Mia se drží za boky a na rušném betonovém chodníku se svíjí smíchy. Po zrudlých tvářích jí tečou slzy.

„Mělas vidět svůj obličej!“ lape po dechu mezi hysterickými záchvaty smíchu. „Vypadalo to, jako by ti zkratoval mozek přesně ve vteřině, kdy se jeho rozkrok dostal do tvého osobního prostoru.“

„Jestli to bylo aspoň trochu jako tvůj obličej, když jsi ho uviděla, tak to určitě bylo k popukání.“ Vytrhnu jí z ruky zamotaná kožená vodítka.

Vyrazím rázným krokem po chodníku na Michigan Avenue. Nasadím vražedné tempo, abych se od parku co nejvíc vzdálila. Cítím se naprosto zahlcená. Připadám si, jako by mě naháněla smečka mých vlastních příšerných rozhodnutí. Zamračím se na Magnuse. Obrovská doga sklesle kluše po mém boku a těžkou hlavu svěšuje k zemi. Očividně mu chybí jeho nový miliardářský kamarád.

„Nechala jsi mě v tom. Kam jsi během té krize vůbec zmizela?“ hodím to obvinění přes rameno.

Mia popoběhne pár kroků, aby mě dohnala. Zpod očí si utírá vlhké šmouhy rozmazané řasenky. „Nechtěla jsem rušit to vaše rozkošné osudové setkání.“

„To nebylo žádné osudové setkání. Byla to katastrofa. Vypadalo to jako scéna z nějakého HR školicího videa o sexuálním obtěžování na pracovišti.“ Pevněji sevřu vodítka.

Elegantní vizitka Grigoryho Belinského mi v tenké látce zadní kapsy div nepropálí díru. S každým dalším krokem vnímám její fyzickou tíhu.

Mia se mnou srovná krok a kření se jako pako. „Líbila ses mu.“

Při té představě se mi srdce v hrudi žalostně a nechtěně zachvěje. Ze všech sil ze sebe vydoluju suchý, ostrý smích, abych tu reakci zamaskovala. „Byl prostě jen slušný. Už to samo o sobě je zázrak. Měl na nás zavolat policii.“

„Přesně tak! Obrovskej pes mu ojel drahý kalhoty na míru, Jade. A on se nejenže zachoval jako naprostý džentlmen, ale navíc ti pak dal svou vizitku.“ Odmlčí se a čeká, až si to domyslím. Já ale jen prázdně zírám před sebe na rušnou ulici. Mia si odfrkne. „Protože ses mu líbila, ty trdlo!“

Pevně se kousnu do spodního rtu. „Tím si nejsem vůbec jistá.“

„Ukaž mi tu vizitku.“

Levou rukou křečovitě sevřu kožená vodítka, až mi zbělají klouby. Pravou rukou vylovím ze zadní kapsy tu elegantní vizitku a podám jí ji. V okamžiku, kdy ten tvrdý papír opustí moje prsty, zaplaví mě vlna paniky. Nejradši bych jí ho hned vytrhla z ruky.

Mia se zastaví. Zkoumá ten tvrdý karton a zářivou zlatou ražbu. Její dokonale upravené obočí vyletí v naprostém šoku vzhůru. Pak si přečte jméno vytištěné přímo uprostřed. Oči jí div nevypadnou z důlků.

„Grigory Belinsky! Jakože TEN Grigory Belinsky?!“ zaječí Mia na celé kolo.

Ten náhlý hluk přinutí všechny čtyři psy okamžitě zpozornět. Pudlice Patsy štěkne. Teriér Snide zatahá za obojek.

„To jméno bych měla znát? Je to nějakej herec nebo co? Mám si ho hned vygooglit?“ zeptám se a přitom se marně snažím rozmotat vodítka.

Mia si vizitku přitiskne blíž k obličeji. Otáčí ji v rukou, jako by hledala skryté nápovědy na mapě k pokladu. „Vyhodilo by ti to asi milion výsledků, to si piš. Tři roky po sobě ho v Chicagu vyhlásili nejžhavějším mladým podnikatelem. Už v sedmadvaceti to dotáhl na milionáře, a to úplně od nuly. Vlastní mraky firem po celém světě.“ Odmlčí se a v očích se jí zaleskne temné vzrušení. „A proslýchá se, že má hodně silný vazby na ruskou mafii. Upřímně, to mu jenom přidává na sex-appealu.“

Zasténám tak nahlas, že mě musí slyšet i kolemjdoucí. Protočím nad ní panenky. „Takže vlastně vůbec není slavnej. Jenom si ho chceš obsadit jako nebezpečnýho hlavního hrdinu do svejch vlhkejch snů o mafiánský romanci.“

„Na zlý kluky letí všechny,“ pokrčí rameny a ani se nesnaží to obvinění popřít.

