Riskuji pohled přes rameno a noha se mi o něco zachytí — o kořen, o kámen, na tom nezáleží. Zakopnu, přehnaně se pokusím vyrovnat a vrazím do kmene stromu. Náraz mi vyrazí dech.

Na okamžik se nemůžu ani hnout. Nemůžu dýchat. Můžu si jen opřít čelo o hrubou kůru a zkoušet si vzpomenout, jak moje tělo vlastně funguje.

A pak to uslyším. Pravidelné křupání listí pod rozvážnými kroky.

Už neutíká.

Teď l