POV: Marcella.

Velké schodiště připomíná pochod na mou vlastní popravu. Dorazím do dvorany a hruď mi svírá hluboký děs. Mezi horou výrazně růžových značkových zavazadel stojí Valeria Kensington.

Na střední škole dělala Valeria na částečný úvazek trenérku roztleskávaček na střední škole Pendleton. Pendleton je elitní soukromá škola, kterou jsem mohla navštěvovat jen díky Torinově finanční podpoře. Je minimálně o čtyři roky starší než já. Byla to taková ta neskutečně cool, bezchybná dospělá ženská, kterou zoufale chtěly být všechny ty mladší holky. Kluci do ní byli potají zamilovaní. Měla perfektní, nadýchané blond vlny. Kdysi, když jsem byla ještě ošklivý prvák cloumaný pubertou, chodila jsem po chodbách v obnošených věcech a jen jsem snila o tom, že budu jednou vypadat jako ona. Žárlím na ni. Odjakživa jsem na ni žárlila.

Valeria Kensington pochází z bohaté rodiny a silné smečky. Všichni ji zbožňují. Je vším, čím já nikdy nebudu. Pamatuju si, jak Torina viděla úplně poprvé. Bylo to na střední během Dne ochránců. Neměla jsem žádného člena rodiny, který by za mnou mohl vůbec přijet, ale on se tehdy ukázal. Oficiálně tam byl kvůli své sestře Marnie, ale už nikdy nezapomenu, jak se všichni v narvané chodbě zastavili a zírali, když zamířil přímo ke mně.

Hned druhý den si mě Valeria schválně našla, jen aby se mě zeptala, kdo to byl. Bylo to vůbec poprvé, kdy na mě naše nedotknutelná trenérka roztleskávaček promluvila přímo. Řekla jsem jí jeho jméno a ani ve snu by mě nenapadlo, že tahle jednoduchá, nevinná odpověď povede k tomu, že spolu začnou chodit. Tenkrát mi to bylo jedno. Nebylo mi osmnáct. Pouto s druhem mlčelo a Torinův život patřil jen jemu samotnému.

Teď je všechno jinak. Je tady, aby mi vzala druha.

Skrz sevřené rty ze sebe vypravím zdvořilý pozdrav. „Dobré ráno.“

Valeria vzhlédne od svítícího displeje mobilu. I v sedm hodin ráno jsou její blond vlasy nadýchané a lesklé. Make-up má dokonalý. Je oblečená v drahém oblečení a dvoranou se line hutná vůně luxusního parfému. Očima těká po chodbách a zoufale se snaží zachytit jakýkoli záblesk Torina. Jenže ten je venku na ranním běhu a trhá kilometry v hustých lesích. Pravděpodobně se zrovna potí a tlačí své tělo až na samotné hranice možností. Minimálně další hodinu se nevrátí.

Nasadí až přeslazený úsměv. „Panebože! Marcella, že?“

Udělám krok vpřed a chytnu madlo toho nejbližšího růžového kufru. „Ano. Měla bych vám vzít ta zavazadla nahoru.“

Zatáhnu za držadlo, ale kufr působí dojmem, jako by byl k té mramorové podlaze snad přímo přišroubovaný. Boty mi na kluzkém kameni podklouznou o nepatrný kousek.

Valeria si překříží paže. „Tebe poslal Torin, abys mi pomohla?“

Myslí si, že dělám jeho osobní poslíčkyni. Pokusím se chytit rukojeť líp. „Ne, slečno Valerio.“

Přistoupí blíž a ze sladké masky vyhřezne odporná pravda. „Kde je? Ještě spí? Nebo je vzhůru? Ví už, že jsem tady?“

Znovu zaberu za tu tvrdohlavou tašku, až si málem vykloubím ramena. „To opravdu nevím, slečno Valerio.“

Odsekne ostře a zákeřně zlověstnějším hlasem. „K čemu tady teda jsi!?“

Tak tohle je její pravá povaha. Za tím zářivým úsměvem, který nosí, se schovává obyčejné zlo. Chytím těžký kožený popruh oběma rukama, nakloním se vahou celého těla dozadu, abych uvolnila kolečka.

Zavazadlo se nějak zasekne o hranu hrbolaté dlaždice. Náhlé uvolnění tlaku mě vymrští pozadu vzduchem pryč. Ztratím balanc a s žuchnutím tvrdě dopadnu na studený mramor. Do páteře mi projede prudká bolest a vyrazí mi dech.

