Sedím a dívám se na hodinky. 12:47. Yelena dorazí přesně ve 13:15, protože nechat na sebe trochu čekat je součástí její zbroje.

Kolem mě houstne polední dav, jejich hovor splývá v tlumený hukot, který ale nedokáže přehlušit bušení v mé hrudi. Nejsou to nervy. Je to očekávání. Pro jednou to nejsem já, kdo kráčí přímo do pasti.

Jde do ní ona.

Když se Yelena objeví ve dveřích, čas se natáhne jako kar