Pohled Sieny

Vyrušil mě Dante.

Stál ve dveřích, nonšalantně se opíral o zárubeň a na tváři měl líný úsměv.

„Dante,“ vydechla jsem a srdce mi bušilo, když jsem se narovnala v naději, že jsem na sobě nedala nic znát. Byla jsem v tomhle sídle už celé dny sama. Vždycky mě zajímalo, kam vlastně zmizel, ale nikdo se nenamáhal mi odpovědět. Jídlo. Koupel. Spánek. To bylo jediné, na čem mi záleželo. „Jsi