Torin.

Marcella odchází. Dívám se, jak mizí, a přitom si víc než jednou utře obličej. Dvakrát. Třikrát. Pak už kráčí tak rychle, že jí zabere jen pár minut přejít celou louku a zmizet v lese na okraji pozemku.

„Děti, běžte si hrát… dobře?“

Suri na mě přikývne. Ty její velké oči a slané cestičky od slz, co jí pořád zasychají na tvářích. Je to roztomilá malá Marcella. Kdybych to chtěl dramatizovat…