To je prachsprostá lež. Vůbec mi to není cizí. Existuje jen jeden jediný konkrétní důvod, proč se žena sápe muži po rtech.

Odtáhnu pohled od jeho ostře řezané tváře a podívám se dolů na jeho kalhoty. Vlna šitá na míru je zničená. Na pravém stehně se mu drží mokrý flek od slin, obklopený hustou vrstvou hrubých psích chlupů a zablácenými otisky tlapek. Připravím se na nevyhnutelný výbuch.

Kdyby tenhle tyčící se cizinec byl můj otec, seržant chicagské policie Barrett Ashford, park by už rezonoval ohlušujícím řevem. Můj otec je známý tím, že neodpouští. Má nulovou toleranci ke zvířatům a ještě menší k lidským chybám. Kdyby to město dovolilo, střílel by po provinilých civilistech a nazýval to veřejnou službou. Mužský vztek tvořil děsivý soundtrack mého dětství. Instinktivně stáhnu ramena a čekám, až tenhle nádherný cizinec rozpoutá peklo na mě i na psa.

Zhluboka se nadechnu a přinutím se vzít tu katastrofu do vlastních rukou.

Ukážu na zničenou látku na jeho stehně, ruce držím viditelně a otevřeně, abych ukázala, že nejsem hrozba. „Podcenila jsem, jak je silný, a hrozně se omlouvám. Mileráda vám zaplatím čistírnu. Vlastně trvám na tom, že ten účet uhradím.“

Ten obrovský chlap zvedne jedno tmavé, husté obočí. Podívá se dolů na mou nataženou ruku a pak svůj pronikavý stříbrný pohled přesune zpátky na mou tvář.

„Chcete, abych si ty kalhoty sundal rovnou tady?“

Spadne mi čelist. Všechen vzduch mě naráz opustí. Děsivá představa mého křičícího otce v mžiku zmizí a nahradí ji výjev tak skandální, že se mi z toho zadrhne mozek. Pomyšlení na to, jak si tenhle mohutný muž rozepíná pásek uprostřed veřejného parku, mi vžene vlnu horka do hrudi.

Zajíkám se a tváře mi hoří. „Ne! To bych po vás nikdy nechtěla. Takhle jsem to vůbec nemyslela.“

Pak ten cizinec udělá nemožné.

Usměje se.

Přísné, mramorově chladné rysy jeho tváře poleví. Dokonalý, zničující úsměv promění jeho drsné rysy. V kontrastu s jeho tmavým strništěm se zablesknou zářivé, rovné zuby a do pravé tváře se mu vryje hluboký ďolíček. Je to smrtící kombinace. Ten muž vypadá jako hříšné božstvo stvořené výhradně k tomu, aby ničilo ženy. Zavrávorám a chytím se dřevěných prken nedaleké lavičky, jen aby se mi nepodlomila kolena.

Magnus vycítí změnu nálady a vezme to jako pozvánku k dalšímu útoku.

Obrovská německá doga se vzepře na zadních ve snaze ojet cizincovo stehno podruhé. Těžké přední tlapy narazí muži do široké hrudi.

Vyrazím vpřed, oběma rukama popadnu tlusté nylonové vodítko a silně za něj trhnu. „Magnusi, přestaň!“

Muž ani brvou nehne. Pevně ustojí nápor obrovského zvířete a vydá jediný, tichý povel.

„Sedni.“

Jeho hlas je jako temný samet protkaný těžkou ocelí. Ten tón je tichý, pevný a vyžaduje okamžitou poslušnost.

Magnus dopadne všemi čtyřmi tlapami do hlíny. Složí své dlouhé nohy a posadí svůj obrovský zadek do trávy, kde čeká na další rozkaz jako oddaný voják.

Zírám na to zrádné psisko v naprostém šoku.

