Ticho bylo téměř hmatatelné, když černá limuzína vjela na hřbitov. Kaelen seděl vedle mě, tvář nečitelnou, oči chladné jako kámen.

Venku začalo mrholit – jemný liják, který přesně odpovídal tomu, jak jsem se cítila.

Vždycky jsem přemýšlela, proč prší, když má mít někdo pohřeb. Máma říkávala, že to nebesa pláčou pro duši, která zemřela nespravedlivě.

Možná to tak bylo i s mou rodinou.

Tiše jsem si