vlasy měla stažené do přísného účesu, což zvýrazňovalo její ostré lícní kosti a vypočítavý záblesk v očích. Vzbuzovala pozornost už jen samotnou svou přítomností.

Kaelen nehnul ani svalem. Výraz jeho tváře zůstával vytesaný z mramoru, ale v očích mu zatančil krátký, nezaměnitelný záblesk temného pobavení. Pomalu se opřel o kožené čalounění křesla, překřížil si paže na hrudi a sledoval, jak se blíží ke stolu. Tahle komplikace udělá dnešní večer mnohem zajímavějším.