Ignoruji stupňující se slovní přestřelku, která se odráží přes kuchyňský ostrůvek. Napětí mezi muži ve vzduchu jiskří. Odříznu se od jejich ostrých hlasů a přinutím se soustředit na zbytky snídaně. Rozžvýkám kousek lístkového těsta a zírám na mramorovou desku. Má mysl odplouvá od zjevného nepřátelství, které vyzařuje mezi bratry. Nutně už potřebuji odejít na další schůzku, ale zjevně mě nenechají vyjít ze dveří, dokud nebude můj talíř prázdný.

„Camillo.“ Marcellovo hluboké odseknutí mého jména protne okolní hluk.

Zamrkám a zvednu hlavu, vytržená ze svých myšlenek. Rozhlédnu se po kuchyni a uvědomím si, že hádka ustala. Do tváře se mi upírají čtyři páry očí. Ztěžka nasucho polknu a pocítím dusivou váhu jejich hluboké pozornosti.

„Pánové, myšlenkami nám zase odplula.“ Vincenzo věnuje bratrům posměšný úsměv.

Valerio se nebezpečně ležérně opírá o pult. Propaluje mě svým intenzivním, žhnoucím zrakem. „Hrozně rád bych viděl dovnitř do té tvojí chytré hlavy.“

„Cosimo se ptal na ty nelegální diamanty, co jsme si objednali,“ zamračí se Marcello. „Pořád platí, že je dostaneme už tenhle pátek?“

„Už jsem vám všem potvrdila, že to je dávno vyřešené, a ano, vaše diamanty tu budou už v pátek.“ Narovnám se a zůstanu strnule vzpřímená. „Problém s dodavatelem jsem vyřešila.“

„Děkuji, Greco.“ Cosimo krátce, nicméně s respektem přikývne.

Spolknu poslední sousto a otřu si ústa lněným ubrouskem. Zvednu se ze stoličky. „Už musím vyrazit na další schůzku. Vrátím se pro vaši víkendovou hotovost přesně za čtyři hodiny.“

„Tvoje další schůzka trvá přesně čtyři hodiny?“ nadzvedne Marcello ohromeně husté obočí.

„Ano. Zabere přesně tolik času. Děkuji za snídani.“

Vyprovodí mě z kuchyně a dojdou se mnou až k domovním dveřím. Valeriův osobní bodyguard čeká na verandě. Ten obrovský muž mi vykročí naproti, aby mě doprovodil po příjezdové cestě. Je to přehnaně ochranářská rutina, proti které jsem se už naučila nebojovat.

Nechám ho, ať mi jde v patách, dokud mi neotevře dveře od mého Porsche. Vklouznu do bezpečí na chladivé kožené sedadlo, nastartuji motor a vyrazím vpřed. Jakmile odjíždím z rozlehlého panství, sevře se mi hruď neklidem. Hluboko uvnitř bych nejraději zařadila zpátečku a zůstala chráněná s nimi. Ruce se mi v křečovitém stisku sápou po volantu.

Všichni na mě zírali a já musela potlačit touhu otočit auto a vrátit se do té jejich pevnosti. Ne, fantazie v mé hlavě je mou jedinou bezpečnou možností.

Přijíždím k obrovskému sídlu zločinecké rodiny Navarrových. Zdejší objekt je ostrým kontrastem k uvolněnému domovu dvojčat. Vteřinu poté, co zastavím u kovových bran, obklíčí mé Porsche ozbrojená stráž. Podvozek pečlivě prověřují dlouhými zrcadly kvůli detailní bezpečnostní prohlídce proti bombám. Ozbrojená žena mi nařídí rázem vystoupit z vozu a ihned provádí znatelně invazivní osobní prohlídku. Její nekompromisní ruce prohledávají celá má stehna odspodu nahoru i přes oblast žeber. Veškeré tyto mimořádně přísné kontroly trpělivě a mlčky snáším. Teprve ve chvíli, kdy získám čisté zhodnocení, mi dají povolení vejít do domu a přiblížit se k vůdcům tohoto konkrétního kartelu.