Kůže mi zabrní. Okamžitě se mi vybaví Grigoryho slova na rozloučenou tehdy v parku. Technicky vzato mluvil přímo k Magnusovi. Ale ty jeho bouřkově šedé oči se celou dobu upíraly přímo do mých.

*Zlobiví psi si užijou nejvíc zábavy.*

„To proto randíš jenom s nudnýma pojišťovákama a farmaceutickýma obchoďákama?“ vmetu jí zpátky.

„S těma randím jenom kvůli večeřím zdarma a lékům zadarmo. Ale tipla bych si, že až panu Velkýmu zlýmu Belinskému zavoláš, bude ti moct nabídnout mnohem víc než jenom levnej sirup proti kašli bez předpisu.“ Mia se potutelně usměje.

„Já mu volat nebudu, Mio.“

Natáhne se a plácne mě do paže takovou silou, že mi na kůži naskočí červený flek. „Proč bys sakra nevolala? Tu vizitku ti nedal jen tak pro nic za nic.“

„Chlap jeho postavení má pravděpodobně prostě jen psa, kterýho potřebuje vyvenčit.“ Sama nad vlastními slovy sebou trhnu. I já slyším, jak chabě a zoufale to zní. „Byla to čistě pracovní záležitost.“

„Jasně. Protože všechny moje přísně byznysové schůzky běžně končívají intenzivní debatou o sundávání kalhot.“ Mia kroutí hlavou.

Nejradši bych vypáčila nejbližší mříž od kanálu, vlezla dovnitř a ve tmě umřela. „Ty jsi tuhle část slyšela?“

„Slyšela jsem všechno. Na té vaší interakci nebylo ani vzdáleně nic profesionálního. Flirtovala jsi. A to s velkým F.“

„Prostě jsem jenom nechtěla, abychom hned první den našeho nového podnikání vyfasovaly obří žalobu!“ Můj hlas vyjde mnohem pisklavěji, než jsem měla v úmyslu. Zním úplně hystericky. „Chytla mě panika. Prostě jsem se jen snažila být milá a nabídla jsem, že mu zaplatím čistírnu. Chtěla jsem to nějak urovnat. To je všechno.“

„Když to byla čistě pracovní záležitost, proč jsi mu sakra nedala naši novou firemní vizitku?“ Na jejích lesklých rtech si pohrává lišácký, vítězný úsměv. „Očividně to je přesně ten typ chlapa, co všechny domácí práce outsourcuje. Má bohatý a důležitý přátele. Mohl nás s nimi seznámit, abychom si nabraly víc klientů.“

Zírám na ni, úplně zahnána do kouta její neprůstřelnou logikou. Je už pozdě vyskočit Magnusovi na jeho široký hřbet a odjet na něm zpátky domů?

„Takhle dopředu jsem nepřemýšlela,“ zamumlám.

Mia na mě mrkne. „Ty jsi totiž nemyslela vůbec na nic, viď?“

„Co chceš, abych ti řekla?“

„Pravda by byla fajn.“

Vyhodím volnou ruku do vzduchu, naprosto poražená.

„Fajn. Nemyslela jsem na práci ani vteřinu. Myslela jsem jenom na to, jak moc potřebuju nějakou záminku, abych ho mohla ošukat. Chtěla jsem ho stáhnout na zem, obkročmo si na něj sednout a vzít si jeho tlustý péro do sebe, přímo tam uprostřed parku na trávě.“ Přiznám jí tu surovou pravdu.

Mia zvrátí hlavu dozadu. Propukne v takový chechtot, že to přiláká zmatené pohledy několika nicnetušících běžců. Už to v sobě nedokážu dusit. Přidám se k ní a hystericky se rozesměju. Napětí se uvolní. Magnus ze sebe vydá další truchlivé zakňučení, které zní až podezřele jako naprostý souhlas s mým přiznáním.

Nakonec se obě uklidníme. Poplácám Magnuse po jeho masivní hlavě.

„Dobře. Tak tohle bylo nejméně profesionálních patnáct minut mýho dosavadního života. Pojďme se zase soustředit na práci a vrátit tyhle psiska jejich páníčkům dřív, než dojde k nějakému dalšímu nechtěnému ojíždění. Na jedno odpoledne jsem spáchala už dost trestných činů.“ Pevně popadnu vodítka.

Dokončíme naši naplánovanou trasu labyrintem městských bloků. Podaří se nám vrátit Patsy, Snidea a Bluea do jejich příslušných věžáků. A to všechno, aniž by znovu padlo jméno Grigory Belinsky. Mia mi tu zlatou vizitku naprosto účelově „zapomene“ vrátit. Zastrčí si ji do vlastní kapsy. Neřeknu si o ni. Nemám totiž odvahu čelit tomu, že je to všechno realita.