Než se vůbec stihnu vyškrábat na kolena, ozvou se ve dvoraně ostré kroky. Do místnosti vráží Luna Morrigan s další vlivnou hostkou. Vyděšeně ztuhnu. Je to matka Valerie. Má stejné dokonalé blond vlasy i odsuzující pohled.

Luna Morrigan přeletí pohledem po našem divadélku na zemi. „Valerio, proč tu tvá zavazadla ještě pořád leží!?“

Valeria na mě ukáže dokonale opilovaným prstem. „Tahle slabá omega je naprosto k ničemu.“

Luna Morrigan na mě upře rozzuřený pohled. Čelist se jí napne potlačovaným vztekem, ale donutí se jen k úsměvu, který má před Valeriinou matkou působit vlídně, zatímco ta pozoruje celou tu ubohou situaci.

Sklopím hlavu a po čtyřech se odplazím dozadu, mimo dosah její ruky. „Omlouvám se, luno.“

Vím zatraceně dobře, že je absolutní chyba být na dosah ruky, když má takhle blbou náladu. Její facky bývají přesné a brutální.

Matka Valerie fascinovaně zakroutí hlavou. „Páni, ta ale má krásné vlasy. Je to opravdu pozoruhodná mladá žena.“

Ten kompliment zpečetí můj osud. Sleduji, jak na lícních kostech Luny Morrigan rychle poskočí svaly. Z každého póru z ní sálá vztek. Nenávidí mé jedinečné krémově bílé vlasy. Nesnáší cokoli, co jí připomíná mou matku, a můj obličej je tou největší připomínkou ze všech.

Naštěstí do dvorany naklusá skupinka řidičů smečky a obří hmotu zavazadel s lehkostí odtáhne. Hlavní hospodyně vyleze ze stínu chodby a potvrdí, že už jsou prostřené stoly se snídaní.

Hosté vyjdou za hospodyní až k jídelně. Jakmile se za hosty zavřou těžké dvoukřídlé dveře a není je už slyšet, Luna Morrigan obrátí svůj vztek proti mně.

Plivne ta slova jedovatě mým směrem. „Já snad ani nevím, k čemu v tomhle domě vůbec jsi. Jediné, co děláš, je, že se cpeš naším jídlem, a přesto zůstáváš žalostně slabá.“

Zírám radši do složitých podlahových ornamentů. Je mnohem bezpečnější dívat se tam než jí do očí.

Vejde do mého prostoru a s čistým hnusem si prohlédne moje měnící se proporce. „To všechno je jen další důvod, proč ještě nějaký nemocný spratek, kterého tvá matka vyvrhla, dýchá náš vzduch. Tvoje vlasy rostou delší a delší. Uniforma tě těsně obepíná na hrudi. Tvoje boky se rozšiřují, jako bys byla děvka v říji. Děláš ty stejné staré triky, kterými tvá matka lákala ty nejspodnější sráče. Pověz, míříš ke stejnému hnusu jako ona?“

Odpovím okamžitě, třesoucí se a ztuhlá strachem. „Ne, luno.“

„Zmiz mi z očí! A nenařídila jsem ti náhodou, ať si ty vlasy obarvíš načerno?“

Nějaký vlk smečky na Lunu zavolá od schodů. Okamžitě odvrátí pozornost ode mě. Jakmile se za její postavou podívám, zvedne se mi v krku masivní dávivý reflex. Přiložím si ruku na pusu a zabráním tomu, aby se mi zvedl žaludek přímo tam.

Nevím, jestli je to tak silné znechucení dnešním ránem, stres z příjezdu té mrchy, nátlak, nebo něco víc. Zmizím přes obří mramorovou podlahu, vrhnu se do umývárny poblíž chodeb pro zaměstnance a zamířím k nejbližší kabince.

V poslední chvíli klesnu na kolena. Vnitřnosti se mi sevřou. Vyvrhnu do záchodové mísy skromný obsah žaludku. Zvracím tak prudce, jak to jen jde, i když už ze mě nemá skoro co vyjít. Zůstane jen suché dávení a chuť pálivé kyseliny. Hruď až k žebrům se mi svírá bolestivým škytáním. Sesunu se zády ke studené zdi a snažím se zhluboka nadechnout.

Po několika minutách se odplazím od záchodové mísy k umyvadlu. Chytím se okraje a pustím studenou vodu. Nabírám ji do dlaní a cákám si ji na obličej.

Chytím se umyvadla a podívám se na svůj odraz v zrcadle. Rty i kůže mám bledé. Slzy mi kloužou po tváři. A najednou mě jako rána zasáhne děsivé pochopení.

