Pak jsem se rozvzlykala.

Nebylo to nic hlasitého, dramatického nebo divokého, jako kdybych si mohla oči vyplakat, což by se k této situaci docela hodilo. Jen tiché vzlykání, jako od někoho, kdo věděl, že už ho nemá kdo slyšet.

Nevěděla jsem, co od toho strážného čekat.

Možná ticho. Možná kroky, jak odchází.

Ale co jsem nečekala, byl jeho hlas, tichý a váhavý z druhé strany dveří.

„Nejsi sama, kdo