POV: Marcella.

Třesoucími se prsty protahuji levné plastové knoflíky své naškrobené služkovské uniformy roztřepenými dírkami. Zrcadlo sahající až na zem v koutě luxusní ložnice odráží mé rozcuchané bílé vlasy. Prameny se mi cuchají tam, kde do nich Torin ještě před pár minutami bořil pěsti. Tvrdě mě tiskl k matraci, prohýbal mě tak, že se má obnažená prsa tiskla k jeho hrudi, zatímco jeho penis do mě hluboko vrážel a nutil mě křičet jeho jméno do prachových polštářů. Teď, když se spěšně oblékám, na má ramena těžce dopadá hořká, drtivá realita našeho tajného vztahu.

Jsem Marcella. Jsem omega s tím úplně nejnižším postavením ze smečky Grim Draken, svázaná skandálním odkazem své matky. Spala s každým gamou, betou a zetou, kterého našla, a zoufale se snažila vyšplhat po společenském žebříčku smečky. Místo toho dopadla na samotné dno a nechala mě tu, abych po ní ten svinčík uklidila. Mým slavným životním osudem je drhnout podlahy a sloužit třem synům alfy Thariona.

Torin je nejmocnější trybridní syn alfy. Celý můj svět se smrsknul na čtyři stěny jeho obrovského střešního apartmánu. Jsem duch, který sbírá jeho značkové oblečení do prádla. Drhnu skvrny od whiskey z jeho mahagonového stolu. Sbírám z podlahy použité kondomy poté, co ošuká jakoukoli náhodnou holku, kterou si dotáhne domů z klubu. Ošetřuji mu zakrvácené klouby a čistím hluboké rány z nelegálních zápasů, které před rodiči tají. Vklepávám mu dezinfekci do modřin, zatímco on skrz mě zírá, jako bych byla ze skla. Dokonce mu stříhám jeho tmavé vlasy, když už jsou moc dlouhé, protože nenávidí ten pocit, když se mu otírají o široká ramena.

Když vybuchne jeho pověstný, děsivý vztek, při kterém rozbíjí drahé lampy nebo hází těžkými předměty o sádrokartonové zdi, jsem to já, kdo klečí na kolenou a sbírá střepy. Kvůli němu jsem pořád na kolenou. Torin jede na čisté, nefalšované palivo naprosté zuřivosti.

Nicméně ráno v den mých osmnáctých narozenin mezi námi nečekaně vzniklo hluboké pouto osudových druhů, a to přímo uprostřed mého běžného úklidu. Já, naprostá nula, jsem se stala tajnou obsesí budoucího alfy. Všichni si šeptají, že Torin zdědí všechno. Zatímco jeho dva bratři jsou standardní hybridi, Torin je trybridní vlkodlak, smrtící kombinace surové moci. Z toho, že se na mě dřív ani nepodíval, přešel rovnou k tomu, že vyžaduje, abych mu byla neustále na očích.

A přesto, navzdory své nečekané a intenzivní majetnickosti rázně varoval, ať nikdy jediné duši neříkám, že jsme druhové. Skrývá naše pouto ve stínech. Stydí se za můj podřadný status omegy. Jsem osiřelá omega a nedodělala jsem ani střední školu, protože takzvaná charita smečky nepokryla skutečné vzdělání. Můj otec není žádný politik ani byznysový magnát. Je to prostě jen jeden z těch nespočtu mužů bez tváře, které má matka obšťastňovala. Jsem pro smečku jen ubohý projekt z lítosti. Ta holka, kterou zachránili. Mou celoživotní splátkou je drhnout jejich špinavé podlahy a stlát jim postele.

„Kam jdeš?“

Jeho drsný ranní hlas roztříští těžké ticho v ložnici a já ztuhnu.

„Už bude čas na snídani. Musím si najít podprsenku a jít pracovat.“ Zůstávám k němu otočená zády a očima skenuji neuklizená prkna podlahy poblíž té masivní postele.

Slyším šustění pohybujícího se drahého hedvábného povlečení. Včera v noci jsem mu přinesla obyčejnou sklenici vody, abych zmírnila jeho noční můry. Strávil dětství dva roky zavřený v žaláři nepřátelské smečky a noční děsy ho pronásledují neustále. Jsem to já, kdo ho vrací zpátky do reality. Zrovna jsem pokládala sklenici na noční stolek, když mě popadl za zápěstí, stáhl k sobě do postele a nárokoval si mé tělo, dokud jsem nezapomněla i vlastní jméno. Miluji ho. Ach bohyně, miluji ho s tak zoufalou, hloupou intenzitou ukrytou v té nejhlubší části mé duše. Milovala jsem ho, když ze mě udělal své špinavé tajemství, a miluji ho i přes všechen jeho chlad.