Minulý měsíc jsem nedostala menstruaci.

Prsty se mi zaryjí do okraje porcelánového umyvadla. Civím na vlastní vyděšené oči v zrcadle a v hlavě počítám dny. Dnes už mám zpoždění přes dvacet dní.

V mysli se vracím k posledním týdnům našeho tajného vztahu. Scházeli jsme se ve tmě jeho ložnice, ve stínech té mé nebo propletení v luxusních hotelových apartmánech v mrakodrapech, když se jeho pozdní noční schůzky s leteckou společností protáhly.

Ochranu jsme používali jen zřídka. Kdykoli se mě dotkl, oba jsme přestali rozumně uvažovat. Torina vždy zcela pohltila surová mračna instinktu, když si mě nárokoval. Přitiskl mě k matraci, zabořil do mě hluboko svůj penis a naplnil mě žárem svého Alfy, zatímco já mu škrábala široká ramena. Myslet racionálně do takových scén nikdy nepatřilo.

Zašeptám do prostoru koupelnové kabinky: „Ach, Měsíční bohyně.“

Po zátylku mi přejede studený pot. Jsem těhotná. Možná opravdu čekám Torinovo dítě. Dítě, které podle svých vlastních slov chce ukrývat ve stínu, zatímco bude Valerii vystavovat na světle.

A hned teď musím sehnat těhotenský test, abych to věděla jistě.

Odplížím se ze zaměstnanecké umývárny zpátky do svého stísněného pokoje. Stáhnu ze sebe uniformu a obléknu si volnější džíny a tílko. Tři nesnesitelné hodiny sedím u malého psacího stolu, zírám na kapesní kalendář a prstem sleduji jednotlivé dny. Je to marné. Zpoždění je skutečné.

Zvednu se ze židle a vyklouznu z pokoje. Vydám se tou odbočkou, která vede skrytě kolem opuštěných zadních chodeb a za schodištěm až ke kuchyňským dveřím.

Vtáhnu se dovnitř na křídlech stínu a dřeva. Kuchyně hučí symfonií praskajících hrnců, masa vonícího po bylinkách, čerstvě upečeného chleba a horkého vzduchu stoupajícího od pecí. Skoro se mi podaří prosmýknout kolem dlouhého nerezového pracovního stolu bez povšimnutí a zamířit k bezpečí zadního východu.

Tessa mi ale okamžitě vkročí do únikové cesty, ruce založené na hrudi přes zástěru zaprášenou moukou. „A kam se mi to plížíš, tajemná zmizelá holko?“

Zablokuje východ jako vyhazovač s cukrářskou tematikou. U stolu vedle ní se zastaví jeden z pomocných kuchařů u krájení, utře si ruce do utěrky a posune se stranou, aby nám nepřekážel.

Falešným tónem maskuju svůj úskok a snažím se protáhnout kolem ní. „Jen si potřebuju na chvilku odběhnout kvůli jedné malé naléhavé věci.“

„Luna Morrigan už pochoduje po domě jako vražedná bouře a sráží každého, kdo jí přijde do cesty. Tvoje nejlepší šance je držet se jediné věci, kterou ti Torin výslovně nařídil. Kde je problém? Vypadáš příšerně.“

Hodí po mně starostlivý pohled a mně se v hrudi sevře panika, protože ona vůbec netuší, co ve mně roste.

„Nemám náladu nechat se dneska od té nové chytat na háček,“ řekne Tessa. „Za tu Valerii by mě měli ukamenovat snobskými jehlami. Louboutin, Chanel, všechno návrhářské, všechno drahé. A ona se mě ještě ptala, jestli jsem se vůbec dotkla jejích drahých doplňků, jako by se mi na rukách hned otiskly cenovky. Potěš pámbu, jestli máme pod ní skončit jako pod další Lunou.“

Gideon ji mrzutě varuje a svraští obočí. „Tesso, ztiš se, nebo o tu práci přijdeš dřív, než stihneš říct výpověď.“

Další pomocník u dřezu se nakloní blíž a přidá se. „Dneska má pravdu. Tanner jí rovnal věci v šatníku. Jen bot má přes stovku párů.“

Vecpu se do těsné mezery u pultu. Srdce mi buší jako zběsilé. „Lidi, fakt musím jít. Spěchám.“

Gideon natáhne ruku a jemně mi položí dlaň na břicho, aby zastavil můj pohyb. Vždycky mě až přehnaně chránil.

