Zkřížím ruce na hrudi a shlížím na ženu sedící za stolem z leštěného mahagonu. Těžké dubové dveře ředitelny jsou zavřené a nepropouštějí dovnitř neustávající tlachání bohatých rodičů na chodbách. Místnost voní po starém pergamenu a drahé kůži a vytváří tichý prostor, jehož účelem je zastrašit. Ale já už nejsem ta vyděšená, zlomená dívka jako před pěti lety. Teď jsem Vander. Paní Belmontová se ošij