„Tohle hledáš?“

Otočím se. Torin se opírá o tmavě kožené čelo postele. Tmavé povlečení se mu hromadí nízko u pasu a odhaluje jeho nahý, svalnatý trup. V silných prstech pohupuje mou světle modrou podprsenkou. Na rtech mu pohrává temný, arogantní úšklebek.

Dojdu k okraji matrace a natáhnu se po krajkové látce. Zvedne svou masivní paži výš, aby ji udržel přesně mimo můj dosah.

„Už takhle jdu pozdě. Dej mi ji.“ Natáhnu ruku dlaní vzhůru a snažím se, aby to znělo rázně.

Torin si odhrne tmavé vlasy z obličeje. Těžce polknu, moje oči bezděčně kloužou po tvrdých, vypracovaných plochách břišních svalů. Kůže mě pořád pálí tam, kde se jeho mozolnaté ruce během posledních přírazů tiskly k mému pasu tak silně, že mi zůstanou modřiny.

„Řekl jsem snad, že už můžeš jít?“ Torin sníží hlas do záludného, tichého mručení.

„Tak si ji nech.“ Zamračím se, svěsím ruku a otočím se ke dveřím. Dneska na tohle s ním nemám sílu. Moje srdce by to neuneslo.

Za zády uslyším jeho hluboké, dunivé uchechtnutí.

„Nelíbí se mi tvůj dnešní přístup. Nebo je to náladovost? Nelíbí se mi ani tvoje žárlivost. Dneska musím vyřídit spoustu záležitostí ohledně smečky. Poslední, co chci řešit, je to tvoje chování.“

Hruď se mi stáhne tak moc, až mě bolí nadechnout se. On moc dobře ví, co mě ničí. Novinkou žije celá smečka. Jeho bývalá přítelkyně Valeria Kensington se včera nastěhovala do sídla smečky. Je to dcera alfy. Luna Morrigan ji už teď provází po panství a chová se k ní jako k naprosto zaručené budoucí luně. A já tady trčím. Jsem jeho skutečná, osudová družka, nucená nosit ponižující uniformu služky a vyplížit se z jeho ložnice dřív, než plně vyjde slunce.

„Marcello?“ Jeho tón se změní z hravého v temné, nebezpečné varování. „Nenuť mě, abych tě musel oslovovat podruhé.“

Prudce se otočím. Torin vstal z postele, má na sobě jen volné tepláky, pověšené nízko na bocích. Přistoupí k balkonovým dveřím, kde stojím, a svou masivní postavou blokuje ranní světlo.

„Víš, proč jsem naštvaná.“ Zlostně na něj pohlédnu a ruce se mi podél těla svírají v pěst.

Torin zvedne ruku a strhne si tu černou pásku přes oko, kterou vždycky nosí. Odhodí látku na zem. Zakrývá si to oko, protože jeho vnitřní bestie se snadno rozruší a jeho proměny jsou pak nepředvídatelné. Bez pásky se jeho děsivá hadí zornička široce roztáhne. Plazí štěrbinu obklopuje kruh žhnoucí zlaté. Každého ze smečky to k smrti děsí. Všechno na Torinovi bylo stvořeno jako zbraň, stvořeno tak, aby to vzbuzovalo strach. Ale já jsem ta idiotka, co ho miluje, a tak vidím i skrz to monstrum.

„Chováš se, jako bych dnes ráno šukal Valerii.“ Zastaví se pár stop ode mě, jeho široká hruď se těžce zvedá a klesá.

„Páni.“ Vydám ze sebe ostré odfrknutí v chabém pokusu skrýt ten horký, bolestivý tlak slz, které se mi sbírají v krku. „Takže ty s ní chceš spát? Prostě se jen nemůžeš dočkat, až budeš mít ve své posteli zpátky svoji dokonalou bejvalku, co?“

„Přestaň s tím. Její otec je alfa. Moje matka mi tak zajišťuje budoucí nárok na postavení alfy. To je obchod. Není v tom nic osobního.“ Odbude mou bolest ležérním mávnutím ruky a jeho hadí oko se zúží.

„Jsme druhové!“ křiknu na něj.

