Kaelen udělal dobře, že nechtěl, abych viděla Linino mrtvé tělo. Věděl, že by mě to zlomilo.

Zůstala jsem proto celou noc na pohovce v tomhle temném pokoji. Skrze žaluzie teď pronikalo ranní slunce, ale já neměla sílu vstát.

Tělo jsem měla těžké, mysl uvězněnou v nekonečné smyčce všeho, co se stalo. Linin smích. Její slzy. To, jak si potmě šeptala pro sebe.

Pořád se mi to vracelo.

Ozvalo se tiché