Vejdu do obrovské formální jídelny. Ricardo, Javier i Ramiro tiše sedí pospolu kolem mohutného mahagonového stolu. Dřevěný povrch se ztrácí pod ohromujícími hromadami víkendové hotovosti z obchodu s drogami a celý prostor páchne syrovou vlhkostí sklepů v kombinaci se zápachem ulic, ze kterých pochází. Hromady špinavých bankovek tvoří pod křišťálovým lustrem jasně zelené hory.

„Dobrý den, pánové,“ pozdravím z dálky s ohledem na bezpečnost a odložím si tašku na prázdné křeslo.

„Camillo. Jak jinak než přesně na čas,“ přikývne Ricardo.

Vytáhnu z tašky svou počítačku bankovek a zapojím ji do zásuvky. Třídím peníze. Po spočítání svazků sečtu oněch rovných šest milionů dolarů. Moje dohodnutá provize činí pět procent, to znamená nárok na zisk ve výši tří set tisíc dolarů.

Oddělím jejich část hotovosti, vezmu si svůj podíl a pohlédnu na vlivného vůdce Javiera: „Pokud chcete, můžete si to sami klidně přepočítat.“

Javier mou hotovost prudce vezme ohromnou silou, bez zájmu ji propočítá, hrubě hodí po stolu a odfrkne si.

Sbalím své vyprané peníze a s ohromnou výplatou rovnou odejdu. Během jízdy přemýšlím, jak to hned protáhnout přes fiktivní schránky, abych vše utajila před federály.

***

Přesně za čtyři hodiny parkuji své Porsche přede dveřmi Valeria a Vincenza přesně podle naší dohody.

Vincenzo postává venku v otevřených dveřích, obklopený ochrankou. Opírá se o rám a se zájmem si mě prohlíží od hlavy až k patám.

„Přesně čtyři hodiny, ty v tom umíš chodit,“ prohlásí hlubokým hlasem a s drzým pohledem se přiblíží.

„Říkala jsem vám to,“ odvětím s hravým úsměvem, ačkoliv držím obranný postoj.

Jeho hluboký hlas klesne. „Ten tvůj úsměv tě ještě přivede do potíží,“ zavrní tónem dravce.

Vstoupíme do jeho kanceláře za těžkými dubovými dveřmi. Kufry s obrovskou hotovostí postavím na podlahu s luxusním kobercem. Znenadání zamkne dveře, čímž nás odstřihne od jeho bratra i celého osazenstva domu. Skloním se, abych zvedla tašku s penězi, avšak jeho silná ruka popadne tu moji. Strnula jsem hrůzou.

Dřív než stihnu vůbec promluvit, dravě se na mě vrhne. Zablokuje mi jakoukoliv únikovou cestu, přitiskne svá tvrdá ústa na má a surově mě políbí. Je to spíše drsný, divoký útok plný vášně než pouhé líbání, s obrovskou hrubostí mi sevře hlavu a nedá mi šanci se bránit. Zmůžu se jen na zoufalý odpor. Koušu ho a bojuji rukama na jeho hrudi, ale on mě jen drtí ještě silněji. Hladově zkoumá má ústa a přivádí mě o rozum.

Zmocní se mě panika. S veškerou svou silou do něj vrazím, se snahou ho hrubě od sebe odtlačit, a s prudkým nadechnutím ucouvnu. Rychle couvám naslepo pryč, abych od něj byla co nejdál.

Couvám zmateně, dokud do něčeho nenarazím. Není to ale zeď, má záda prudce narazí na pevnou hruď ze svalů. Není tu už žádný omyl. Narazila jsem do mužského těla. Zamrzne ve mně krev.

Za mnou stojí Valerio. Pevně mě popadne silnýma rukama a chytí mě do pasti své hrudi.