JADE

V tu jedinou milisekundu, kdy se mé dýchání přiblíží normálnímu rytmu, mě Grigory stáhne z odlehlé dřevěné lavičky. Nenabídne mi vůbec žádná slova útěchy. Nezeptá se, jestli mě přestalo bolet na hrudi, nebo jestli mi ty černé mžitky zmizely ze zorného pole. Místo toho mě vytáhne na nohy s brutální, drtivou silou. Sevře mi ruku do železného stisku a táhne mě přes Lincoln Park směrem k ulici. P