Déšť buší do oken mé londýnské kanceláře jako dělostřelecká palba. Každá kapka je další zasraná připomínka, že trčím v týhle betonový díře, zatímco je Jade na hradě úplně sama.

Zatínám čelisti tak silně, až mi v zubech zapraská. Trhnutím skoro úplně zatáhnu závěsy a Londýn mi zmizí z očí — nedokážu se na to bohem opuštěný město ani podívat, aniž bych ho neměl chuť podpálit jen proto, abych mohl bý