Pevně jsem si překřížila paže na hrudi a zpražila pohledem toho arogantního muže, který stál v mojí kuchyni. „Řekla jsem vám to včera v noci a zopakuji vám to znovu. Nevidím jediný důvod, proč bych se měla řídit vašimi příkazy, když nemají nic společného s naší obchodní dohodou.“

Marcello se ušklíbl. „Ach, zlatíčko. V tom se pleteš.“

Ignorovala jsem jeho povýšený tón a soustředila se na děsivou realitu jeho přítomnosti v mém domě. „Jak víte, kde bydlím? Ochranka dole je přísná.“

„My všichni víme, kde bydlíš.“

„Jak?“

Marcello se opřel bokem o mou kuchyňskou linku. „Všichni v téhle budově vlastníme byty. Ve skutečnosti mi patří ten hned vedle tvého. Vincenzo a Valerio mají ten vedle mě. Cosimo má penthouse z druhé strany.“

Spadla mi brada. Zírala jsem na něj v ohromeném tichu. Můj mozek se horečnatě snažil zpracovat tenhle masivní zásah do soukromí. Doslova obklíčili mé jediné bezpečné útočiště.

Marcello si prohlížel své upravené nehty. „Původně jsme přesně tenhle byt chtěli pro Cosima, aby mohl být hned vedle mě. Než jsme si toho ale všimli, tvé papírování už bylo hotové. Koupila jsi ho za hotové, stejně jako my. Přirozeně jsme potřebovali vědět, kdo přesně je náš nový soused.“

„Proč mi to nikdo neřekl?“

„Protože nám je koupil náš předchozí makléř. Každý z nás vlastní na tomhle patře tři byty, ale ty, které obklopují ten tvůj, necháváme prázdné.“

Nedokázala jsem ze sebe vypravit souvislou větu. Byla jsem v pasti.

Marcello se odlepil od linky a zamířil do chodby. „A teď se vraťme k tvému konkrétnímu úkolu ze včerejší noci.“

„Nebudu vám odpovídat, Marcello.“

„Nemusíš říct ani slovo.“ Otočil se a kráčel chodbou přímo k mé soukromé ložnici.

Zaplavila mě panika. Vyrazila jsem hned za ním. „Kam si myslíte, že jdete?“

„Jdu si pro odpověď.“

Marcello vešel přímo do mé ložnice. Postavil se doprostřed místnosti a přehnaně zhluboka se nadechl nosem. Zavřel své tmavé oči a vychutnával si vůni ve vzduchu.

Otevřel oči a zabodl do mě svůj pronikavý pohled. „Včera v noci ses rozhodně udělala. Cítím to ve vzduchu.“

Ztěžka jsem polkla. „Co si myslíte, že cítíte?“

Byla to hloupá otázka. Okamžitě jsem litovala, že jsem se vůbec ptala.

„Cítím lahodnou kundu. Přesně to tady cítím.“ Marcello přistoupil blíž k mé neustlané posteli. Sklonil se, zabořil nos přímo do mých zmačkaných hedvábných prostěradel a dlouze se nadechl, aby si potvrdil své podezření o mé neposlušnosti.

„Marcello! Nechte toho!“ vykřikla jsem.

Narovnal se s temným, spokojeným úsměvem na své pohledné tváři. „Jen se ujišťuji, že je má teorie správná, zlatíčko. A je. S tebou si ještě hodně užijeme.“

„Jak to myslíte?“ Proklínala jsem vlastní pusu za to, že položila další nebezpečnou otázku.

„Co jsem ti řekl včera v noci?“ zeptal se Marcello klidně.

„Řekl jste, že jestli se uspokojím, dostanu výprask.“

„Takže jsi jasně slyšela, co jsem řekl. Jen ses rozhodla mě neposlechnout.“

Jeho drtivá přítomnost mě dusila. Být uvězněná v ložnici s Marcellem bylo jako stát v kleci s tygrem. Potřebovala jsem mezi nás dostat nějaký prostor. Otočila jsem se na podpatku a stáhla se zpátky do kuchyně, abych našla bezpečí v otevřeném prostoru.

Byla to další fatální chyba.