Zamumlám si pro sebe stížnost a zabodávám pohled do toho přerostlého psa, který má oči jen pro svého nového oblíbeného člověka. „Tenhle konkrétní trik mě musíte naučit, protože mě naprosto ignoruje.“

Cizinec natáhne ruku a přejede velkou dlaní po psově hladké hlavě. „Autorita není o fyzické velikosti. Je to o tom, ukázat mu, kdo je tady pán. Musíte být alfa díky síle svého charakteru.“

Ztěžka vydechnu a změřím si ten obrovský výškový i váhový nepoměr mezi námi.

Ukážu na tu masu psích svalů. „Magnus váží minimálně o šedesát liber víc než já. Oba víme, kdo je u nás doma alfa.“

Muž mlaskne. Ten tichý zvuk rezonuje nesouhlasem, který mi vystřelí těžké vzrušení přímo do podbřišku.

„Jak jsem řekl, je to o charakteru, ne o objemu.“

Zakloním hlavu, pohlédnu na jeho široká ramena a závratnou výšku a zmapuji si pevné svaly skrývající se pod jeho kabátem.

„Myslím, že na velikosti záleží aspoň trochu.“

Z hrudi se mu vydere hluboké, dunivé zasmání. Ten zvuk mě zasáhne jako fyzická rána. Moje srdce předvede akrobatickou sestavu, jakou jsem nezažila od doby, kdy si mě jeden kluk vybral za Julii ve středoškolském představení. Myslela jsem, že jsem z téhle trapné odrůdy náctileté stupidity už vyrostla. Ale očividně, když stojím před tímhle mužem, jsem naprosto bezbranná.

Zoufale se snažím zachránit aspoň kousek důstojnosti.

Znovu ukážu na jeho nohu a snažím se omluvit to ponižující divadlo. „Fakt se za ten nepořádek moc omlouvám. Ale jestli vás to uklidní, Magnus si lidi hned tak neoblíbí. Měl byste se cítit výjimečně.“

Jeho velká ruka drbe psa za ušima a já svádím zoufalou bitvu, abych si přestala představovat, jak se ty silné, šikovné prsty dotýkají mé holé kůže.

„Oceňuji psí nadšení. Nicméně sex na veřejnosti na prvním rande obvykle neprovozuji.“

Otevřu pusu dřív, než mi mozek stihne zapnout filtr.

„Tak to byste mě neměl zvát na rande.“

Na parkovou cestičku padne ticho.

Ztuhnu. Zaplaví mě přílivová vlna paniky a hanby. Vážně jsem to právě řekla? Nahlas? Muži, který vypadá jako chodící vlhký sen?

Modlím se, aby se ten betonový chodník rozestoupil a spolkl mě zaživa.

Cizincovy stříbrné oči se zablesknou. V pohledu mu tančí děsivá směsice překvapení a intenzivního pobavení.

„Vážně?“

Zoufale mávám rukama a snažím se zařadit zpátečku. „Ne! To byl jen vtip. Vyznílo to špatně. Takhle jsem to vůbec nemyslela.“

Jeho hlas zní jako hluboké, chápavé zapředení. Z posměšné kadence je naprosto jasné, že mi nevěří ani jediné slovo. „O tom nepochybuji.“

Kousnu se zevnitř do tváře. Další obhajování to jen zhorší. Ten chlap je chodící pokušení a mě dělí jedna špatná věta od toho, abych skončila ve večerních zprávách za veřejné pohoršení. Přeměřuji si šířku jeho ramen a říkám si, jestli to třeba nakonec přece jen nebyla pozvánka.

Vrátí se k drbání Magnuse. Obří pes v extázi bouchá těžkým ocasem o zem.

„Až příště vezmete tohohle zlobra na procházku, možná byste měla zkusit kožený obojek s cvočky. Dalo by vám to nad ním větší fyzickou kontrolu.“

Kožený obojek s cvočky.

Moje zrádná mysl okamžitě vykouzlí živé, naprosto nevhodné obrazy. Pouta cinkající o kovový rám postele. Těžká bondage lana omotaná kolem bledých zápěstí. Vysoká, široká postava plížící se blíž a blíž v přítmí ložnice.

