„Mluvil jsem o tý zatracený veslici. Něco malýho. Něco, co bych ti nejspíš nikdy nedovolil—“ Zastaví se v půlce věty s dalším zavrčením, ale já vím přesně, co chtěl říct.

„Něco, u čeho bys mohl sledovat, jak to opravuju, jen abych zabila čas, a pak bys mi to stejně nikdy nedovolil doopravdy použít?“ Překousnu další nával vzteku, který to ve mně vyvolává, a místo toho nasadím úsměv. „Líbí se ti, kd