Marcello mě následoval s tichou ladností predátora. Couvala jsem, dokud má záda nenarazila na chladnou hranu mramorové linky. Překonal tu vzdálenost dvěma dlouhými kroky a práskl rukama do mramoru po obou stranách mého pasu. Jeho svalnaté tělo mě uvěznilo. Zaklonila jsem hlavu v očekávání tvrdého, agresivního polibku. Dychtila jsem po něm. Rty se mi mírně pootevřely v tiché výzvě.

Místo toho Marcello sklonil hlavu a pomalu mi olízl vnější boltec ucha. Jeho horký, mokrý jazyk kopíroval jemnou chrupavku. Přímo do páteře mi vystřelil hluboký záchvěv elektřiny a rozlil se přímo v mém mokrém klíně.

„Dnes večer v sedm hodin. U Valeria a Vincenza. Neopovaž se zpozdit ani o minutu,“ zašeptal těsně u mé kůže.

Dech se mi zadrhl v krku. Moje tělo mě zradilo prudkým záchvěvem touhy.

„Tak citlivá,“ zamumlal a jeho dech ovíval můj mokrý ušní lalůček.

„Proč?“

„Proč co?“

Sevřela jsem hranu mramoru za sebou, aby se mi nepodlomila kolena. „Proč bych k nim měla v sedm přijít?“

Marcello se odtáhl jen natolik, aby mi viděl do očí. „Protože musíš dostat svůj trest. Zlatíčko, máš na výběr. Pokud si dnes večer pro svůj trest nechceš přijít, stáhneme se. Už žádné nečekané návštěvy. Žádné ukradené polibky. Už žádné olizování ani kousání tvých uší.“

Naklonil se blíž a znovu mi zlehka přejel zuby po ušním lalůčku. Další úder čistého horka mi vystřelil přímo do kundy a donutil mě pevně sevřít stehna k sobě.

„Ale pokud se dnes večer ukážeš, dlouze si promluvíme. Budeš patřit nám. Rozumíš?“

V krku jsem měla pocit, jako by mi ho někdo vydřel smirkovým papírem. Natáhla jsem se pro svůj chladnoucí šálek kávy a zoufale se napila. Potřebovala jsem získat pár vteřin, abych uklidnila své splašené srdce.

Marcello se dožadoval odpovědi a hlas mu klesl o oktávu. „Rozumíš mi, zlatíčko?“

„Ano,“ zachroptěla jsem a můj hlas byl stěží víc než přerývaný šepot.

„Řekni mi, čemu rozumíš.“

„Pokud si dnes večer přijdu pro svůj trest, promluvíme si a já budu patřit vám.“

„Ano. A pokud nepřijdeš?“

„Všechno to skončí. Budu prostě jen vaše finanční makléřka.“

Marcello se odrazil od linky a uvolnil mě ze své opojné pasti. „Hodná holka. Kéž bys takhle dobře uměla poslouchat i včera v noci.“ Bez ohlédnutí zamířil k vchodovým dveřím. „Uvidíme se později, zlatíčko.“

Těžké dřevěné dveře s cvaknutím zapadly. Stála jsem ve své kuchyni jako přimrazená. Můj mozek zkratoval pokaždé, když jsem se k těmhle mužům jen přiblížila. Dokázala jsem i ve spánku spravovat multimilionové investice, ale jakmile se mě dotkli, vládu převzalo mé tělo.

Stála jsem před neuvěřitelně těžkou volbou, která mi mohla změnit život. Nemohla jsem si dovolit teď jen tak sedět a analyzovat to. Čekal mě ranní výběr peněz. Mí klienti žili za hranicemi města a cesta potrvá nejméně třicet minut. Popadla jsem koženou bundu a designovou kabelku a vyrazila ze dveří.

Zamkla jsem byt a kráčela dokonale čistou chodbou k soukromému výtahu. Stiskla jsem tlačítko na přivolání. Ocelové dveře se okamžitě rozjely do stran.

Vincenzo stál přímo uprostřed kabiny výtahu.

Srdce mi divoce zabušilo do žeber. Ztuhla jsem na prahu.