Je to úplně poprvé, co jsem na něj za celou dobu našeho zvláštního vztahu zvýšila hlas. Ta slova se odrážejí od vysokých stropů jeho střešního apartmánu a rezonují zoufalou pravdou.

Torin se na mě ušklíbne. „Jsi omega.“

Vyplivne to slovo, jako by to byla nějaká odporná, nakažlivá nemoc. To kruté odmítnutí se mi zařízne přímo do živého.

„Omega je pro trybrida, jako jsem já, moc slabá. Jsi přímou překážkou pro to, stát se alfou, kterým mi bylo souzeno se stát.“ Vstoupí do mého osobního prostoru a z jeho kůže sálá to těžké, dominantní horko.

„Ale spíš se mnou! Nárokuješ si mě skoro každou zasranou noc! Jenže teď jsem najednou moc slabá, protože je ve hře křeslo alfy?“ Potlačím vzlyk.

Torin tu vzdálenost překoná až v děsivě rychlé šmouze pohybu. Tvrdě mě přitiskne ke své nahé hrudi. Můj obličej je jen kousek od jeho zjizvené kůže. Přinutím své tělo ztuhnout, abych jeho bestii nevyvolala ještě víc.

„Nikdy mi neprojevuj neúctu. Platil jsem tvou střední. Nabídl jsem se ti zaplatit vysokou, ale byla jsi moc hrdá, než abys ty peníze vzala. Koupil jsem ti zatraceně drahý auto, který ses ani neobtěžovala řídit. Dávám ti střechu nad hlavou. Poskytuji ti finanční ochranu, dělám to všechno jako charitu, a takhle mi děkuješ?“ Jeho zlaté oko se zaměří na to mé a bleskne v něm čistá dominance.

Ty štědré dárky jsem nikdy nepřijala, protože odmítám být jeho charita. Odmítám být jen usmolený účet, co musí platit za družku, kterou vlastně nikdy nechtěl.

„Hned, jak usednu na křeslo alfy, porostou v tvém břiše moje štěňata. Budeš pod mou ochranou na celý život.“ Torin mi přejede těžkou rukou po páteři, z jeho hlasu srší nulový prostor pro diskusi.

Poklepe prsty na mém pase s chladnou, absolutní majetnickostí. Nárokuje si mě jako pouhý majetek. Očekává, že mu budu dělat ukrytou chovnou samici někde ve stínech, zatímco on si na světle bude promenádovat s alfa samicí. Je úplně slepý vůči slzám, které se mi derou do očí. Tímhle jediným okamžikem dokazuje, že chce jen dělohu, která by mu odnosila trybridní potomky, a ne rovnocennou družku, která by mu stála hrdě po boku.

„A jako co?“ Vzhlédnu k němu, připadám si jako milion kilometrů pod úrovní všeho ostatního. Jediné, co chci, je, aby si mě nárokoval bez hanby. Chci, aby se na mě podíval a viděl svou druhou polovinu, ne neustálou připomínku toho, jak jsme rozdílní.

Torin na mě jen dál zírá. Jeho krásná tvář je jako prázdná kamenná maska. Je to expert na předstírání, že nerozumí mé bolesti.

„Zbav se z tváře toho žárlivého pohledu, než se uvidíme večer,“ nařídí chladně.

Odtlačím jeho těžkou ruku z pasu. V hrudi se mi rozlévá dutá, mrazivá prázdnota, která mě zevnitř celou vyprázdňuje. Otočím se k němu zády a vyjdu ven z ložnice, aniž bych cekla jediné slovo.

Těžké dubové dveře za mnou zaklapnou a odříznou mě od toho drtivého napětí. Ani dům smečky ale nenabízí žádné bezpečí. Jen co moje boty dopadnou na koberec hlavní chodby, postaví se mi do cesty rozzuřená šéfkuchařka a zablokuje mi únikovou cestu. Gretchen má obličej stažený do ošklivého zamračení.

„Kde jsi proboha byla?“

„Zaspala jsem. Omlouvám se,“ zamumlám se sklopenou hlavou.

Do mé kompetence patří jen údržba Torinova soukromého apartmánu. Nemám tušení, proč mě tu zastavuje personál z kuchyně.

„Dneska máme málo lidí. Běž hned dolů a pomoz odnést těžká zavazadla do pokojů pro hosty. Dorazila slečna Valeria Kensington.“ Gretchen namíří buclatým prstem na ohromné schodiště.

Nové rozkazy mě zasáhnou jako fyzická rána. Žaludek se mi propadne až někam k zemi. Jsem nucena sloužit ženě, která mi bere mého druha.