Není ani čas zakřičet varování, než se prodere listím a propadne se dolů.

„JADE!“

Vyrážím do sprintu a sotva zpomalím, když dorazím na kraj rokle. Natočím se bokem a kloužu dolů strmým svahem, nohama brzdím pád.

Kameny, větve a sukovité kořeny mi drásají kůži, ale nezajímá mě to. Dokážu vnímat jen Jade, ležící ve zborcené hromádce na dně strže.

„Ne, ne, ne,“ zvrčím. „Prosím, prosím, prosím…“

Nikdy