Vincenzo se na mě zadíval. „Taky ti přeju dobré ráno, Greco.“

Sevřela jsem popruh kabelky jako záchranné lano. „Omlouvám se, Vincenzo. Dobré ráno. Vystupujete?“

„Ne. Myslím, že se s tebou svezu dolů do haly a pak pojedu hned zase nahoru.“

„Jste si jistý?“

„Ach, věř mi. Jsem si velmi jistý.“

Vešla jsem dovnitř. Dveře se zavřely a uvěznily nás v té malé kovové krabici. Vincenzo udělal rozvážný krok mým směrem. Zmocnil se mě instinkt. Couvla jsem a hloupě se tak zahnala do nejzazšího rohu výtahu.

Nasadila jsem falešný úsměv a zoufale se snažila předstírat odvahu. „Utíkáte přede mnou, Vincenzo?“

Neobtěžoval se odpovídat slovy.

Vincenzo vyrazil vpřed a přimáčkl své těžké, svalnaté tělo těsně na to moje. Přitiskl mě k rohovým panelům a zmocnil se mých úst v drtivém, agresivním polibku. Ten nečekaný útok mě v šoku donutil pootevřít rty. Okamžitě toho využil a vnořil svůj horký jazyk hluboko do mých úst.

Mé počáteční překvapení se vytratilo. Frustrovaná Marcellovým nekonečným odepíráním a fyzicky rozbolavělá z nedokončené včerejší masturbace jsem se poddala. Upustila jsem kabelku. Popadla jsem klopy Vincenzova na míru šitého obleku a políbila ho se zoufalým, surovým hladem. Naše jazyky se propletly v chaotické, mokré bitvě o dominanci. Hluboko v hrdle zavrčel a přitlačil svůj tvrdý rozkrok přímo na mé břicho.

Hltali jsme se celou cestu dolů.

Výtah cinkl. Dveře se rozjely do přízemní haly.

Vincenzo okamžitě polibek přerušil. Ladně o krok couvl a urovnal si hedvábnou kravatu, jako bychom se zrovna bavili o počasí. „Přeju hezký den, Greco. Uvidíme se později.“

Otočil se a vyrazil z výtahu.

Zůstala jsem opřená o rohový panel. Oddychovala jsem s nateklými a brnícími rty. Nemohla jsem uvěřit, že jsem to právě dovolila. A co víc, nemohla jsem uvěřit, jak moc jsem chtěla, aby se to stalo.

Sebrala jsem svou kabelku a vklopýtala ke svému autu. Zapadla jsem na sedadlo řidiče a vytočila hlasitost rádia na maximum. Potřebovala jsem hluk, abych přehlušila své chaotické myšlenky. Marcellovo ultimátum se mi ozývalo v hlavě přes těžké basy hudby. Zbytky Vincenzovy chuti mě na patře pronásledovaly dál. Zmítala jsem se v hlubokém vnitřním konfliktu. Jedna moje polovina se chtěla v sedm hodin ukázat a podvolit se jejich dominanci. Ta druhá byla k smrti vyděšená ze ztráty nezávislosti.

Vytěsnila jsem ty agresivní muže z hlavy. Potřebovala jsem se soustředit na práci.

Odjela jsem k přísně střeženému sídlu zločinecké rodiny Salgadových. Ozbrojená stráž u hlavní brány zkontrolovala mé vozidlo pomocí zrcátka na tyči, aby se ujistila, že nepřevážím žádné výbušniny nebo sledovací zařízení. Jakmile jsem měla volnou cestu, těžké železné brány se rozevřely.

Vyjela jsem po klikaté příjezdové cestě a zaparkovala kousek od masivních mahagonových vchodových dveří.

Bronson stál na předních schodech a čekal na mě. Byl to zástupce Estebana Salgada a navíc nechutný, notorický úchyl. Nálada se mi zkazila vteřinu poté, co jsem uviděla jeho úlisný úšklebek. Vždycky využíval povinnou osobní prohlídku jako záminku, aby mě mohl osahávat. Vypadal přesně jako typ muže, který by ženu zatáhl do temné uličky.

Vystoupila jsem z auta a nasadila si chladnou, profesionální masku.

Bronson bez jediného slova vstoupil do mého osobního prostoru. Začal s osobní prohlídkou. Jeho drsné ruce mi klouzaly po hrudním koši a záměrně se přesunuly výš. Svíral svýma špinavýma rukama moje velká prsa a nechal prsty těžce spočinout na mých bradavkách přes látku halenky. Zaskřípala jsem zuby a nepřítomně zírala přes jeho rameno.