Ztěžka polknu a přinutím se k bezdechému uchechtnutí, abych udržela krok s jeho rýpáním. „K tomu se nebudu muset uchylovat. Magnus je hodný kluk. Biče a řetězy si schovávám pro ty zlobivé.“

Cizinec se nakloní blíž. Hlas mu klesne o oktávu a bez sebemenšího zaváhání se opře do toho dvojsmyslu. „Nemáte náhodou obojek i v mojí velikosti?“

V lebce mi začnou řvát varovné sirény. On flirtuje. Otevřeně a nestoudně flirtuje. Chlap v obleku na míru, z něhož vyzařuje smrtící sebevědomí, přece neflirtuje s rozcuchanou holkou v ošoupaných teniskách. Tep mi buší tak silně, že ho slyším hučet v uších.

Sevřu vodítko pevněji, odmítám couvnout před tou výzvou v jeho očích. „Pokud žádáte o soukromý výcvik, budu se muset podívat do kalendáře. Ale z mého pohledu se zdáte docela dobře vychovaný.“

Rty se mu stáhnou do hříšného úšklebku. „Očividně mě moc dobře neznáte.“

Sáhne do vnitřní náprsní kapsy svého zničeného saka. Jeho velké prsty vytáhnou úhlednou, těžkou vizitku. Udělá krok vpřed, zkrátí vzdálenost mezi námi a podá mi ten černý obdélníček.

Převezmu si ji. Ten tlustý papír pod mým palcem působí draze. Zkosená zlatá ražená písmena zachytí odpolední světlo a odhalí jeho identitu.

GRIGORY BELINSKY: Generální ředitel, Belinsky Group

Můj mozek se nad tím titulem zadrhne. Generální ředitel. Není to jen nějaký boháč, on řídí celé impérium.

Zvednu pohled od zlatých písmen a setkám se s jeho žhnoucím stříbrným pohledem. Čekám, že mi tu vizitku vytrhne z ruky, jakmile mu dojde, že nedokážu zvládnout ani nadrženého psa.

Vyhrknu tu absurdní otázku a střídavě ukazuji na ten hladký karton a na jeho mohutnou hruď. „Chcete, abych venčila vašeho psa, nebo vás?“

Necukne před mým naprostým nedostatkem profesionality. Místo toho z jeho hrudi unikne sytý, temný smích. Ten zvuk mi sklouzne po páteři jako teplý med, usadí se hluboko v břiše a mně se z toho znovu podlomí kolena.

„To mi budete muset zavolat, abyste to zjistila. Jak se jmenujete?“

„Jade. Jade Ashford.“

Udržuje oční kontakt. Pobavení z jeho tváře mizí a mění se v něco mnohem temnějšího a mnohem nebezpečnějšího.

„Jade.“

Zamumlá tu jedinou slabiku. Drsný, chraplavý podtón jeho hlasu způsobí, že moje jméno zní jako hořká čokoláda a porušené sliby. Zatají se mi dech. Nikdy jsem neslyšela vlastní jméno vyslovené s tak syrovým, spalujícím napětím. Elektřina mezi námi praská ve svěžím vzduchu parku.

„Bylo mi nečekaným potěšením vás dnes poznat, Jade Ashford.“

Grigory udělá pomalý, rozvážný krok dozadu.

Magnus při ztrátě kontaktu žalostně zakňučí.

Koušu se zevnitř do tváře, dokud neucítím chuť mědi, a bojuji s intenzivním nutkáním vydat ze sebe své vlastní zoufalé zakňučení. Chci, aby udělal krok zase blíž. Chci, aby mě to ohromující horko celou obalilo.

Grigoryho ledové oči naposledy přejedou po mé tváři. Planou nevyřčeným slibem, ze kterého se mi v obnošených teniskách křečovitě zkroutí prsty na nohou.

Podívá se dolů na psa a pak se mu stříbrné oči vrátí zpátky k mým se smrtícím úmyslem. „Buď hodný kluk, Magnusi. Ale možná ne zas tak moc hodný. Ti zlobiví psi se baví nejlíp.“