Kaelenovy paže mě sevřely dřív, než jsem si vůbec stihla uvědomit, že přešel chodbu.

Na nic se neptal. Neváhal.

Prostě mě nabral do náruče, zvedl mě z podlahy kluzké od krve a tiskl si mě k sobě tak pevně, že jsem sotva popadala dech — ale poprvé v životě jsem se tomu nechtěla bránit. Zabořila jsem mu obličej do hrudi a třásla se tak moc, až jsem myslela, že se mi rozskočí kosti.

„To je dobrý,“ za