Zdoláváme poslední úsek k rezidenci našeho nejnovějšího a zdaleka nejnáročnějšího klienta. Zastavíme se před vysokými mosaznými dvoukřídlými dveřmi obří vily z šedého pískovce. Vedle téhle ohromující stavby vypadá můj malý byt jako rozmočená papírová krabice pohozená za fastfoodem.

Mia na něj to téma stočí přesně v tu vteřinu, kdy vylezeme na schody k domu. „Ty mu vážně neplánuješ zavolat?“

Vylovím ze své sportovní podprsenky náhradní mosazný klíč. Zastrčím ho do zámku a rozrazím těžké vchodové dveře. Magnus se okamžitě vrhne dovnitř a málem mi podrazí kolena, jak se to jeho masivní tělo protáhne těsně kolem mých nohou.

„A jakej by to asi mělo smysl, Mio? Nic by z toho nebylo.“

„Jak to můžeš vědět, když to nezkusíš?“

Vydám se za Magnusem velkolepou vstupní halou. Vejdeme do naprosto dokonalé kuchyně, která by z fleku mohla jít na obálku časopisu Architectural Digest. Podlahy z leštěného tmavého dřeva se lesknou v záři moderních lustrů. Středový ostrůvek tvoří obrovská deska z dováženého bílého mramoru o rozloze snad dvou akrů. Podél stěn jsou rozestavěné nerezové spotřebiče profesionální kvality. Celý ten prostor je obrovský, chladný a dokonale sterilní. Přímo z toho křičí staré peníze.

„Prostě to vím.“ Přejdu ke dřezu a vezmu do ruky těžkou porcelánovou misku na vodu. „My s Grigorym žijeme v naprosto odlišných vesmírech. Jsme tak rozdílní, že snad ani nepatříme ke stejnému živočišnému druhu. Kope úplně jinou ligu než já. Odmítám se vědomě hnát do něčeho, co by mi zaručeně zlomilo srdce.“

Mia obejde ten obří mramorový ostrůvek. Hlasitě si nad mými obrannými argumenty odfrkne. Zastaví se přímo přede mnou. Sklopí zrak a upřeně se mi zadívá přímo na rozkrok. Smysl pro jakoukoliv jemnost jí evidentně naprosto uniká.

„Vykašli se na svoje srdce. Nech ho, ať ti místo toho radši zničí kundu.“

Ucítím náhlou, palčivou potřebu se tam dole zakrýt rukama. Raději se k ní otočím zády a položím těžkou misku na podlahu. Sleduju, jak se Magnus vrhne na vodu, jako by zrovna umíral žízní. Kapičky mi stříkají na obnošené tenisky, zatímco ho hladím po jeho teplém, svalnatém hřbetu.

Magnus vypije misku do sucha. Pak přejde k vysokým proskleným francouzským dveřím. Hrábne tlapou do skla a dožaduje se toho, abych ho pustila ven.

Cvaknu mosazným zámkem a odsunu ty těžké dveře stranou. Zoufale se snažím najít jakoukoliv záminku, abych mohla utéct před tímhle křížovým výslechem.

„Nejsem na sex bez závazků,“ prohlásím nekompromisně.

Je to pravda. A to i přesto, že to moje pomatené plácání tam v parku připomínalo spíš blikající neonový nápis prosící, aby na mě vlezl a dělal se mnou všelijaké prasečiny.

Vyjdu za obřím psem ven na čerstvý vzduch. Rozlehlá střešní zahrada tvoří naprosto soukromou oázu. Zabírá minimálně polovinu patra celé té masivní usedlosti. Z obrovských terakotových květináčů překypují zářivé, exotické květiny. Svěží zelené popínavky se plazí po na míru vyrobených dřevěných pergolách a zajišťují tak příjemný stín a neuvěřitelné soukromí.

Projdu kolem kovaného zahradního nábytku. Zastavím se až na samém okraji masivního skleněného zábradlí. Vítr mi vhání zacuchané vlasy přímo do obličeje. Rozhlédnu se po rozlehlém Chicagu. Vysoko se tyčící budovy ze skla a oceli prorážejí mraky. Celé to panorama přímo srší mocí.

Hruď se mi sevře hlubokým pocitem osamění. Hledím na ten nedotknutelný, luxusní život, který se táhne do všech stran, kam až oko dohlédne. Tohle je jeho skutečný svět. On vládne přesně z těchhle výšin. A já stojím dole v blátě a venčím cizí psy, jen abych vůbec zvládla zaplatit nájem. Propastný třídní rozdíl se mi usadí v hrudi jako chladný, těžký kámen. Do jeho světa prostě nepatřím.