Sleduju, jak se přímo uprostřed Lincoln Parku v reálném čase odehrává katastrofa epických rozměrů.

Mým nejnovějším klientem je gigantická německá doga jménem Magnus. Ztuhnu v čiré hrůze, když mi dojde, že se tomuhle masivnímu zvířeti nějak podařilo vykroutit z jeho bytelného koženého vodítka. Nevyrazil za veverkou. Nevystartoval k nejbližší popelnici. Místo toho si to namířil rovnou k lavičce v parku. K mému naprostému zděšení Magnus věnuje celou svou sedmdesátikilovou váhu tomu, že zuřivě přiráží k noze toho nejpřitažlivějšího muže, jakého jsem kdy v životě viděla.

Neznámý má na sobě pečlivě střižený tmavě modrý oblek. Můj mozek horečnatě počítá a dochází k závěru, že jediný metr téhle drahé látky stojí mnohem víc než moje školné na vysoké. Magnusovi je špičkové krejčovství úplně ukradené. Předními tlapami pevně svírá mužovo lýtko a s urputným, rytmickým odhodláním agresivně dře svůj rozkrok o jemnou vlnu.

V panice stojím jako přimrazená k zemi. Ruce mám plné neonových nylonových vodítek připnutých ke třem dalším psům, které mám na starosti – k Patsy, Snideovi a Blueovi. Chňapají mi po kotnících a zaplétají svá vodítka do beznadějného uzlu. Magnusův nečekaný útěk je nadchl, štěkají, trhají sebou proti mému úchopu a málem mi tím vykloubí ramena. Hluk je ohlušující, ale já dál zírám na tu ponižující hororovou show, která se odehrává necelé dva metry ode mě.

Zoufalá se otáčím na svou nejlepší kamarádku a zbrusu novou obchodní partnerku Miu. Zoufale potřebuju její přirozenou energii alfa samice, aby tuhle situaci zachránila. „Mio?“ písknu a prosím o záchranné lano.

Mia je v téhle krizové situaci naprosto k ničemu. Místo aby popadla vodítko nebo mi pomohla odtrhnout toho obřího psa od cizince, stojí bezpečně mimo bitevní pole a otevřeně civí na naši oběť. Zírá s naprosto nestoudným obdivem. „Ty vole. Ten je nádhernej.“

Podívám se na cizince a uvědomím si, že má pravdu. Nemůžu popřít, že je fyzicky naprosto dokonalý. Má široká ramena, která napínají švy jeho tmavě modrého saka, husté tmavé vlasy a tak dokonale vyrýsovanou čelist, že by mu ji záviděl i sám Michelangelo. Ten muž je živoucí, dýchající mistrovské dílo s uhrančivýma stříbrnýma očima. V krátkém okamžiku vnitřní sebeironie si v duchu přiznám, že se tomu zvířeti vlastně vůbec nedivím. Upřímně řečeno, když se dívám na šířku těch ramen a ostré rysy jeho čelisti, docela bych si přála být teď na Magnusově místě.

Zatřesu hlavou, abych rozehnala tu nepatřičnou mlhu v mozku, a syknu na kamarádku: „Co máme dělat?“

Mia zamrká a konečně se probere ze svého chtíčem omámeného tranzu. „Vyřeš to! Ty jsi tady venčitelka.“

Má pravdu. Zoufale jí potřebuju dokázat svou kompetentnost. Jsme na pokraji klíčové obchodní fúze. Spojení Miiny zavedené firmy na osobní asistenci, Mia's Helpers, s mým začínajícím podnikáním v oblasti venčení psů je mou jedinou vstupenkou ven z finanční propasti. Pokud nezvládnu jednu přehnaně náruživou německou dogu, ty papíry o partnerství mi nikdy nepodepíše.

Vrazím ta tři zbývající vodítka Mii do rukou. „Vezmi si to.“

Zhluboka se nadechnu a neohrabaně klopýtám vpřed, abych zasáhla a odtáhla svého klienta z jeho aktuální kořisti.