Přesunul se níž. Přejel mi rukama dolů po bocích a stoupl si mi mezi stehna. Natlačil ruku vysoko na vnitřní stranu mých nohou a osahával mě přímo na kundě. Palcem zatlačil dovnitř, aby přes mé kalhoty nahmatal moji anatomii. Nepřestával. Dál mě třel a mačkal.

Zlost prolomila mou profesionální zdrženlivost.

Odplácla jsem jeho paži a strčila mu do hrudi. „Myslím, že to by stačilo, Bronsone. Stáhni se, kurva. Je jasné, že u sebe nic neschovávám.“

Bronson se ušklíbl a svěsil ruce. „Fajn. Esteban na tebe čeká v jídelně.“

Uhladila jsem si oblečení, zatímco mi znechucením naskakovala husí kůže. Prošla jsem kolem něj a vstoupila do honosného sídla. „Líbí se mi fakt, že Esteban nepotřebuje, aby se kolem něj neustále ochomýtali jeho chlapi. Uzavírá se mnou obchody sám.“

Našla jsem Estebana sedět u dlouhého dubového stolu.

Esteban ukázal na židli naproti sobě. „Dobré ráno, Camillo. Posaďte se. Válí se mi tu pár milionů. Chci, abyste je pro mě investovala do čistých komerčních nemovitostí.“

„To není problém. Chcete, abych to tady s vámi přepočítala?“

„Ne. Moji muži už to prohnali přes počítačky. Jsou to přesně čtyři miliony.“

„Jste si jistý? Nechci přijet do kanceláře a zjistit, že nám chybí pár dolarů.“

Esteban se naklonil dopředu, jeho tmavé oči zvážněly. „Pokud se to stane, zavoláte mi a já zabiju toho, kdo to počítal. Věřím vám, Camillo. Jste pravděpodobně jediný outsider, kterému skutečně důvěřuji. A teď k dalším věcem. Mám zájem o zbraně z 3D tiskárny. Čeká mě jedna specifická práce a moje parta si nemůže dovolit, aby jim detektory kovů ty zbraně odhalily.“

„To dokážu zařídit. Kdy potřebujete doručení?“

„Máte dva týdny. Chci přesně sto devítimilimetrových zbraní. Musí být nezjistitelné detektorem kovů.“

„Považujte to za vyřízené. Potřebujete dnes ještě něco dalšího?“

„Momentálně ne. Děkuji, Camillo. Hotovost čeká u vchodových dveří.“

„Děkuji, Estebane.“

Postavila jsem se a prošla zpět do haly. Bronson stál vedle dvou těžkých, černých kovových kufrů. Zpražila jsem ho pohledem a přemýšlela, jestli to byl on, kdo ty peníze počítal. Kdyby ten balík ošidil, Esteban by mu prohnal kulku hlavou. Holka může jen snít.

Popadla jsem těžké rukojeti kufrů s hotovostí a odtáhla je do kufru svého auta. S prásknutím jsem kufr zavřela a usedla zpátky za volant. Ruce se mi třásly z toho hrubého narušení mých hranic Bronsonovým dotykem. Pustila jsem klimatizaci naplno, potřebovala jsem mrazivý vzduch, aby ze mě smyl ten pocit jeho špinavých prstů mezi mýma nohama.

To nechutné, nechtěné sexuální obtěžování mi rozehnalo mlhu v hlavě jako kbelík ledové vody.

Během cesty zpátky k městu jsem svírala kožený volant. Přemýšlela jsem o té naprosté opovážlivosti Marcella a ostatních. Mysleli si, že mi můžou diktovat, co dělám s vlastním tělem. Mysleli si, že mi můžou zakázat masturbovat v soukromí mého vlastního domova. Sledovali mě tím, že skoupili byty kolem toho mého. Chytali mě do pasti ve výtazích a násilím mě líbali k zešílení, dokud jsem nedokázala jasně uvažovat. Mysleli si, že jim patřím.

Moje vnitřní odhodlání ztvrdlo jako kalená ocel. Odmítala jsem se vzdát své autonomie. Odmítala jsem komukoli dovolit, aby ovládal můj život nebo mé tělo.

Dnes večer tam nepůjdu. Nepůjdu tam.