„Jsi vážně v pohodě?“ zeptá se a v hlase mu zní opravdová starost. „Jsi bílá jako duch.“

Zamrznu. Krev mi steče z obličeje až někam do chodidel. Pohled mi sklouzne za něj, přímo k velkým oknům směřujícím na štěrkovou cestu za domem.

Torin stojí venku.

Vypadá jako voják z temné, nebezpečné války, celý v černém tréninkovém oblečení a se smrtící ostražitostí vyzařující z mohutného těla. Telefon má přitisknutý k uchu, ale nemluví. Jeho temné, smrtící oči jsou upřené přímo na nás. Přesněji řečeno, jeho zuřivý pohled se zabodává do Gideonovy ruky.

Do ruky položené přímo na místě, kde by mohl růst jeho dědic.

Skrz sklo k nám sálá čisté, nesmíšené nebezpečí.

Couvnu od Gideona a stáhnu jeho dlaň od svého břicha s falešným úsměvem, který si nasadím jen proto, abych přežila. „Jsem úplně v pohodě, Gidi, fakt! Jen si rychle skočím do města a hned budu zpátky.“

Vyletím ven zadními dveřmi a chladný ranní vzduch mi vrazí do plic. Boty mi křupou na štěrku, když spěchám pryč od kuchyně. V kapse mi zavibruje telefon. Na displeji se rozsvítí jediná Torinova zpráva, úsečná a rozkazovačná.

Garáž.

Moc dobře vím, že to, co viděl, nenechá být. Zamířím ke garáži, oběhnu bok budovy a proklouznu dovnitř postranními dveřmi, kudy se snažím svůj přesun utajit. Obrovský prostor je pološerý a voní luxusem, leštěnou kůží, motorovým olejem a drahými auty. Nikdy jsme se tu dřív nescházeli. Ani jednou.

Torin tam na mě čeká, pevně a nehybně opřený o černé Bentley. To auto je stroj, který má větší cenu než celý můj život. Slabé modré světlo se odráží od karoserie a vrhá mu na tvář hrubé stíny, takže vypadá jako vražedný predátor ze sci-fi filmu.

Odrazí se od dveří řidiče a vykročí ke mně. Vzduch mezi námi jiskří jeho vztekem a syrovou alfí silou.

Torinův hlas se vydere z hrudi jako hrubé zavrčení, až se zdá, že rozvibruje betonové stěny. „Ty využiješ takovou nulu, abys mě donutila žárlit?“

Je nádherný i ve vzteku, a to mě skoro ničí. Zlatohnědá pleť, dokonale řezaná tvář, černé vlasy rozcuchané po běhu. Obličej má tak krásný, až to bolí. Jeho tělo je samý tvrdý sval a potlačená síla. A v očích má temnotu, která by dokázala pohltit celou místnost.

Ucouvnu před ním a zvednu ruce v marné obraně. „Tohle jsem nedělala,“ žadoním.

Oči se mu zúží do krutých štěrbin. „Čeho se chystal dotknout?“

„Torine, Gideon je jen můj přítel. Říkala jsem ti to snad milionkrát. Jenom na mě dává pozor.“

Moje snaha o obranu vytáhne pojistku jeho vzteku. Narovná se do své plné, děsivé výšky. Tyčí se nade mnou jako kráčející granát a donutí mě couvat, dokud mi páteř nenarazí na chladný kov dalšího zaparkovaného auta. Jsem v pasti.

Torin nakloní svůj silně potetovaný krk, což je nebezpečné gesto, které odhalí černý inkoust ovíjející jeho hrdlo a táhnoucí se po klíčních kostech. „Dává na tebe pozor?“

Vím přesně, jak tohle tetování pokračuje až dolů k jeho pasu. Sama jsem je potmě zkoumala konečky prstů.

Nakloní se blíž a jeho hruď zavadí o moji. „Jako by nestačilo, že už na tebe dávám pozor dost já!?“

Zoufale a potichu zašeptám, děsím se toho, že by smečka mohla odhalit naše tajemství. „Někdo by nás tu mohl vidět. Měla bych odejít.“

Štěkne ten povel způsobem, který nenechává žádný prostor pro smlouvání. „Nasedni.“

Zírám na něj v čistém šoku. Torin má ohledně naší dohody striktní pravidla. Ještě nikdy, ani jednou, mi nedovolil sedět s ním ve stejném vozidle, když jsme na pozemcích smečky. Tímhle porušuje tucet vlastních pravidel. Je to obrovský risk.

„Kdyby nás někdo viděl—“

Ignoruje mé varování. Torin mě popadne za paži a fyzicky mě odvleče ke straně spolujezdce. Prudce otevře těžké dveře a hodí mě dovnitř.