Přesně v tu vteřinu se ta nádherná oběť odtlačí od lavičky a postaví se. Samotná velikost toho muže mě zasáhne jako fyzická rána. Zastrašujícím způsobem se tyčí nad tím obřím psem, a tím pádem se tyčí i nade mnou. Je to hora čistých svalů zabalená v na míru šité vlně, impozantní postava, která zastiňuje i odpolední slunce.

„Zdá se, že jste nad svým zvířetem ztratila kontrolu,“ konstatuje chladně hlubokým, hladkým barytonem, ze kterého mi po zádech přeběhne mráz.

Jsem zastrašená těma uhrančivýma stříbrnýma očima, které mě přibíjejí na místo. Odkašlu si a pokusím se nasadit drsný, velitelský tón. „Magnusi, okamžitě toho nech.“

Ten povel vyjde z mého hrdla a zní přesně jako zmáčknutá gumová pískací hračka. Magnus absolutně ignoruje moji existenci. Masivní pes jen upraví svůj stisk na mužově stehně a začne přirážet ještě víc, jeho těžký ocas radostně švihá v blažené nevědomosti, zatímco se dál dře o cizince.

S hrůzou vzhlédnu k tomu tyčícímu se muži. Jeho tvář vypadá, jako by byla vytesaná z chladného mramoru. Čelist má zaťatou tak pevně, až mu na líci pulzuje sval. V jeho kouřově stříbrných očích není ani stopa pobavení, jen absolutní nezájem. Děsí mě představa, že tam stojí a v duchu už sepisuje masivní žalobu, která naši novou společnost přivede k bankrotu ještě předtím, než vůbec stihne začít.

Najednou se muž ujme situace.

Luskne prsty. Ten ostrý zvuk se rozlehne svěžím vzduchem parku. Sleduju, jak se jeho široký hrudník zvedne. Zavrčí Magnusovo jméno a v jeho hlase zazní tak temný, panovačný příslib, že se mi z toho mimoděk sevřou stehna. „Magnusi. Sedni.“

Jako zázrakem ten obří pes ztuhne uprostřed přírazu. Magnus ze sebe vydá tiché, omluvné zakňučení. Pomalu sklouzne z mužovy zničené nohavice obleku, pevně dosedne na zem a vzhlíží k cizinci prosebnýma, poslušnýma očima.

Jsem naprosto ohromená tou cizincovou nenucenou ukázkou autority. Omámeně na něj zírám a v duchu si přiznávám ponižující pravdu. Kdyby mi tenhle děsivě krásný muž dal povel přesně tím samým temným tónem – ať už by to bylo sedni, zůstaň, mluv, nebo svlékni se – padla bych na kolena a okamžitě ho poslechla, bez jediné vteřiny zaváhání.

Muž přesune svou pozornost. Ty jeho žhnoucí stříbrné oči se do mě zabodnou. Kvůli intenzitě jeho pohledu nedokážu zformulovat jedinou souvislou myšlenku, natož se soustředit na své zoufalé žadonění.

Udělám nervózní krok blíž a zoufale u toho mávám rukama. „Hrozně moc se za to omlouvám. Tahle situace je naprosto ponižující. Přísahám, že Magnuse venčím dneska úplně poprvé, a neměla jsem tušení, že má sklony k útěkům.“

Udělám tu kritickou chybu, že zvednu bradu a podívám se mu přímo do jeho stříbrných očí. Zadrhne se mi dech. Zblízka si uvědomím, že ten muž je doslova o dvě hlavy vyšší než já. Je to mohutná hradba sálajícího tepla a svalů oblečených do dokonale padnoucího obleku. Zírám nahoru na jeho ostré rysy a můj pohled sjíždí po rovné linii jeho nosu až k jeho ústům. Nepřítomně přemýšlím o tom, že bych potřebovala doslova štafle, jen abych na ty jeho krásně vykrojené rty vůbec dosáhla. I když nechápu, proč bych na jeho rty vlastně měla chtít dosáhnout.